Milan Starec. Foto Zewlakk
Obec Uhelná je od roku 1980 okrajovou částí města Hrádek nad Nisou. Zájmy obyvatel Uhelné hájí Osadní výbor Uhelná, který má formu výboru zastupitelstva města. Osadní výbor nemá žádnou výkonnou pravomoc, je však partnerem a poradním orgánem jak zastupitelstva, tak rady města. Milan Starec je coby obyvatel Uhelné jedním z členů Osadního výboru. Patří k nejvýraznějším kritikům těžby na dole Turów.
Jaký je vlastně život v sousedství dolu Turów a přilehlé elektrárny?
To záleží na tom, jestli ještě máte vodu, nebo ne. Dokud ji máte, tak když ten důl jede na plné obrátky, slyšíte rachot. Ale ten slyšíte i ve městě – jen na vesnici je to zarážející. Člověk akorát často přemýšlí, jestli se ten rachot těžebních strojů a dopravníků bude třeba zhoršovat. Ale pokud vodu nemáte nebo o ni bojujete – jako například v obci Václavice, kde jsou odkázáni na vlastní studny, tak nastává o dost horší situace. Řešíte, jestli se půjdete sprchovat vy, nebo děti. Prát si jezdíte do města, kde je zaveden vodovod. A to opravdu kvalitu života zásadně ovlivňuje.
Přitom je důležité říct, že nás v době, kdy tyto strany byly v opozici, jejich politici ani političky nekontaktovali. Myslím, že šlo o klasické mediální vymezování se opozice vůči vládě, přímo s námi nikdo nemluvil.
Vláda Petra Fialy schválila před necelými dvěma týdny dohodu s Polskem, která prodloužila původně ilegální těžbu na dole Túrow výměnou za kompenzaci v podobě 45 milionů eur, které obdrží Česká republika. Dohoda byla schvalována v utajeném režimu. Jak hodnotíte způsob, kterým vláda vyřešila problém s nelegální těžbou na dole Turów z hlediska vás – zástupce obyvatel lokality?
To největší zklamání je pro mě vlastně v rovině lidského hlediska. Za vlády Andreje Babiše jsme dokolečka slýchali, jak se změní politická kultura, jak se vrátí důvěra v politiky, a pak se stane tohle.
A co vám na tom stylu, způsobu uzavření smlouvy mezi Českou republikou a Polskem vadilo nejvíce?
My ještě před časem mluvili s paní ministryní Hubáčkovou – byla u nás v Hrádku nad Nisou, což jsme považovali za dobrý signál. Vysvětlili jsme jí situaci včetně toho, že s takto nastavenou smlouvou voda, o kterou nám jde nejvíce, zmizí. A to proto, že stěna, těsnicí bariéra, která má bránit odtoku vody, je mimo. A tím myslím geograficky mimo – je jinde, než by měla být. Paní ministryně neustále mluvila o tom, že pokud to nebude fungovat, tak se to přece dostaví. Ale v tom je jádro pudla: ta stěna na tom daném místě může skutečně fungovat. Může to fungovat, ale odtoku vody přesto nezamezí.
Jak to, že nezamezí?
Ta stěna totiž není na místě, kde ta naše voda odtéká. A to je velký problém, který, zdá se, nechce vláda vůbec pochopit. Nejen, že ta stěna stojí úplně jinde, než má. Ale ještě se její funkce bude vyhodnocovat jen izolovaně, tedy v místě, kde nyní stojí. Takže když tímto postupem vyhodnotíte hladinu před a za stěnou, tak klidně získáte pocit, že funguje a není třeba ji prodlužovat. Ale ta naše voda odtéká o kilometr a půl jinde.
Jak na tyto informace reagovala paní ministryně Hubáčková?
Pokrčila rameny a řekla nám, že v tuhle chvíli už nejde se smlouvou obsahově nic dělat, protože je velký politický tlak na její uzavření. Zůstali jsme jako opaření, protože jsme celou dobu mysleli, že klíčovým parametrem pro schválení smlouvy je právě ochrana vody. Na tom je postavená celá ta kauza. Snažili jsme se pak dál vysvětlovat, v čem je takový krok špatně a vyzývali politiky, ať tu smlouvu ještě přeformulují, ale zbytečně. Nikdo už na nás nereagoval. A najednou jsme se dozvěděli, že do Prahy jede polský premiér Mateusz Morawiecki a v poledne byla smlouva, jejíž přesné znění prakticky nikdo neznal a vyjednávala se tajně, podepsána.
