Foto Alarm / Petr Zewlakk Vrabec
Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. Hérakleitovskou maximu někdy chápeme jako připomínku, abychom neopakovali chyby minulosti. Jenže její původní význam upozorňoval spíš na fakt, že řeka se neustále mění. Vše plyne. Periodickým navracením se na tatáž místa nevyvoláme původní situace. Chceme-li, aby tok odpovídal našim požadavkům, nezbývá než čekat s nohama ve vodě na ten správný proud. V Česku působí postava, která se už skoro třicet let pravidelně noří do téže řeky – pravděpodobně Vltavy: „Ve vratký bárce mě unáší proud/ Sám sebe se ptám, kam jsem vlastně chtěl plout.“ Teprve s globální pandemií však přišel proud, na který tato postava celou dobu čekala. Ta postava se jmenuje Daniel Landa.
Stejně jako mnozí jiní jsem se zasmál memu z loňského jara. Malá kostička domina nadepsaná „Covid-19“ postupně shodí všechny další až po tu největší s nápisem „Daniel Landa ministrem zdravotnictví“. Obrázek reagoval na ohlášenou schůzku tohoto zpěváka s premiérem Andrejem Babišem, aby spolu probrali epidemickou situaci. Setkání se sice neuskutečnilo, Landa ovšem do podoby hygienických opatření promlouvá neustále a stal se jedním z hlavních představitelů sílícího antivakcinačního hnutí.
I kdyby se Landa se všemi svými aktivitami zničehonic vypařil, nezmizely by problémy, které zastupuje.
Připomeňme, že v roce 2012 Landa ve svém projevu na Českém slavíku uvedl do českého veřejného a bulvárního prostoru miliardáře Karla Janečka (volil u toho dokonce výraz „král Karel“). O devět let později Janeček při stejné příležitosti brojí proti opatřením a očkování dětí proti nemocem, které „je nijak neohrožují“. Tahle shoda okolností ukazuje víc než na cokoli jiného především na zacyklení české debaty a ignorování skutečných a vleklých problémů. Lidé se tak dlouho upínali k mesiášským figurám, až jedna z nich s množstvím peněz za zády přišla, aby „změnila celý svět“.
Landova aktivistická skupina Zlatý špendlík zdůrazňuje přirozenou imunitu a zdravý životní styl tváří v tvář v mnohém nevyzpytatelné chorobě. Minimálně od loňského listopadu je jasné, že jeho iniciativa bohužel dokáže komplikovat boj s pandemií. Jakou roli tedy v našem veřejném prostoru hraje tato ikona takzvaných vlastenců, nacionalistů nebo přímo neonacistů, a teď možná i těch, kteří nejsou spokojeni s polistopadovým vývojem.
Plály, tenkrát oči plály
Mýtus je pozoruhodná součást našich společností. Svým způsobem stál u zrodu antické filosofie, když se právě proti němu svým rozumem vymezovali první mudrci. Někteří z nich si ho však následně osvojili. Právě tento rozpor ukazuje na skrytou sílu mýtů coby tradovaných vyprávění sloužících jako identitární tmel dané společnosti. Můžeme být sebevíc racionální, ale proti emocionálnímu a symbolickému příběhu logickými argumenty těžko něco svedeme. Proto je třeba uchýlit se k mytickým vyprávěním. Udělal to i František Palacký, když ve svých dějinách staví českou národní identitu na odkazu husitství, o němž vypráví jako o předobrazu nejen reformace, ale i ideálů moderních společností. Velkou symbolickou sílu husitů si uvědomovali i komunisté, kteří z nich po druhé světové válce udělali jakési proletářské protorevolucionáře. Dění v českých zemí 15. století je zkrátka pevně ukotveno ve zdejší politické imaginaci.
