Foto Petr Zewlakk Vrabec. Použito se souhlasem autora
Antivaxerský spolek Chcípl Pes vyjádřil statusem na Facebooku sympatie k putinovskému Rusku, což bylo pro mnoho lidí poslední kapkou, která odhalila pravou povahu hnutí.
Bylo to snad úplně poprvé, kdy se tento spolek vyjádřil k mezinárodním otázkám. Jejich prohlášení ale jinak nebylo překvapivé v ničem. Příklon evropské krajní pravice k Rusku jako pomyslnému protikladu západní kulturní dekadence není ničím novým a Chcípl pes je od začátku především hnutím české ultrapravice. „Antivax hnutí“ nereprezentuje všechny lidi, kteří z různorodých důvodů odmítli vakcinaci. Od svých počátků útočí na společenskou solidaritu, na „komunisty“ a „zkorumpovaná média“ – například Českou televizi, a personálně je spojené s českými pravicovými a ultrapravicovými spolky a stranami.
Až na malé skupiny anarchistů a levičáků, evangelické církve, některých neziskovek a několika intelektuálů se však za přijímání uprchlíků přímo nikdo nepostavil.
Když začaly na jaře 2020, na začátku pandemie, v médiích vycházet první rozhovory s molekulární bioložkou Soňou Pekovou, málokdo by čekal, že jen o rok později bude jako kandidátka do poslanecké sněmovny za Švýcarskou demokracii mluvit o neomarxistické covidové diktatuře. Ale přesně to se stalo. Z úvah o laboratorním původu koronaviru, který se poprvé objevil v čínském Wu-chanu, se její odborné názory stále více odkláněly od vědeckého konsensu, a především se zpolitizovaly. V létě 2020 Peková předpovídala, že do Vánoc koronavirus zmizí, a že žádná druhá vlna nebude. Když ji o rok později moderátorka CNN Prima News s výrokem konfrontovala, Peková odpověděla, že se v zásadě nemýlila, protože v druhé vlně šlo o „tři distinktivně jiné kmeny“ a konspiračně dodala, že by ji spíš zajímalo, „jak to věděli ti, kteří naopak pandemii předvídali.“ V kandidátském rozhovoru se ještě stihla přirovnat k rytíři de la Mancha a naznačit, že i tehdejší premiér Babiš je (neomarxistický) diktátor.
Po své neúspěšné donkichotské kandidatuře do sněmovny Peková zůstala součástí antivaxerského hnutí, na jehož akcích před sněmovnou se poslední inovací staly dřevěné šibenice. Chcípl pes také nedávno zveřejnil adresy zákonodárců, kteří hlasovali pro pandemický zákon. Dle rozhovorů, které Peková médiím poskytuje, svoje angažmá chápe jako boj proti globální covidové totalitě. I když argumentuje ochranou pacientů, zároveň bagatelizuje úmrtí třiceti tisíc lidí na covid s tím, že většina obětí byla stejně nemocná, stará nebo jinak slabá, a opatření tedy v jejich jménu nedávají žádný smysl. Její vize pekla je společnost, kde se z lidí stanou „otroci, kteří se mají každé tři měsíce očkovat, aby mohli fungovat.“ Současný systém popisuje jako zkorumpovaný a očkující lékaře jako zastrašené nebo svedené na scestí. Peková není zdaleka jediná odbornice, která svůj nesouhlas se způsobem řešení pandemie očkováním, začala vnímat politicky a došla k tomu, že jde o dalekosáhlou konspiraci, která má za účel zbavit lidstvo veškerých svobod. Směs podobně nespokojených expertů logicky hledala politické spojence. A našla je velmi rychle ve spolcích a politických stranách, jakými jsou Svobodní, Trikolora, Volný blok a další uskupení proměnlivé české krajní pravice.