Máte pocit, že se změnil přístup bývalé opozice, dnešní vlády, vůči vám? V minulosti se proti uzavření smlouvy a za ochranu vody stavěla jak TOP09, tak Marián Jurečka a KDU-ČSL. Babišovy postupy však kritizovala i ODS, která také vystupovala vůči smlouvě mnohem razantněji. Tvrdili, že ta voda je důležitější než peníze. Nakonec však tato vláda uzavřela měkčí smlouvu, než navrhovali Brabec s Babišem, například soudní dohled se zmenšil z deseti na pět let. Jak tento krok vnímáte?
Vztah těchto stran ke kauze se určitě změnil. Přitom je důležité říct, že nás v době, kdy tyto strany byly v opozici, jejich politici ani političky nekontaktovali. Myslím, že šlo o klasické mediální vymezování se opozice vůči vládě, přímo s námi nikdo nemluvil. Opozice tehdy vyjadřovala svá stanoviska na sociálních sítích, ale na to, jak my celou tu situaci vidíme, se neptali. Podobně se prsí i liberecký hejtman Půta, kterého náš názor taky nezajímá. U něj šlo o jednoznačný zájem na získání peněz na vodovodní infrastrukturu. Dokud tu byl obecný tlak proti tomu dolu, tak jsme stáli při sobě. Ale jakmile se ukázalo, že jeho motivací je pouze získat peníze na vodovody, tak se naše cesty rozešly.
A vám na těch vodovodech přijde něco problematického?
Ne, chápu, že škodu, kterou nezpůsobila Česká republika, nemá platit Česká republika. V tomto smyslu je důležité, že kraj dostane peníze na vybudování vodovodů, které jsou potřeba. Ale mít jen tento cíl je opravdu málo, a to i proto, že jsme měli našlápnuto k mnohem lepším podmínkám dohody. A další věc je samozřejmě samotný způsob, kterým se ta politická dohoda vymezovala. Z hlediska politické kultury je to pro mě nějak odpudivé – proč tam vlastně ty vodovody dávno nestojí? Proč se to postavilo tak, že pokud nebude dohoda, nebudou vodovody? To je pro mě nepřijatelné. Stát by se měl postarat o to, aby lidé měli dostupnou pitnou vodu. Argumentovat tím, že pokud vy nám překazíte dohodu, tak my vám nedáme vodovody, nepovažuji za férové.
V jaké situaci se vlastně vy, místní, žijící v sousedství dolu, nacházíte?
Je to závod s časem. Je děsivé slyšet, že paní ministryně už počítá s tím, že vodní zdroj u nás během krátké doby vyschne. My se zároveň nemůžeme podívat pod zem, jak ta voda v reálném čase mizí, takže se na tu situaci nedá ani připravit. Přitom před patnácti lety ten náš místní vrt zásoboval polovinu Hrádku nad Nisou, dnes to sotva stačí na naši vesnici. Až dojde voda v tomhle vrtu, tak budeme úplně bez vody – v historických studnách, které obsluhovaly jednotlivé domy, už nic není. V ten moment naše lokalita přejde na balenou vodu. Pokud se ty vodovody nestihnou vybudovat včas, což prostě nikdo nemůže garantovat.
Jaké další problémy kromě špatně umístěné bariéry vidíte v kontextu té vládou uzavřené smlouvy? Jakou vyjednávací pozici jsme měli a jakou máme teď?
Naše pozice byla rozhodně dobrá. Na své straně jsme měli Evropskou komisi, což dle odborníků není úplně časté, že se Komise přidá na stranu nějakého ze států v mezinárodním sporu. Přesto v případu Turówa to udělala. Advokát soudního dvora také uvedl, že rozšíření těžby bylo velmi pravděpodobně nelegální, čekali jsme ale na konečný rozsudek, který měl být někdy v květnu. Už se ho ale nedočkáme. A ještě jsme nevyužili tu nejsilnější zbraň: směrnici o škodách. Ta má přitom podtitul „znečišťovatel platí“. Ten, kdo způsobí škodu, musí zastavit páchání škod, a pak musí platit. Liberecký kraj dokonce už jednou žádal Ministerstvo životního prostředí, aby tuto škodu na základě směrnice o škodách uplatnila.