Není náhodou, že je husitská symbolika přítomná i v mnoha Landových vystoupení. Od dob Orlíku (píseň Vozová hradba) přes studiové i koncertní osvojení chorálu Ktož jsú boží bojovníci až po současnou kališnickou symboliku u petice Blanický manifest se tento zpěvák pokouší navazovat na husitství jako charakterovou vlastnost zdůrazňující étos národa stojícího proti všem. Přestože nám může Landova práce s dějinami připadat směšná a často i lživá, její mytická povaha znemožňuje vést s ní polemiku (byť bychom na ni neměli rezignovat). Landa burcuje proti elitám reprezentovaným novináři i politiky a opírá se přitom o sílu předků. Dnes jsou tyto motivy aktivizovány ve jménu boje proti „očkovací totalitě“. Je nicméně příznačné, že slovo „očkovací“ bychom v průběhu zpěvákovy kariéry mohli vyměnit za téměř libovolné přídavné jméno. Kde se tedy vzala autorita, která vede různé lidi k následování rad populárního zpěváka ohledně ochrany před virovou nákazou?
Může za to kredit, který si Landa postupem času vybudoval jako nesmiřitelný kritik polistopadového režimu. Jeho popularita začíná už v přelomových devadesátých letech. Mainstream částečně nabourává Landova kritika vyprávění o úspěchu transformace: texty z deváté dekády zalidnil postavy vrahů, gangsterů, westernových pistolníků a jiných výtržníků, tedy něčím, co odpovídalo v lecčem divoké době. Nad tím probleskují obrazy slábnoucího sociálního státu, např. v jinak stigmatizující písni Houmles, kde Landa zpívá: „V háji už je důchod, děkuji vám za moc pěkný stáří.“ Až do doby pandemie je to však krotká kritika – je to produkt systému, který tímto způsobem udržuje sám sebe. Nabízí útěk před nespravedlností do historie prostřednictvím podivného barda s jednoduchými texty. Že je Landa součást mainstreamu, byť se snaží tvářit opačně, ostatně ukázaly jeho četné muzikály a rotace jeho skladeb v rádiích. Stylizuje se do mluvčího periferie, ale bydlí na Vyšehradě.
Všechny Landovy projekty nicméně nabízely účast na něčem větším, spirituálním. Projekt Ordo Lumen Templi připomínal středověký řád, celé dění okolo Žita 44 zase novopohanství se vzýváním menhirů a run. Je vlastně jedno, jaká aktivita to zrovna byla, všechny slibovaly přesah a vytváření smyslu pro nesmyslnou dobu. A tak jsme se dostali do situace, kdy další z Landových iniciativ zahlcuje hygieniky, aby zkomplikovala trasování nakažených. Trasování totiž, stejně jako všechny ostatní opatření, Landa chápe jako šikanu ze strany státu a předzvěst nastupující totality.
Klíčová postava toho všeho je přitom značně nestálá. Každou z výše uvedených aktivit nakonec opustila, aniž by tyto akce splnily to, co halasně slibovaly. A vzápětí se Landa s velkou pompou vrátí, aby opět pomohl národu. Kolikrát jen ohlásil konec hudební kariéry? A přesto pěje dál a dál dává průchod své nedůvěře vůči přítomnosti. Možná se vidí jako blanický rytíř, který nechce prospat šanci zachránit své soukmenovce. Podoba všech těchto návratů zároveň povznáší zpěváka mimo sféru běžných smrtelníků. Když jde k volbám, vypraví se do Trocnova – snad aby naznačil jakési nástupnictví. Daniel Landa je tak sám o sobě mýtus.
Chlapeček z periferie
Je mi přibližně čtrnáct nebo patnáct let. Sleduji záznam Landova slavného koncertu v rámci jeho Vltava tour. Pro dítě druhé poloviny devadesátých let je možná příznačné, že poprvé slyšelo Krylovu protiválečnou litanii Morituri te salutant právě v podání bývalého nacionalistického skinheada. Jakkoli je Landova verze necitlivá a nezní jako smutnění nad osudem nedobrovolného vojáka, nýbrž jako marš oslavující krveprolití, svými velkorysými aranžemi se do paměti dítěte určitě zapíše. A nebudu zastírat, že co jsem slyšel, se mi líbilo a mělo na mě svůj vliv, jakkoli se za to nyní můžu stydět.
