Foto kremlin.ru (CC BY 4.0)
Rusko v pondělí uznalo nezávislost separatistických republik na východě Ukrajiny a poslalo do oblasti svoje jednotky. Už minulý týden říkal ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj, že takzvané minské mírové dohody (které měly jednak zajistit územní celistvost Ukrajiny, ale také značnou decentralizaci a autonomii těchto regionů) jsou mrtvé. Ruský prezident Vladimir Putin doprovodil tyto kroky dlouhým proslovem, ve kterém zpochybnil ukrajinskou státnost a označil Ukrajinu za de facto výtvor ruské komunistické strany a sliboval Ukrajincům opravdovou „dekomunizaci“.
Lze ruskou eskalaci považovat za stvrzení konce minských dohod?
To určitě ano – jakkoliv to samozřejmě neznamená, že se tím definitivně uzavřela možnost do budoucna nalézt nějaké alternativní řešení za účasti stejných nebo obdobných aktérů. Minské dohody jako takové ale každopádně po událostech posledních dní za mrtvé považovat můžeme.
Mezi jednotlivými aktéry krize panuje velké nedorozumění ohledně cílů a záměrů všech zúčastněných. Co je podle vás Putinovým cílem?
V širší, dlouhodobé perspektivě je to uznání Ruska jako jedné ze světových velmocí, k čemuž (minimálně z jeho pohledu) patří i možnost výrazně ovlivňovat mezinárodně-bezpečnostní architekturu ve východní Evropě. Vývoj v tomto regionu vnímá Putin a jeho okolí velmi kriticky především v kontextu rozšiřování NATO na východ a s tím spojeného postupného příklonu bývalých sovětských satelitů i svazových republik k Západu. Nejde o to, že by se Putin obával, že NATO plánuje v následujících měsících či letech provést svůj první a masivní útok proti Rusku ve stylu napoleonských válek či německé invaze ve čtyřicátých letech. Spíše se obává celkového trendu, kdy se Rusko strategicky dostává do výrazně omezené manévrovací pozice, a stává se tak potenciálně slabším a snáze vydíratelným hráčem v budoucích krizích se Západem, ke kterým bezesporu dojde. Střednědobým cílem se pak stává právě pozice Ukrajiny, kde chce Moskva zvrátit její rozhodnutí přiklonit se k západním politicko-bezpečnostním strukturám. Na dalším místě v pořadí jsou otázky kontroly zbrojení a rozmisťování vojenských kapacit obou stran v daném regionu, kde je oproti ukrajinské otázce mnohem více prostoru pro nalezení diplomatického řešení.
Vývoj v tomto regionu vnímá Putin a jeho okolí velmi kriticky především v kontextu rozšiřování NATO na východ a s tím spojeného postupného příklonu bývalých sovětských satelitů i svazových republik k Západu.
Na nějaké osobnější úrovni se asi dá očekávat, že Putin bezesporu přemýšlí i o volbách v roce 2024 a o odkazu, který po něm zůstane. Víme, že je posedlý historií a že s velkým despektem hledí na odkaz svých předchůdců, jakým byl třeba Michail Gorbačov, po jehož vládě zůstalo (v očích Putina) Rusko oslabené a ponížené. Je asi na místě zdůraznit, že jakékoliv bezpečnostní obavy ruského vedení spojené s rozšiřováním NATO a směřováním Ukrajiny nejsou nijak v rozporu s tezí, že se Rusko chová směrem ke státům ve svém regionu expanzionisticky a že nerespektuje jejich suverenitu a v obecné rovině tedy ani zásady mezinárodního práva. Naopak, velikášské, expanzionistické vize Kremlu směrem k danému prostoru jdou ruku v ruce s představou Spojených států a Ruska jako dvou suverénních světových velmocí, mezi kterými musí být zachována strategická rovnováha a vzájemný respekt – bez ohledu na zájmy menších zemí. Na podobné představy o mezinárodním řádu samozřejmě slabší státy jako Ukrajina – ale potenciálně třeba i Česká republika – nutně doplácejí.
Nevedou právě (v jádru z velké míry oprávněné) obavy z šíření dezinformací paradoxně i k tomu, že jedna nebo druhá strana nerozumí požadavkům a postojům té druhé a dezinterpretuje je?