Vadí mi, že se to v poslední době stavělo jen tak, že buď bude dohoda a získáme kompenzace, nebo nebude nic a budou to muset platit čeští daňoví poplatníci. Ale to je lež. Tak to není. Ty peníze na vodovody se daly zajistit i skrz směrnici o škodách a vůbec jsme se nemuseli připravit o všechny další náboje. Zbavili jsme se práva, jak se proti rozšiřující těžbě bránit. A také jsme dostatečně neprověřili všechna fakta: polská strana řekla při podpisu smlouvy paní Hubáčkové, že stavba stěny ještě potrvá. Sama paní ministryně o tom hovořila v Událostech komentářích. Jenže informace, které náhle zveřejnila polská veřejnoprávní televize, říkají něco jiného: že stěna už je hotová. Takové situace můžou následující roky nastávat opakovaně, my jsme se ale práva bránit se u Evropského soudu a Evropské komise podpisem smlouvy vzdali. Zůstali jsme bezzubí.
Častý argument, který zaznívá, je ten, že by Poláci těžili dál a lepší, než se hádat se svým sousedem, je prostě najít kompromis a dohodnout se. Je tato smlouva kompromisní? A pokud ano, tak v čem?
Došlo ke smíru. Z hlediska vztahů Česka a Polska je to dobře, ale je také potřeba dodat, že u smíru jsme se akorát střelili do nohy. Argument s nelegální těžbou opomíjí jednu zásadní věc: polská strana nyní těžila dál, protože věděla, že pokuta je konečná. Když to vezmeme popořadě: soud oznámil, že těžba je nelegální a žádal její zastavení. Poláci těžili dál a soud tedy rozhodl o pokutě ve výši půl milionu eur denně. Ta byla vyměřena na základě předběžného opatření soudu, to mělo skončit ve chvíli, kdy měl být vynesen finální rozsudek. A na ten jsme čekali – přijít měl letos na jaře.
Další věc je, že ta pokuta ve výši půl milionu eur – jakkoliv vysoká byla, je nutné si uvědomit, že i při této výši pokuty se polské straně těžba ekonomicky vyplatí. Pokutu tak brali jako nákladovou položku, přestat by bylo méně ekonomické. Kdyby se uplatnila směrnice o škodách, daly by se žalovat způsobené škody, to je těch 45 milionů eur, ale také by vznikla povinnost prevence. A v tu chvíli bychom se bavili o úplně jiných částkách.
Dalším argumentem ale je, že ty vyplacené peníze jsou vlastně dost štědré a dávají nám opravdu možnost vybudovat vodovody a investovat do obnovy. Že je to zkrátka lepší než nic.
To je skoro filosofická otázka, jestli je 45 milionů eur adekvátní cena za to, že Turów bude další dvě dekády páchat škody prakticky na českém území, na zdraví lidí, na naší krajině a vodě. Vždyť nejde pouze o ten důl, ale i o přilehlou elektrárnu, která vypouští tuny škodlivin, které ničí ovzduší v Libereckém kraji. To, že jsme získali 45 milionů eur je prostě málo. Opravdu jsme s tím dolem na dalších dvacet dva let vyrovnaní?
Do celé problematiky vstupuje samozřejmě i otázka spravedlivé energetické transformace a klimatické změny. Ten důl se nepohybuje v nějakém vzduchoprázdnu. Rozhodlo se o těžbě v něm na dalších 22 let, a to navzdory tomu, že je jasné, že se od těžby bude ustupovat, a že záchrana klimatu je globální otázkou číslo jedna. Co vy říkáte na tento globální kontext?
To je dost podstatný rozměr. Když jsme se tu bavili o kompromisu: zásadní by bylo dát se na cestu transformace tak, aby to v budoucnu opravdu nepoškodilo ani ty, kteří dnes v dole pracují a je to jejich obživa. Kdyby se naplánovalo postupné ukončení těžby – třeba do roku 2030, mohli by na polské straně žádat i o peníze z tranzitního fondu a zároveň mít čas na vybudování pracovních míst pro pracující, na jejich rekvalifikaci. To povolení do roku 2044 znamená, že je Evropská komise z možnosti žádat o ty peníze vyřadila a jakmile ten důl jednou skončí, tak to bude prostě problém, a to do toho započítejme i efekt automatizace. Uvažuje se jen v extrémně krátkodobém horizontu. Místo toho, aby politici jak na české, tak na polské straně jednali i o nějaké vzájemné pomoci, tak se zůstalo u toho minima.