Pokud je dospívání obdobím nejistoty, prvního hledání sebe sama a svého místa ve světě, Landova tvorba se ukazuje jako mocný katalyzátor převádějící tyto emoce do dějinného příběhu s morálními apely a obrazy maskulinity, v nichž je i místo pro násilí. Válka se v Landově tvorbě sice odsuzuje (Muži s padáky), nelze se ale zbavit estetiky slavnostních pochodů a hrdinství. Jiné Landovy písně navrch přidávají pocit dobrodružství na špinavých ulicích, v nich vystupují hrdinové, s nimiž se může dospívající kluk alespoň trochu identifikovat (Jó, ulice). Roli hraje i práce se středověkou a fantasy estetikou. Kolik kluků v dospívání přičichne k fantastice, ať už v podobě filmů, knih nebo počítačových her? Landa tak jen splétá tyto motivy do jednoho celku (Bílý jezdec). Kontinent, Evropa je tu smutná podobně jako Tolkienova Středozemě pod náporem tmy Mordoru a spasí ji jen zástup pravověrných bojovníků.
Člověkem dospívajícím na přelomu nultých a desátých let zároveň mohla prostupovat jakýsi neartikulovaný vztek. Zlotřilé režimy minulosti sice byly poraženy a nastoupili jsme na cestu vítězů, jenže toto zdání bylo surově zničeno ekonomickou krizí roku 2008. Dospívající mladík tomu moc nerozuměl, ale tušil, že se rodiče bojí a lidé po celém světě upadají do chudoby. Landův antielitářský étos jako by dával tomuto vzteku alespoň nějaký tvar. Přestože přímo o ekonomické krizi jeho písně nevypovídají, pracují s obrazy zkaženého světa, ve kterém se něco pokazilo a jedinec – stejně jako malý středoevropský národ – je prakticky bezmocný.
Když jsme se během posledních měsíců s pár přáteli bavili o Landovi, proklouzl do jednoho sdíleného playlistu jako výraz naší ironie, povznesenosti a snad i vyrovnání se s vlastní minulostí. Zmínil jsem svůj pocit, že „landovské období“ může být pro leckterého dospívajícího kluka důležité. Nabízí intenzivní prožitky a zprostředkuje prožitek maskulinity. Fascinaci Landovou image drsňáka vyrůstající z bitek devadesátých let, kdy byl Landa důležitou postavou krajně pravicové scény, nakonec chápu jako zvláštní stádium svého dospívání. A pak tu je skladba Protestsong, která v sobě kloubí naštvání i patos, ale – díky klavírnímu motivu – také citu. A protože kluci mohou emoce projevovat jen zřídka, aby nebyli zženštilí, emočně nasycené Landovy texty posloužily jako náhrada za potlačené pláče a nejistotu. Landa zkrátka nabízí předobraz maskulinity – bojovnost, velikášství, dynamiku, hrdinství, sebeobětování, ale i ublíženost. A pokud jeho pubertální posluchač nepatří k vyšší třídě, mohou v něm rovněž rezonovat motivy slavné minulosti a nepříznivé současnosti – namátkou si lze vzpomenout na Landovy verše jako „A tak Čechy v sekáči skoupí boháči“, „Příští stanice je peklo, i když slíbený byl ráj“ nebo „Šašci se ve vilách opíjí mocí“ nebo „To by se podivil pantatíček Masaryk, kdyby žil“.
Bývalý zpěvák Orlíku chtěl očividně vzbuzovat autoritu. „Když je Daniel za zlýho hocha, dá se mu ještě věřit, že to je špatně zpracovaný vztek, a když jsi menší váhová kategorie, tak se ho bojíš,“ napsali kdysi v dialogu o desce Nigredo členové kulturní redakce Aktuálně.cz – a trefili se do černého. Landa se opravdu mohl zmatenému a nejistému dospívajícímu posluchači zdát vzhledem ke svému mytologickému obrazu větší a moudřejší, než ve skutečnosti byl.
