Foto Alarm / Vladimír Turner
Dnes máme tendenci si dobu první republiky idealizovat. I když ale nebyly domácí poměry zdaleka tak vyhrocené jako v sousedních zemích, musíme si uvědomit, že první republika od začátku do konce své existence nevyšla z politické, morální a hospodářské krize. Krize buď vrcholila, nebo odeznívala, ale zcela zažehnána nebyla nikdy. Nové zřízení dalo občanům oproti rakousko-uherskému mocnářství řadu dříve nepředstavitelných politických svobod, ale i tak byla první republika zcela jiným státem, než jak si jej představujeme na základě líbivých dobových filmů.
První republika od začátku do konce své existence nevyšla z politické, morální a hospodářské krize. Krize buď vrcholila, nebo odeznívala, ale zcela zažehnána nebyla nikdy.
Odvrácenou – a pravdivější – podobu první republiky najdeme například v karikaturách a ilustracích Františka Bidla. Bidlo byl za první republiky jedním z mnoha autorů politických karikatur. Tento „partyzán kresby“ vložil veškerý svůj talent do boje proti sociálním nerovnostem, měšťáctví, aroganci moci, militarismu a fašismu. Ne náhodou zemřel pouhý den po konci války na následky uvěznění v koncentračním táboře. Na jeho slavné grafice Vzpomínka na Prahu, věnované Georgi Groszovi, je vidět, jak byla tvorba politicky angažovaných umělců ovlivněna novými německými vzory a styly, jako byl expresionismus, kuboexpresionismus, nová věcnost či dada. Svými ostrými a často prorockými karikaturami přispíval například do časopisů Avantgarda, Trn, Tvorba, Družstevní práce, Svět práce, Literární noviny nebo Simplicus. Ilustroval však nejen časopisy, ale i knihy, například díla Vítězslava Nezvala nebo Jaroslava Seiferta a také (i na dnešní poměry odvážný) avantgardní sborník Jindřicha Štyrského Erotická revue.
Poválečná traumata
V první řadě na nově vzniklou republiku silně dopadaly důsledky „velké“, tedy první světové války. Na bojištích první světové války zemřelo na tři sta tisíc Čechů a Slováků. Mnoho umělců tragédie zákopové války poznamenala a tuto zkušenost pak ve své tvorbě zpracovávali. Mezi nimi i ti, co patřili k průkopníkům a géniům doby. V důsledku přesunů vojáků po kontinentech, z kasáren na frontu a zase z fronty do týlu se v posledních měsících války po celém světě rychle rozšířil vražedný virus španělské chřipky, který do roku 1920 zabil v českých zemích 40 až 80 tisíc obyvatel – včetně několika mladých talentovaných umělců. Takto tragicky zahynul například český průkopník kubismu Bohumil Kubišta. Ovšem nejviditelnějším pozůstatkem po hrůzách války bylo 210 tisíc válečných invalidů. Po padlých zůstalo také mnoho vdov a sirotků, o které nebylo dobře postaráno, a jejich všudypřítomná existence na sociálním dně přes všechny sliby nového vedení státu odhalovala asociálnost mladé republiky. Tyto a další nespravedlnosti se pak stávaly častými tématy okruhu tvůrců sociálního umění.
Mezi autory, kteří ve své tvorbě často zviditelňovali úděl invalidů, žebráků a bezdomovců, patří i skvělý malíř a ilustrátor Antonín Pelc. Své politické karikatury publikoval v časopisech Šibeničky, Právo lidu, Tvorba, Rudé právo, Lidové noviny, Kulturní tvorba a Literární noviny. V roce 1923 na své studijní cestě po Německu navštívil také jednu z pivnic v Mnichově, kde byl svědkem veřejného vystoupení Adolfa Hitlera, kterého ve svém deníku označil za šaška. Doma se vždy stavěl proti vzrůstajícím fašizujícím a nacionalizujícím tendencím, ztělesňovaným v Československu dvacátých let mezi mnohými jinými i předsedou vlády Karlem Kramářem, několikanásobným ministrem Jiřím Stříbrným a generálem Radolou Gajdou. Koncem listopadu 1927 Pelc publikoval svůj první příspěvek v časopise Dobrý den, kresbu Národní demokracie a fašismus, jejímž protagonistou se stal právě Karel Kramář. Jeho strana Národní demokracie podporovala fašismus, nacionalismus a antisemitismus, ale když se v roce 1926 stala volebním konkurentem sjednocená Národní obec fašistická, Kramář se od fašismu, symbolizovaného černou košilí, pragmaticky distancoval. Antonín Pelc se kromě angažované karikatury úspěšně věnoval i malířské tvorbě. Na začátku války musel spolu s Adolfem Hoffmeisterem za velmi dobrodružných podmínek emigrovat – přesto ale nakonec neunikl koncentračnímu táboru. O tom ale až v následujících dílech.