Nepřizpůsobiví, migranti a covidtotalita
„Společně jsme dnes odhodili stranické dresy, abychom bojovali proti covidovému apartheidu, který zaplavuje naši zemi. Vláda jede přesně podle předem naplánovaného scénáře, cílem je likvidace střední třídy a totální zotročení nás všech!” Takto loni sedmnáctého listopadu hřímal na Staroměstském náměstí hrdina pogromistických demonstrací z let 2008–12 a předseda neonacistické Dělnické strany Tomáš Vandas. V představách muže, který už v devadesátých letech sbíral politické zkušenosti u Sládkových republikánů, zaplavuje naši zemi „covidový apartheid“. V minulosti to byli „nepřizpůsobiví cikáni“ a v mezičase kolem roku 2015 se na Česko valila „invaze migrantů“. Kromě začátku projevu, kde se věnoval o „covidové totalitě“, pokračoval Tomáš Vandas všeobecně a davu navrhoval například svržení vlády korupčníků a jejich nahrazení „národní vládou“. Těsně před Vandasem mluvila 17. listopadu na Staroměstském náměstí také jedna z nejvýraznějších postav protiuprchlického hnutí z let 2015–16 Jana Volfová, zakladatelka kdysi slavného Bloku proti islámu, toho času členka Volného bloku. Volfová si na rozdíl od Vandase ani nedala práci projev tematicky napasovat na covidové téma a jednoduše burcovala k vystoupení z Evropské unie a za národní suverenitu. „Bez vás by tato země nežila a byla by jen protektorátem Bruselu a možná Washingtonu,“ rozloučila se s jásajícím několikatisícovým davem na Staroměstském náměstí Volfová.
Ať žije zákon lásky
Na demonstraci proti vládním opatřením na Václavském náměstí 30. ledna vyrazil do Prahy také ezoterický guru, provozovatel Goscha TV a někdejší studentský vůdce Igor Chaun. Své názory na covid svěřil světu v minulosti už několikrát. V tom, jak lidé podléhají nové totalitě, kterou Chaun neváhá srovnat se Severní Koreou a Hitlerovskou třetí říší, spatřuje i geny poslušnosti, které do lidí nakódovali jejich mimozemští tvůrci, aby pro ně lidé těžili zlato. Dnes je podle Chauna důležité se nenechat vystrašit a bojovat za svobodu. Před sedmi lety, v roce 2015, se Igor Chaun vystrašit nechal. V jednu chvíli se tak bál uprchlíků, že sestříhal video o tom, čeho všeho jsou uprchlíci schopní. Sám se ale vyděsil tím, jak snadné bylo vytvořit manipulativní video o islámu, a jak rychle mu rostla sledovanost. Video proto stáhl a vydal se podívat na skutečné uprchlíky. Zjistil, že jsou to lidé a svoje předchozí názory zrevidoval. Sám se podivil, jak rychle podlehl negativním emocím vůči bezbranným lidem. Jen o pár let později už na videoprocházce po Františkových Lázních vyprávěl historky o muslimech, které mu měl říct jeden hoteliér. Jeho zážitky z první ruky nejvíce ze všeho připomínaly výběr náhodných předsudků z internetu. Tentokrát už k žádné sebereflexi nedošlo a video o tom, jak muslimové v hotelu ve Františkových Lázních likvidují křesťanské kříže, na internetu visí doteď. V lednu 2022 řečnil Chaun na demonstraci na Václaváku, jako někdejší studentský vůdce se zaklínal rokem 1989 a spolu s nácky a „slušnými lidmi“ se děsil nové totality, která přichází s covidem.
„Všem moc děkuji. Pomůže to v boji proti covid nesmyslům, budoucím lockdownům a migraci,“ napsal antivaxerský aktivista a youtuber Patrik Tušl, který šikanuje doktory, nahrává se u toho („aby měl důkazy“) a vybírá za to na internetu peníze. Proč k lockdownům a covid nesmyslům dopsal migraci? Do hlavy Patrika Tušla je určitě lepší nevidět, ale „migrace“ nejspíš byla sázkou na jistotu. Aby bylo jasné, že požadované peníze, kterými Patrik financuje šikanování lékařů a vědců, v žádném případě nepřijdou nazmar. Migrace, respektive odpor proti ní, je rozpoznávacím znakem odmítnutí jedné tradice humanismu a lidských práv v české společnosti. „Během uprchlické krize byl v tomto roce (2015, pozn. red.) ve jménu národní identity odmítnut humanismus, abstraktní morální principy byly nahrazeny konkrétními závazky vůči etnické skupině a vzpomínání na konkrétní minulost nahradilo otevřenou budoucnost lidstva. Křesťanské dědictví nebylo vzýváno za účelem posílení všelidské solidarity, ale spíše za opačným účelem: jako znak vlastní identity – národní nebo evropské, kterou bylo třeba bránit před hrozícím muslimským Jiným,“ charakterizuje rok „uprchlické krize“ v Česku politolog Ondřej Slačálek v nedávno vydaném sborníku Central European Culture Wars: Beyond Post-Communism and Populism.
