Foto Alarm / Vladimír Turner
Italský fašismus byl nejen prvním fašistickým režimem vůbec, ale také dal název všem příbuzným politickým hnutím a režimům. Roku 1919 založil Benito Mussolini organizaci Fasci italiani di combattimento. Přes prvopočáteční volební krach na sebe fašisté rychle strhávali pozornost. Jejich taktikou byl squadrismus – vysílání mobilizovaných polovojenských komand, takzvaných Černých košil, aby terorizovaly domnělé nepřátele Itálie. Oblíbený způsob fyzické likvidace opozice bylo oběť násilně přinutit k vypití velkého množství ricinového oleje. Ricinový olej, v malých dávkách sloužící jako projímadlo, se stal pro fašisty jakýmsi podpisem jejich teroristických akcí. Tyto brutální politické atentáty karikuje nám už dobře známý kreslíř František Bidlo.
Oblíbené bylo u fašistů i stávkokazectví, útoky na socialisty a odbory, které jim přinesly uznání od vlastníků půdy, průmyslníků a bankéřů. Ti se nakonec rozhodli Mussoliniho stranu finančně a mocensky podpořit jako účinnou sílu proti emancipačnímu, dělnickému, levicovému hnutí. Proto se již roku 1921 fašisté ocitli v italském parlamentu. Mussolini se chopil moci následující rok při takzvaném pochodu na Řím, kdy ho král Viktor Emanuel III. ze strachu jmenoval ministerským předsedou – Mussolini dostal Itálii na lopatky. Dva roky poté byly demontovány zbytky parlamentní demokracie v Itálii. Dělnické hnutí bylo rozprášeno a jeho vůdcové zatýkáni, vězněni v internačních táborech a popravováni, jak ukazuje karikatura Antonína Mrkvičky, která zároveň i formálně parafrázuje progresivní kubofuturistickou machu. Futurismus byl s přispěním fašisty a futuristy Marinettiho jedním z oficiálních vizuálních jazyků italské fašistické diktatury.
Futurismus byl s přispěním fašisty a futuristy Marinettiho jedním z oficiálních vizuálních jazyků italské fašistické diktatury.
Italský fašismus vycházel z vyhroceného nacionalismu opírajícího se o poválečný všeobecně sdílený pocit, že národ byl zrazen a je v ohrožení. Pro fašismus byl od začátku typický kult vůdce, síly a těla, militarismus, expanzivní dobyvačná politika a proklamativní odkaz na Římskou říši, jejímž dědicem se měla nová Itálie stát. Hospodářsky fašismus definuje příklon ke korporativismu a vůle k vytvoření nadtřídního cechovního národního společenství. Jinak byl ale ideologicky neukotvený a myšlenkově řekněme velmi promiskuitní a mělký. Mussolini popsal neexistenci ideologie fašismu při jeho vzniku takto: „Fašismus nebyl dítětem teorie sepsané nejdřív u psacího stolu, vznikl z potřeby jednat (proti zkorumpovaným elitám a marxismu) a stal se jednáním, nebyl stranou ale antistranou a hnutím (…) Slova republika, demokracie, liberalismus, socialismus nemají už žádný smysl (…) Ustavíme nový svět, kterému nebude vládnout politik, ale Hospodář, jenž znovu postaví dům a ustaví život v novém čase.“
Lateránské smlouvy
Neblahé působení katolické církve při upevňování moci fašismu v Itálii parafrázuje karikatura Zdeňka Rykra z roku 1929, kdy byly uzavřeny tzv. Lateránské smlouvy. Lateránské smlouvy byly vzájemně výhodné dohody mezi Italským fašistickým státem a katolickou církví, na jejichž základě byl znovuobnoven suverénní papežský stát, zaniklý připojením Říma k nově zformovanému národnímu italskému státu na konci 19. století. A vězeň byl vypuštěn na svobodu. Vatikánskému státu byly připsány obří částky. Za to obdržel mladý fašistický stát absolutní podporu od vedení katolické církve. Postoj církve k evropskému fašismu kritizoval i například známý autor politicky angažovaných fotokoláží, německý umělec John Heardfield. Ostatně komplikovaný vztah státu a církve a jeho napojení na fašismus se objevuje jako téma v umělecké tvorbě u nás i dnes. Jedním z nejzajímavějších příkladů je interaktivní instalace s rotujícím odlitkem pamětní desky Josefa Tisa, kterou vytvořil slovenský konceptuální umělec Jaroslav Kyša.
Obecně se o italském fašismu mluví jako o jakési měkčí či dokonce přijatelnější formě fašismu, než jakou představoval německý nacismus. Ve skutečnosti byl italský fašismus jen méně výkonný a vojensky neschopný. Pokud ale měl možnost se projevit jako brutální, sadistický a bezskrupulózní na vojensky slabším protivníkovi, s nacismem si nijak nezadal. Italský fašismus, poté co se brutálně vypořádal s vnitřní opozicí, brzy vyústil v agresivní zahraniční politiku a vedení dobyvačných válek. Obzvlášť brutálně si počínal v severní Africe. Během dvacátých let potlačil emancipační hnutí v dnešní Libyi v protektorátu Fezzan a Tripolsku. Proti hnutí odporu nasadil tanky, yperitové nálety, ničil vodní zdroje, internoval celé kmeny do koncentračních táborů, v nichž byla strašlivá úmrtnost. Odhaduje se, že během tzv. pacifikace Libye italskými vojsky zahynula až polovina beduínské populace. Do kolonie tzv. Italské severní Afriky do roku 1940 fašisté přemístili 110 tisíc italských kolonistů, jejichž osud byl ale po válce a dekolonizaci zpečetěn.
Habeš
V roce 1935 Itálie napadla a zčástiF dobyla Habeš, dnešní Etiopii, kde použila proti civilním cílům chemické zbraně a zavedla zde stejný teror jako v Libyi. Represe dosáhly vrcholu v březnu 1937, kdy fašisté terorizovali a zmasakrovali obyvatelstvo Addis Abeby. Tématu okupace Habeše se věnovalo více umělců, nejčastěji slovenský malíř Štefan Bednár, kterého jsme si představovali v minulých dílech. Kresba od Adolfa Hoffmeistera nazvaná mnohovýznamově Řím nese černou kulturu Habešanům už ani nemůžeme nazvat karikaturou, protože krutý obsah naprosto převládá nad černým humorem. Formálně kresba mluví jazykem nekompromisní avantgardy a ukazuje, že tento výraz je velmi vhodný k politickému až plakátově srozumitelnému sdělení s jasným morálním odsudkem fašistické zvůle. Karikatury Antonína Pelce Habeš Bude civilizována pro Lidové noviny s morbidním vtipem ukazují budoucnost fašistické kolonie: „Do výstavby měst přijde pořádek. Otroci dostanou nový řád. Pro cizinecký ruch se pořídí historické památky. Dílo oslaveno bude pomníkem vítězství.“ Paradoxem angažovaných kreseb z pouští afrických kolonií Adolfa Hoffmeistera a Antonína Pelce je, že aniž by to tušili, sami také budou internování v koncentračním táboře v severní Africe. Ale o dobrodružném útěku těchto dvou angažovaných umělců před evropským fašismem až v následujících dílech.