Foto Alarm / Petr Zewlakk Vrabec
Se studenty uměleckých škol Markem Fischerem (socha, AVU), Denisou Langrovou (socha UMPRUM), Janou Chmelařovou (socha, UMPRUM), a Tadeášem Pilmanem (malba, AVU) jsem krátce po konci happeningu před Kunsthalle mluvil o vlivu peněz v umění, jejich využití a o zájmech nejbohatších.
Jaký podle vás může mít vliv na českou uměleckou scénu vstup peněz pana Pudila a vznik Kunsthalle Praha?
DL: Může to například taky ukázat, jak moc je kultura žijící ze státních peněz podfinancovaná.
TP: Taky to můžeme vzít tak, že to vliv nebude mít žádný. Jeho sbírka není relevantní, protože je postavená na principu moci a uzurpování, a nikoli na principu sdílení hlubších emocí – generačních a společenských. A to jsou věci, o kterých jsou umělecká díla. Když si je někdo uzurpuje jen penězi, tak tím umění sebere auru. Proto si nemyslím, že ta sbírka má zase takovou cenu. Je potřeba přinášet tento kritický narativ.
Když si je někdo uzurpuje jen penězi, tak tím umění sebere auru. Proto si nemyslím, že ta sbírka má zase takovou cenu.
DL: Nenecháme hrstku nejbohatších, aby si vylepšovala svoje jméno a obohacovala se uměním.
JCh: Je pro nás nepřípustné, aby tato nejbohatší skupina udávala témata současnému umění. Oligarchové mají určitě úplně jiné zájmy než třeba menšiny a další méně privilegovaní lidé.
V projevu přímo před Kunsthalle jste řekli, že umění podle vás pořád může být subversivní a emancipační. Jaký má podle vás vliv, když do toho vstupují takovéto peníze. Co to dělá s tou emancipační polohou?
JCh: Je to druh cenzury a prosazování zájmů některých jednotlivců. Platí to jak o starším umění, kde jsme na to zvyklí, tak o současném. Jako umělci a umělkyně se proti tomu chceme vymezit a hájit i jiné zájmy.
TP: Pudil nepřichází s ničím novým. Jsou to staré metody. Přichází s metodami známými ze zahraničí do české kotliny.
MF: Pudil říká, že to je super. Na západě MoMA nebo Tate Gallery nejdřív také byly soukromé, ale postupně ty galerie začaly spolupracovat s veřejnou nebo státní sférou. Pudil připomíná, že kunsthalle jsou i ve městech jako Vídeň, kde jsou rovněž instituce tohoto typu soukromé, což podle Pudila přináší pestrost apod., protože stát může cenzurovat věci zase po svém.
TP: Pudil sám v jednom rozhovoru přiznal, že je v komisi v Centre Pompidou, a má tedy i vliv na to, kteří umělci jsou vybíráni při akvizicích do podobných institucí, a upřednostňováni při pořádání výstav. Může ovlivňovat výběr nějakého typu umělců, kteří jsou mu sympatičtí, nebo dokonce patří do jeho stáje. A tou jsou věci, které jsou skryté za oponou.
Proč jste se zúčastnili demonstrace?
MF: Mimo jiné je také důležité říci lidem, kteří do Kunsthalle půjdou, kdo je tento člověk. Pudil dnes říká „já už nedělám ten špinavý byznys, já už nedělám to uhlí,“ ale je dobré mu říct, že to taky není tak docela pravda. Skončil s uhlím v pravou chvíli, svezl se na solárním boomu a teď zase obchoduje s kyanidem. Tváří se jako polepšený miliardář, což je image, kterou se mu podaří prosazovat. Pokud nebude konfrontovaný něčím jiným, je tedy důležité pojmenovat i toto problematické pozadí. Proto máme obavu, že Kunsthalle nebude dělat dobrotu na umělecké scéně. Uvidíme, jak to bude vypadat, jestli se Kunsthalle bude snažit řešit nějaká celospolečenská témata, může se objevit další důvod, proč tam protestovat nebo třeba oslovovat umělce, ať tam nevystavují apod.
DL: To, že mohu studovat umění, popřípadě stát se umělkyní, vnímám jako privilegovanou pozici. S tím se pro mě pojí určitá zodpovědnost. Umění sama vnímám poměrně instrumentálně jako nástroj sebevyjádření a to, co vyjadřuje Pudil, se mi nelíbí. Z jeho prezentace čtu, že ukazuje, jak si lidi, kteří mají hodně peněz, mohou dovolit dělat jakékoliv špatné věci, aniž by za to nesli odpovědnost.
JCh: Pro mě je důležitá i ta informační část protestu. Spousta lidí, co tam vystavuje, zvlášť třeba ti zahraniční umělci, o Pudilovi nic netuší. Je taky dobré o tom informovat. Čím víc takových projektů bude vznikat, tím spíš se od toho dobří umělci budou odvracet.
TP: To místo, kde se nachází a jak vypadá, je v něčem děsně komický. Je to pod Hradem, pod vilou Richter v zatáčce velké silnice a naproti je pornohotel, kde v devadesátkách natáčel David Rosenberg. Příběhů, jako je ten Pudilův, jsou tisíce, ale všechny nějak dokazují nerovnost. My se snažíme tu hru srovnat.
Jak se má dnes živit umělec? Je například na místě kritika lidí, kteří s podobnými institucemi spolupracují?
DL: Celá řada lidí by ráda dělala něco, co nemůže, protože jim to z různých důvodů trh práce neumožňuje. A pro mě by to byla tato nabídka, která by znamenala, že to dělat nemůžu, že tu možnost prostě nemám. Dokazuje to jen, že svět je zkažený. Nedopustíme, aby to Pudilovi prošlo bez povšimnutí, nechceme žít ve světě, kde fungují takovéto mechanismy.
MF: Každý tato dilemata řeší různě. Ondra Filípek třeba prodává sochy komukoliv, ale pak říká, jak ho to sere – ale zas pak má peníze na život. Nebudu ho za to hejtovat, přijde mi lepší říct, že to je špatně, ale že to děláš pro peníze, než se to snažit nějak obhajovat. Stejně jako když potřebuješ peníze a jdeš někam pracovat, tak to taky je často instituce, která není úplně o. k. Ten problém je celospolečenský, v tomto umělci nežijí jinak než ostatní lidé, kteří to taky musí a měli by řešit.
JCh: Mě osobně to v tvorbě demotivuje. Pokud mám brát peníze z ekonomického systému, který umožňuje jenom zmrdům se dostat do pozic, v nichž můžou investovat do umění, často do umělců, kteří žijí v takových podmínkách a jejichž pozice je natolik prekérní, že ani nemají možnost to odmítnout, tak je to pro mě hodně frustrující.
TP: Je to obrovský strašák. Já bych byl raději umělec v komunitě a řešil tyto věci úplně jinak. Na druhou stranu, kdybych potřeboval po bouračce v autě peníze na protézy pro svoje děti, tak bych asi prodal cokoliv komukoliv. Čili jde samozřejmě i o to, co člověk s těmi penězi dělá. Když za to třeba nakoupíš HIV testy a odjedeš testovat migranty do Itálie, tak si myslím, že to může být východisko.