Proti slabším všemi prostředky
Současný politický odpor k očkování a k vládním proticovidovým nařízením se s vyhrocenými protiuprchlickými náladami a tehdejším politickým aktivismem v mnoha ohledech překrývá a to přesto, že charakter covidové krize se od té uprchlické zásadně liší. Strach z „nepřátelských hord“ je taky úplně odlišný než strach z „cizího viru“. V politickém slovníku ultrapravice se ale nakonec obě nebezpečí zase tolik neliší. Odpor k vakcínám nebo neochota se očkovat můžou mít pestré důvody a určitě se nedá říct, že by všichni, kdo jsou z jakýchkoliv důvodů proti vakcínám, zároveň nutně sympatizovali s politickými aktivisty okolo Chcípl pes, stavěli se proti Bruselu, nebo věřili na globální spiknutí Big Pharma se všemi vládami světa. „Revoluce 89 byla ukradena postkomunisty, neobolševiky, neomarxisty,“ prohlásil na pódiu 17. listopadu kavárník z pořádajícího Chcípl pes David Tesař. Metafora vakcinace jako komunismu a totality je u antivax hnutí poměrně běžná. U ultrapravičáků to také není nic nového, ti vždycky rádi označovali všechno liberální, demokratické, solidární, sociální či humanistické jednoduše za „komunistické“. Proti tomu stojí představa tradiční a „přirozené“ společnosti bez LGBT, migrantů a (nově) vakcín. Všechno je součástí plánu na sofistikované zotročení Evropanů.
Příběh o tom, jak Češi sami ze sebe udělali národ odpůrců migrace, popsal Daniel Prokop v knížce Slepé skvrny. Podle výzkumů CVVM i STEM krátce po vypuknutí uprchlické krize v roce 2015 skoro polovina společnosti podporovala dočasné přijetí uprchlíků a polovina jej odmítala. Ovšem novinové titulky jako „Češi souzní se Zemanem“ a „Uprchlíky vnímají jako hrozbu, v Česku je nechtějí“, které vycházely v době, kdy stále čtyřicet procent lidí v Česku považovalo za správné uprchlíky na omezenou dobu přijmout (a další čtyři procenta je chtěla přijmout natrvalo), situaci dokázaly postupně proměnit. Navíc, jak připomíná Prokop, velmi záleželo na výběru slovníku při sociologických výzkumech. Pokud se STEM v roce 2016 ptal, zda „by Česko mělo poskytovat azyl uprchlíkům, v jejichž zemi probíhá válečný konflikt,” odpovědělo kladně 65 procent respondentů a proti jich bylo jen 35 procent. Emotivní zabarvení jde využít i na druhé straně. Když byla jedna ze dvou možností ankety zkoumající názory občanů na možné obnovení kontroly hranic, formulována takto: „měl být zachován volný přeshraniční pohyb osob jako dosud, i za cenu méně účinné kontroly pohybu uprchlíků v EU?“ většina lidí se vyslovila k zostření této kontroly. Miloš Zeman, MF Dnes, TV Prima, Andrej Babiš a Tomio Okamura zcela ovládli debatu.
V očích militantních odpůrců uprchlíků v roce 2015 se stala Česká televize synonymem „sluníčkářského“ média. Málokdo si přitom vzpomene na výzkum Katedry mediálních studií FSS MU o mediálním pokrytí uprchlické krize, podle kterého i Česká televize (podobně jako Nova) dávala přednost především bezpečnostnímu rámování, informovala o zadržených, kteří byli umisťováni do detenčních center, a dávala slovo policii namísto expertům na problematiku migrace. Z domácích politiků se v televizních zprávách ČT i Novy nejčastěji objevoval ministr vnitra Milan Chovanec, ze zahraničních politiků se pak na obou kanálech nejčastěji vyjadřoval Viktor Orbán. Pokud se na obrazovkách objevili i samotní uprchlíci, tak podle výzkumu „v drtivé většině šlo o kusé výroky či výkřiky, které často nebyly přeloženy do češtiny.“ Výzkum také konstatuje, že příčinám krize a následné migrace byl v obou médiích věnován jen okrajový zájem.
