Foto Alessandra Mezzadri. Použito se svolením autorky
V novém díle podcastu Na rozcestí jsme přivítali Alessandru Mezzadri, která je docentkou rozvojových studií na SOAS University of London. Ve svém výzkumu i výuce se věnuje převážně tématům nerovností a obchodu, globálním dodavatelským řetězcům a výrobním sítím, práci a různým pracovním režimům, globálním standardům práce, moderním formám otroctví, rozmachu feminismu, genderu a globalizaci sociální reprodukce a reprodukční práci či politické ekonomii v Indii. Alessandra aktivně pracuje s mezinárodními nebo neziskovými organizacemi, jako je například ILO, Action Aid, Labor Behind the Label či War on Want, které se zabývají otázkami genderu, globálních standardů práce, kampaním proti sweatshopům a moderním formám otroctví. V roce 2016 publikovala knihu The Sweatshop Regime: Labouring Bodies, Exploitation and Garments Made in India, která vyšla v Cambridge University Press.
Podcast série Na rozcestí / Crossroads vzniká v rámci programu Globální konflikty a lokální souvislosti, který je financován Akademií věd ČR v rámci Strategie AV21. Do podcastu Na rozcestí si zveme společenské vědce a vědkyně, jejichž výzkum se týká důležitých témat a problémů našeho globalizujícího se světa. Dnešní díl moderuje Petra Ezzeddine.
Existují nějaká konkrétní feministická řešení této pandemické krize, a to i v globálním měřítku? Situace se nakonec všude na světě podobá.
Myslím, že řešení současné krize přijde s pochopením toho, co nám tato krize vlastně odhalila. V rámci mé práce jsem ji začala chápat jako v jistém ohledu bezprecedentní, protože je to poprvé, kdy se setkáváme s takto rozsáhlým narušením kapitalistického způsobu života. Zároveň však krizi nespustil neoliberalismus samotný, a to navzdory faktu že ji zapříčinil. Když se podíváme na způsob, jakým byla tato krize „léčena“, tak vidíme, že došlo naopak k dalšímu nárůstu neoliberálních řešení. Světová banka například vytvořila covidový fond o objemu 8 miliard dolarů a polovina z tohoto balíčku jde na podporu soukromě-veřejných partnerství ve zdravotním sektoru, který využívá služeb finančních prostředníků. Tato data byla nedávno dále rozpracována ekonomickým týmem pracujícím při SOAS London, a myslím, že jde o velmi důležité zjištění.
Také se domnívám, že nám krize odhalila, jak nás neoliberální režim vystavuje vysoké míře rizika a omezuje naši schopnost vyrovnat se s nimi. A z tohoto můžeme vyvodit různé možnosti postpandemické budoucnosti, které se budou zvláště týkat otázek péče, a která by chápala ekonomiku péče jako cestu, jak předejít krizím podobného typu do budoucna.
Politika neoliberalismu se zakládá na třech zásadních bodech. Za prvé jde o vyprázdnění a ztrátu sjednocených zdrojů v reprodukčním sektoru a veřejném zásobování, za druhé se týká rekonfigurace práce a zesílení problémů spojených s reprodukcí, a to hlavně v případě žen a subalterních skupin, a za třetí také odhaluje rasismus. Tyto tři základní linie je v postpandemické budoucnosti zapotřebí aktivně řešit, abychom se do budoucna ideálně spoléhali na rámec péče a pečování namísto tvorby zisku. Takže je zásadní trvat na důležitosti veřejných zdrojů a posílení životně důležitých sektorů – je zapotřebí jejich veřejné vlastnictví a podpora. To ale může znamenat různé věci na různých místech světa. Takže tam, kde nacházíme plnou privatizaci těchto oblastí, například v USA nebo v částech neoliberální Latinské Ameriky, je zapotřebí tyto sektory opět znárodnit a vytvořit z nich veřejné zdroje. Ale v regionech, kde jsou tyto sektory státní, je zapotřebí, abychom zamezili plíživé privatizaci, která už teď omezuje funkčnost těchto resortů. To platí například pro zdravotnictví, ale také třeba vzdělávání.