Dezinformace a dezinterpretace jsou bohužel neoddělitelnou součástí aktuálních událostí, ale ovlivňují spíše veřejné mínění než vlády jednotlivých států. Požadavky jako takové jsou na obou stranách poměrně jasně formulovány. Nicméně směrem k porozumění jednotlivým postojům a jejich legitimitě mají obě strany velké rezervy. Částečně se jedná o hodnotovou záležitost – pokud si vezmete včerejší proslov Vladimira Putina o ukrajinské státnosti, tak tento pohled nemůže Západ v žádném případě přijmout, protože je zcela v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodními normami. Na druhé straně je samozřejmě pravdivé i tvrzení druhé strany, že Západ k erozi těchto norem bohužel v minulosti zásadním způsobem také přispěl – viz například nelegální a nelegitimní americká invaze do Iráku v roce 2003, která byla provedená v naprostém rozporu se zásadami mezinárodního práva.
Obdobně ruské protesty mají alespoň částečné opodstatnění – připomeňme ten proti americkému odstoupení od některých zásadních smluv kontroly zbrojení a další kontroverzní kroky Washingtonu v této oblasti, na což dlouhodobě upozorňují i američtí bezpečnostní experti. Spojené státy v posledních třech dekádách tedy také nemálo přispěly k vzájemné nedůvěře, ostatně dlouhodobě mají problém vnímat perspektivu druhých států. Nicméně nic z toho, co říkám, žádným způsobem nelegitimizuje včerejší Putinovo rozhodnutí, ani jakýkoliv budoucí vojenský útok proti Ukrajině.
Dodržování mezinárodního práva si vykládá ve svých konfliktech celá řada mocností eufemisticky a dost po svém. Jde aktuální eskalaci napětí ze strany Ruska vykládat jako další hřebíček do rakve současného mezinárodního modelu?
Mezinárodní řád a jeho pravidla se v průběhu času dynamicky vyvíjí – v závislosti na tom, jak se státy reálně chovají, a jak na to chování ostatní státy reagují. Hodně tak bude záležet na tom, jak celá krize dopadne, a jak moc se nakonec Rusku vyplatí. To, že si mezinárodní právo vykládají vojensky a ekonomicky silné státy po svém, je bohužel smutná realita.
Nedostal se Západ, ale především Spojené státy do ošemetné situace tím, že v posledních týdnech varovaly před masivní ruskou invazí? Nemůže teď mít Kreml tím spíše pocit, že „pouhé“ uznání separatistických republik a poslání jednotek do Donbasu, mu tak vlastně snadno projde?
Neřekl bych, že z pohledu Spojených států to bylo nutně špatně, to riziko velké invaze rozhodně dávalo smysl a je stále poměrně pravděpodobné, že k němu nakonec Moskva přistoupí. Ta ruská strategie „krájení salámu“ (salami slicing) je samozřejmě pro Západ výzvou – na jednu stranu zde existuje pochopitelný politický tlak Rusko potrestat, na druhé straně si západní státy potřebují ponechat dostatečnou rezervu budoucích sankcí, kterými se budou snažit odvrátit potenciální „velkou“ ruskou invazi na Ukrajinu nad rámec vzbouřeneckých oblastí. Jakkoliv zcela rozumím touze Rusko za jeho chování potrestat, bylo by velkou chybou v tuto chvíli vyplýtvat veškeré karty, které Západu zbývají – bohužel jich není příliš mnoho.
Navzdory tomu němečtí představitelé už oznámili odstoupení od zprovoznění plynovodu Nord Stream 2, což bylo na stole jako jedna z posledních možností, jak Rusko potrestat. Jaké teď má Evropa možnosti při případné další eskalaci?
Sankce jsou obecně velmi problematický nástroj, protože nutně bolí obě strany – zvlášť v případě tak provázaných ekonomik, jakými jsou ta ruská s evropskou. Jak jsem říkal, EU musí v tomto směru jasně signalizovat, s jakými dalšími následky bude muset Moskva počítat, pokud bude situace dále eskalovat.
Uvidíme, na čem všem se dnes státy EU shodnou, ale obecně se dá očekávat, že sankce Západu proti hlavním ruským bankám nebo například zákaz exportu polovodičů mohou Rusko velmi bolet. Každopádně je na místě si říct, že v nějaké obecnější rovině je Rusko na sankce poměrně dobře připraveno, a proto jakékoliv kroky Západu v tomto směru nakonec nemusí mít na rozhodování Ruska dominantní vliv. Rozhodně tak musí vedle strategického postupu v oblasti sankcí existovat i snaha o nalezení diplomatického řešení. Bohužel, prostor pro něj se po včerejšku zase o něco zúžil.
Autor je politolog a bezpečnostní analytik.