Obrozenci 2.0
Píšu tu o specifickém místním i časovém kontextu. K nasátí ultrapravicové rétoriky mladými muži dnes už dochází jinak a jinde – typicky skrze některé online hry a na ně navázané platformy. Dnes už Landa nedokáže ke ztraceným náctiletým hochům promlouvat s takovým úspěchem jako dříve a je to tak dobře. My, co jsme byli vystaveni jeho vlivu během dospívání, jako bychom museli učinit rozhodnutí zbavit se jako Landy, tak většiny věcí, které představuje. Fanoušci zřejmě buď najdou smysl v něčem jiném a po pár letech prohlédnou naivnost a kýč za Landovou hudbou i veřejným působením, nebo se v tomto nastavení zapouzdří a nakonec se chodí s Landou otužovat do Vltavy, hrát si na Vonty a rytíře – a psát hygienickým stanicím otravné e-maily. Otázkou je, kolik stereotypů a společenských očekávání souvisejících s mužstvím vhání frustrované muže různých společenských tříd do objetí autoritářů prosazujících vyhrocenou identitární politiku založenou na mlhavě vymezeném dědictví „tradiční Evropy“.
Je vlastně zvláštní, jak se problémy české společnosti vyjevují na příkladu jedné problematické postavičky místního showbyznysu. Možná, že výše nastíněný komplikovaný vztah k Landovi se nakonec netýká jen několika zmatených puberťáků, kteří z humpoláckého rocku mezitím už vyrostli. Možná jde o hlubší problém naší společnosti. Česko se každopádně od svého Landy musí odstřihnout. Na problémy současnosti nelze aplikovat řešení minulosti, jakkoli jsou jacísi Obrozenci 2.0, jichž je Landa nepřekvapivě také představitelem, přesvědčeni o opaku. V situaci globálního společenství s globálními výzvami patří nacionalismus na smetiště dějin.
Landa možná konečně našel naplnění svých snah v boji proti očkování a nástrojům sloužícím ke zkrocení epidemie. Zatímco jeho předchozí projekty troskotaly, nyní disponuje aktivizovanou a početnou skupinou podobně smýšlejících lidí – je jich prý okolo 30 tisíc. Tak dlouho toužil stát se lidovým vůdcem, až se mu toto přání alespoň částečně vyplnilo. Otázkou samozřejmě je, jak s tím naloží. Podle Slavoje Žižeka není cílem touhy její naplnění, nýbrž reprodukce sebe samé. Landova činnost je toho důkazem. Ale i kdyby se Landa se všemi svými aktivitami zničehonic vypařil, nezmizely by problémy, které zastupuje. „Věnovat se chceme obnově naší krajiny, ať už jde o lesy či zemědělskou půdu. Obojí je ve zdevastovaném stavu. Místo lesů máme koncentrační tábory na dřevo,“ čteme v Landově nedávném rozhovoru s antisemitou Michalem Semínem. Na jiném místě zase zpěvák vyjadřuje pocit bezmocnosti mnoha lidí tváří tvář potřebám globální ekonomiky.
Před rokem jsem psal krátký komentář o české posedlosti pohádkami. Landova tvorba pochází ze stejné říše jako pohádky. Je to svět, kde věci dávají smysl, svět, díky němuž máme alespoň částečný pocit porozumění. Nebortí se v něm žádné jistoty. Víme, že chasník získá princeznu, stejně jako víme, že česká historie byla slavná a že současnost už taková není. Přitom by slavná být zase mohla, pokud bychom se napojili na své předky… Není nakonec i odmítání očkování součástí tohoto snění – v době, kdy se naše vlastní tělo stalo posledním prostorem, který můžeme kontrolovat? V Landově tvorbě se tak nepříjemně odráží část naší současnosti. Je v ní obsažena bytostná potřeba příběhů, nabídka jednoduchých – a zpravidla nefunkčních – řešení i touha podílet se na produkci alespoň ždibce nějakého přesahu.
Chcete méně Daniela Landy? Chtějte řešit problémy, které mu dávají jeho moc. Odplivnutí směrem k hlasu nespokojených nestačí.
Autor je publicista.