Obstarávání veřejných služeb ve veřejných sektorech také podporuje procesy redistribuce pečovatelské práce. Je zjevné, že v situaci, kdy stát vyklízí pozice, je to právě genderově určená práce, která musí tuto mezeru vyplnit; avšak když do pečujících sektorů opět vstoupí stát, tak to otevírá možnost takové redistribuce práce, která by vzdorovala rozdělení pracovních pozic podle genderové linie a nastolila rovnováhu mezi placenou a neplacenou prací. Takže toto je zásadní politické téma.
Když se pak podíváte na obrovský nárůst pečovatelské zátěže v mnohých komunitách, a to jak placené, tak neplacené, je zjevné, že je zapotřebí přesměrovat naši diskusi na téma péče způsobem, který by opět kladl důraz na finanční odměňování poskytovatelů péče. V sedmdesátých letech minulého století toto řešily mezi Itálií, Spojeným královstvím a USA mnohé feministické vědkyně, jako třeba Mariarosa Dalla Costa, Silvia Federicci, nebo Selma James. Ty se prosazovaly i zavedení platu za práci v domácnosti. Ve stejnou dobu se v Indii také vedla podobná debata, a to převážně díky práci Rohini Hensman a mnohých dalších feministek. Neplacená práce žen pro ně byla klíčovým tématem.
Já si myslím, že byly tyto snahy smeteny se stolu tehdejší evropskou levicí, dnes je situace jiná, a tyto myšlenky si žádají opětovné zvážení. Společně se zavedením základního příjmu, který momentálně zvažují mnohé světové vlády pro boj s krátkodobými dopady pandemie, je zapotřebí se spíše zaměřit na delší časový horizont a experimentovat s platy za péči v rámci specifických komunit. To by v jistém smyslu napomohlo procesu vyplňování mezer v péči skrze uznání této vykonané práce, která je po celém světě vykonávána převážně ženami za mizivou či úplně nulovou odměnu.
Uznání pečování jako práce, která si zaslouží odměnu, by mělo také dopad na platy domácích pracovníků a pracovnic, kteří nabízí své služby v marketizovaném světě. Protože by se tímto zároveň nastavila hodnota této práce, což by vytvořilo tlak na zvýšenou odměnu pro ty, kdo tuto práci vykonávají profesně. Takže by došlo k nárůstu platů, a hlavně možnosti povýšení domácích a pečovatelských prací na status důstojné práce, která si zaslouží plnohodnotnou odměnu.
A protože třetí aspekt této krize jsem shledala v odhalení genderové a rasové nerovnosti, která se pro mnohé stala smrtící – zde zmíním příklad USA a Spojeného království, kde British Medical Association shledala, že tmaví lidé umírali 3,5krát rychleji než jejich bílí spoluobčané, a to i ve velmi rozdílných zdravotnických systémech. Podobné statistiky pochází i z Indie, kde dalitové (nedotknutelní) byli nepoměrně děsivěji zasaženi nákazou i úmrtími například také proto, že často vykonávají kremace. Stejně můžeme pozorovat obrovské vystavení se infekci v řadách migrantů, což bylo potvrzeno napříč mnohými tábory a ubytovacími zařízeními po celé Evropě. Tyto tlaky nás nutí jasně odmítnout rasové aspekty kapitalismu a neoliberalismu a poukazovat na to, že tyto ideologie prohloubily nerovnosti v aspektech genderu, etnicity a také mobility, která je v posledních desetiletích na vzestupu.
Proto je zapotřebí vrátit se na prvopočátek a najít nové dějiny „nás“ lidí, které by dovedly zohlednit vazby mezi kapitalismem, otroctvím a formami neplacené práce, které se takřka od samotných počátků kapitalismu vždy dotýkaly převážně nebílých etnik, a které byly využívány i ve velmi nebezpečných pracovních podmínkách. Je tedy zapotřebí přemýšlet o „nás“ jako o lidstvu obecně místo toho, abychom se oháněli zdánlivě danými rozdíly jednotlivých společenství a etnik. Existuje praktická potřeba, aby lidé, kteří poskytují pečovatelské služby, opět získali podporu z veřejných zdrojů, aby se zvýšily platy těm, kteří poskytují pečovatelské služby jako své zaměstnání a zatřetí je nutné vzít na vědomí naše společné lidství – tváří v tvář krizi, která nám tak jasně ukázala hluboké nerovnosti světa, v němž žijeme.
Autorka je spolupracovnice redakce Alarmu.