Až na malé skupiny anarchistů a levičáků, evangelické církve, některých neziskovek a několika intelektuálů se však za přijímání uprchlíků přímo nikdo nepostavil. Přestože dlouhou dobu byla přijímání uprchlíků část společnosti nakloněná, žádný politik si téma nevzal za svoje, pouze Piráti se aspoň vyjadřovali proti zjevné fašizaci společnosti. Tehdy vládnoucí levicová ČSSD se postupně přidala k jednoznačnému odmítání v podstatě jakékoliv pomoci uprchlíkům i zodpovědnosti za stav světa. O pár let později, v roce 2021, autoři sociologického výzkumu Martin Buchtík a Kateřina Smejkalová mohli konstatovat, že na nepřijímání migrantů v Česku existuje shoda napříč společenskými vrstvami. Názory se liší jen v tom, koho nepřijímat. Tento posun se naplno projevil v předvolební kampani v roce 2021, kdy už se dal jakýkoliv nedostatek v odsuzovaní migrace použít jako znak prohřešku proti dobrému češství. Hnutí ANO tak v postcovidových volbách bojovalo proti uprchlíkům a pirátským zrádcům a udavačům a málem to vyšlo.
Protesty proti solidaritě
Způsob, jakým si nechala česká společnost vnutit popsanou terminologii těmi nejmilitantnějšími odpůrci uprchlíků, je zpětně až zarážející. Od té doby se v české veřejné debatě často nálepkuje takřka cokoliv jen trošku zavánějící lidskými právy nebo sociálním přístupem jako „neomarxistické“. Především ale utrpení tisíců lidí bylo zcela vytlačeno mimo jakýkoliv zájem médií natož politiků. Ani jejich případná smrt tak není odpovědností Evropanů (natožpak Čechů). A v tomto je podobné hnutí antivax, které nechce poslouchat stezky ošetřujících a pečujících. Místo toho chce poslouchat stezky muzikantů a hospodských, povzdechy ultrapravičáků a paranoiu odborníků. Všechny tyto představy mění svět v dystopii, ve které je „normální svět“ pod permanentním útokem sociálních inženýrů. Jeho alternativou v podání ultrapravicového antivax hnutí je postupné rušení všech mechanismů solidarity – státní i nestátní. Hnutí odmítá vidět lidské utrpení, které označuje za strašení nebo manipulaci.
Pro Martina Konvičku, který je v současném sporu pro vakcinaci, a jeho hnutí proti uprchlíkům sice v politice místo nezbylo, ale ideologicky zvítězilo na celé čáře, když se mu podařilo přerámovat celou debatu. Utrpení uprchlíků z ní zcela zmizelo.
Dnes je sice krajně nepravděpodobné, že by vláda Petra Fialy nebo Babišova opozice přijaly za svůj antivaxerský pohled na pandemii. V případě rozhodnutí nezavřít továrny ve jménu hladkého chodu ekonomiky, ale byla Babišova vláda ochotná se tvářit, že se vlastně nic neděje podobně jako zpolitizovaní antivaxeři. Snaha vymazat z veřejného prostoru ohledy na ty nejslabší a zvýraznit jiné typy problémů způsobených krizí – především hladkému chodu ekonomiky – je jim společná.
Prostor, který si protesty před sněmovnou během schvalování pandemického zákona antivaxerské hnutí získalo, může mít vliv na to, jak budeme na pandemii vzpomínat. Pochopitelnou únavu z vlekoucí se pandemie covidu se snaží proměnit v naštvání na represivní covidtotalitu. Nikoliv památka na ty, kteří zemřeli nebo ztratili své blízké, ale vzpomínky na restrikce a covidovou totalitu. Lidé skutečně umírali, nešlo o žádné „strašení“, jak tvrdí lidé z antivaxerského hnutí, stejně jako očkování bylo především výrazem odpovědnosti, a nikoliv státní šikany. Ultrapravice se ale právě o toto snaží. Nikdo v Česku už si s uprchlickou krizí nespojí mrtvé na moři a na hranicích Evropy. To se koneckonců projevuje i v současné krizi na polsko-běloruské hranici, kde se polské úřady snaží zabránit i pouhé pomoci rodinám uprchlíků a česká vláda nabízí, že vyšle na místo armádu. Vytlačení utrpení z veřejného zájmu a z paměti zásadně ovlivňuje i politiku. V nastávající krizi se bude opět jednat o to, kdo ponese náklady.
Autor je redaktorem Alarmu.