Foto Pilot film
Íránec Asghar Farhádí je globálně známý především díky filmu Rozchod Nadera a Simin a také díky snímku Klient. Oba tituly se zabývaly jednáním lidí v krizových situacích a nabízely sympaticky nejednoznačný pohled na morálně komplikované charaktery. Přestože jejich témata byla univerzální, zároveň nabízely vhled do íránské společnosti. Oba také získaly Oscara v kategorii nejlepší cizojazyčný film. Po hvězdně obsazeném, ale rozporuplně přijatém dramatu Všichni to vědí, se Farhádí opět vrací do Íránu a k osvědčenému receptu, podle kterého postupoval dříve. Děj filmu se tentokrát neodehrává v Teheránu, ale v tradičnějším a méně anonymním Šírázu. Opět však jde o příběh o nejednoznačnosti vnímání morálních pravidel.
Film, který získal Velkou cenu na festivalu v Cannes, je o zadluženém Rahimovi, propuštěném na dva dny z vězení. Rahim chce propustku využít ke splacení dluhů Bahramovi, otci své bývalé ženy. S tím se mu snaží pomoci jeho současná přítelkyně, která nalezla kabelku obsahující několik zlatých mincí. Když se ukáže, že zlato na pokrytí dluhu stačit nebude, Rahim změní plán a těsně před návratem do vězení se pokusí kabelku vrátit původní majitelce, což se mu – po vylepení plakátů po Šírázu – nakonec povede.
Křehký obraz hrdinství
Toto obětavě působící gesto (které ale mohlo být i cynicky vykalkulované) z Rahima udělá místní celebritu. Jeho situace se začíná obracet k lepšímu a v reportáži z vězení je prezentován jako hrdina. Rahimovy popularity využívá k vylepšení svého mediálního obrazu i vedení věznice, ve které nedávno jeden z vězňů spáchal sebevraždu. Na charitativní akci pak Rahim mluví o své životní situaci spolu se synem, který má výraznou vadou řeči. Tím dojme publikum, které pro něj vybere nemalou částku. Společnost je tedy Rahimovi zdánlivě nakloněna – našla v něm svého hrdinu.
Farhádí se nesnaží morálku zachytit v idealizovaných představách o hrdinství, ale v její každodennosti.
Farhádí ovšem nabourává představu, že hrdinství je výsledkem morálně nezávadných činů. Jak podotkne věřitel Bahram, který jako jediný Rahimův nový obraz nepřijímá, za veřejnou oslavou hrdinských činů je často jen snaha se ujistit, že ve společnosti vše funguje tak, jak má. Dobrých skutků není příliš, takže se každý musí oslavovat, jako by se jednalo o zásadní událost. Rahim navíc není oslavován takový, jaký skutečně je. Lidé oceňují jeho idealizovaný obraz, do nějž vkládají svá očekávání. A každá nesrovnalost, která nějak narušuje příběh „hrdiny z ulice“, se může stát impulzem k obecnému opovržení.
Když se Rahimově rodině zpětně nepodaří dohledat ženu, které byla kabelka se zlatem vrácena, jeho příběh začíná ztrácet přesvědčivost. Rahimovi hrozí, že se stane obětí veřejného mínění, kterého nejdříve sám využil. Farhádí tento pocit úzkosti z věčného dohledu okolí navozuje i tím, že hlavní postavy snímá jako součásti větších celků, v uzavřených prostorech, obklopené dalšími lidmi. Rahim je tak (stejně jako jeho obraz) zcela v moci ostatních, mimo vlastní kontrolu. Jediné momenty soukromí zažívá v autě, kde se může na chvíli projevovat zcela upřímně.
Moci veřejného mínění se navíc nepodřizuje jen hlavní hrdina, ale i většina ostatních postav. Vedení věznice od Rahima začne postupně dávat ruce pryč, protože by ji mohl poškodit. Stejně tak se charitativní organizace začíná více starat o svůj veřejný obraz než o Rahimovu situaci. Farhádí se ale vyhýbá moralizování. Poukazuje spíše na to, jak se kvůli proměnlivosti veřejného mínění i pohledu médií může stát z oslavovaného hrdiny někdo, komu lidé nevěří.
Hledání pravdy
Ze všech Farhádího postav se snad jen Bahram úzkostlivě nestará o vlastní obraz. Navzdory mediální hře stále usiluje hlavně o to, aby mu byl splacen dluh. Zprvu tak působí jako antagonista. Postupně se o něm však dozvídáme víc a stává se plastičtější postavou, jejíž jednání je pochopitelné. Tato zdánlivá jednoznačnost postav je podpořena i promyšleným castingem. Amir Jadidi v roli Rahima hned od počátku nasazuje sympatický úsměv. Mohsen Tanabandeh jako Bahram zase klade důraz na nevstřícný a zatvrzelý projev, který může vést k mylným prvním dojmům. Film nám tak stejně jako média předkládá postavy k hodnocením, která mohou být často příliš rychlá, jednoduchá a nepodložená.
Jako v předchozích Farhádího snímcích se i zde zásadní událost odehrává před samotným začátkem filmu. Identita ženy, které byla taška navrácena, nám není nikdy zcela odhalena. A nejistotou není zahaleno jen to, co se přesně událo, ale i pravdivost motivací, které se skrývají za jednotlivými činy. Rozlišení mezi pravdou a lží je pod tlakem situace a zájmu veřejnosti rozostřené. Úředník, který se snaží pečlivě ověřit každou část Rahimova příběhu, pak svým počínáním jen způsobuje další škody a Rahima nepřímo přiměje k tomu, aby lhal více než původně. Farhádí se nesnaží morálku zachytit v idealizovaných představách o hrdinství, ale v její každodennosti. A v ní nenajdeme jednoduché příběhy s jedním závěrem, ani čitelné charaktery s jasnými motivacemi.
Přijmout život s jeho rozpory
Vršení komplikací, které postupně stále více zakrývají důležitá fakta, nicméně začíná ve druhé polovině filmu působit trochu repetitivně a vykonstruovaně. Naštěstí Farhádí v závěru z tohoto schématu vybočí a začne se zajímat spíše o to, co leží mimo dosah mediálně konstruovaného kultu hrdinství. Rahim, u kterého i sám divák začíná být na pochybách, zda mu má věřit, se zachová zcela nesobecky. Jeho jednání je ale mimo dosah kamer a sociálních sítí, takže jeho skutečné hrdinství je vlastně společensky nezajímavé. Když v jedné ze scén zabrání tomu, aby se s jeho koktajícím synem natočilo manipulativní video, sám ztrácí příležitost vylepšit si svůj obraz. Může ale být hrdinou alespoň v očích svých nejbližších.
Tematická bohatost a ucelenost o deset let staršího Rozchodu Nadera a Simin nebyla ani tentokrát překonána. Hrdina je ale přesto nejsilnějším Farhádího snímkem od jeho autorského milníku. Nabízí komplexní pohled na možnosti morálního jednání pod drobnohledem veřejnosti, aniž by nostalgicky volal po světu bez sociálních médií. Vede nás spíše k přijetí života v jeho rozporech, které v medializovaných příbězích nebývají zřetelné. Rahim sice postupně ztrácí původní naivitu a optimismus, současně ale nepropadá zoufalství a přijímá spletitost své životní situace. Poslední scéna, ve které z Rahimovy perspektivy sledujeme prostředí věznice, ze které právě propouštějí muže, tuto ambivalenci působivě ilustruje.
Autor je filmový publicista, studuje politologii.