Foto YouTube kanál Animal Collective
Miloš Hroch a Karel Veselý připravují pro Alarm hudební newsletter Soundsystém. Zde je ochutnávka únorového vydání. Pro plnou nálož hudebních novinek se přihlaste k odběru, každý poslední čtvrtek v měsíci vám pak bude chodit dávka hudebních tipů a minirecenzí přímo do emailu.
Dobrodružství v archivech
Nejzvučnější teorie o popové hudbě posledních dvou dekád se nazývá retrománie. Popisuje stav, kdy digitální úložiště a peer-to-peer sdílení umožnilo neomezený přístup k hudební historii – a kultura se obracela víc do minulosti, než aby spěchala do budoucnosti. Pro hudebního novináře Simona Reynoldse to znamenalo depresivní období revivalů, reedic, reunionů a recyklace. Teorii rozvinul ve stejnojmenné knize z roku 2010 a my s Karlem ji citovali tolikrát, že bychom Reynoldsovi měli platit tantiémy. „Nestává se náhodou největším nebezpečím pro budoucnost naší hudební kultury… její minulost?“ ptal se novinář v předmluvě.
Nostalgie se ukázala jako nejsilnější platidlo dneška a nejsou to jen nekonečné reedice Led Zeppelin pro rockové sběratele. Retrománie nám dala důležitou lekci: naučila nás žít s vlastní minulostí a důkladněji ji prozkoumávat. Přemýšlel jsem nad tím při psaní nekrologu funkové zpěvačky Betty Davis, která předběhla svoji dobu. Její tři studiové desky ze sedmdesátých let byly příliš „nebezpečné“ pro rádia, protože Davis otevřeně zpívala o ženském právu na dobrý sex. Nebýt rozsáhlé archivní práce a série reedic od seattleského labelu Light In The Attic málem by se na Betty Davis zapomnělo.
Není to ojedinělý příběh hudby, která ve své době zapadla a důstojné publikum našla téměř o půlstoletí později. Beverley Glenn-Copeland dokonce začal novou kariéru až po sedmdesátce. Na začátku osmdesátých let nahrál album Keyboard Fantasies na počítači Atari a vydal ho v nákladu několika stovek kazet – díky pečlivé péči jednoho japonského labelu se na něj nezapomnělo. Nedávno dokonce vyšla kompilace předělávek desky Keyboard Fantasies Reimagined od o několik generací mladších hudebníků jako Blood Orange, Arca nebo Kelsey Lu.
Taky proto nemusí znamenat pohled do minulosti nutně krok zpět, jelikož se v archivech skrývá tolik hudby, která zní současně, nově a lze v ní hledat inspiraci. Rád bych taky vypíchnul rozsáhlou reedici elektroakustických nahrávek skladatele Iannise Xenakise z padesátých let, o kterých píše v aktuálním vydání Jirka Špičák – posila našeho Soundsystému. Bavíme se a píšeme o hudbě spolu už tolik let, že nám přišlo přirozené přizvat Jirku na stage taky sem. Příjemné cestování časem, ať už míříte kamkoliv! (MH)
Deska měsíce
Baltimorská neopsychedelická skupina Animal Collective se na nové desce Time Skiffs sešla v plné sestavě. Hudebníci Avey Tare, Panda Bear, Geologist a Deakin se tu vracejí do období před přelomovým albem Merriweather Post Pavilion z roku 2009, jejich trademarkový zvuk s pompézními a tekutými syntezátory je na místě. Jak působilo tohle audio LSD na Karla s Milošem? Co se stalo s indierockem v nultých letech? Nepůsobí čtveřice Animal Collective už jen jako parta sentimentálních čtyřicátníků? Je to rauš nebo nostalgický bad trip? Pusťte si Soundsystém v audiu.
Hlídka
Yeule: Glitch Princess (Bayonet Records)
Nové album Yeule končí ambientním eposem The Things They Did For Me Out of Love, který má stopáž čtyři hodiny a čtyřicet čtyři minut. Víc, než smysluplné zakončení nahrávky, je ale gestem vážnosti, s níž Yeule přistupují ke své tvorbě. Na Glitch Princess kříží hyperpop s prvky žánrů jako jsou cyber goth a industrial, zároveň je to ale kolekce vlastně až nečekaně písničkářsky sebevědomá. Taková Don´t Be So Hard On Your Own Beauty je regulérní indierocková balada, kde jen vokální efekty prozrazují, že jsme v roce 2022. Hned v následné Fragments ale řežou do uší digitální hluky a chyby a v Bites On My Neck inscenuje Danny L. Harle klubovou hostinu z rovných beatů. Yeule původem ze Singapuru nabízí na desce nesmlouvavý pohled na téma vztahů generace digitálních domorodců vržených do nekonečných možností kyberprostoru – finální verdikt nad digitalizací lásky nečekejte, spíš povzbuzující slova, že není nutné ztrácet odvahu. (KV)
Claire Rousay & More Eaze: Never Stop Texting Me (Orange Milk Records)
Texaské experimentální hudebnice Claire Rousay a More Eaze proslavily termín „emo ambient“. Dokumentují svůj život pomocí terénních nahrávek, všední dny zpracovávají do hudební autofikce a pohybují se spíš na poli digitální avantgardy. Pro jejich novinku na labelu Orange Milk Records se ale rozhodly oprášit středoškolské guilty pleasures jako Taking Back Sunday, Avril Lavinge a lásky z Midwest emo scény. Sestavily si taky emo kapelu, což bude pro hodně jejich fanoušků šok – a z desky je znát, že si to neskutečně užívají. Claire Rousay i More Eaze mají historii v indierocku, druhá zmíněná dokonce stále hraje s texaskými kapelami Lomelda nebo Alexalone, takže mají ke kytarám blízko. Na Never Stop Texting Me staví na popových kytarových melodiích, autotuneových vokálech, extatických syntezátorech a hyperpopové přehnanosti. Deska je o přátelství a není nic upřímnějšího než nestydět se za kapely, na kterých jste vyrostli. (MH)
Wojciech Rusin: Syphon (AD93)
Platí, že polský skladatel Wojciech Rusin je známější za hranicemi Polska než doma: o jeho předchozí desce The Funnel nadšeně psal magazín The Wire, skladatel spolupracoval s BBC Four, má za sebou realizace představení pro londýnské National Theatre. Proslavil se svým inovativním přístupem ke komponování a taky tím, že si vyrábí píšťaly a flétny na 3D tiskárně. Vytištěné nástroje využil taky pro album Syphon, které je druhým dílem v jeho „alchemické trilogii“. Syphon je digitální komorní hudba, která je světotvorná jako počítačové hry. Termín world-building je na místě, protože v Rusinově vzdušné hudbě je hodně prostoru. Proplétá se tu lidské i digitální. Syntetické harfy a harmonium se potkávají se školeným operním zpěvem a zvuky přírody. Středověk neskončil, středověk trvá, jak ostatně tvrdí některé teorie o „středověkizaci internetu“, podle nichž jsme v kapitalismu platforem všichni jen rolníci a nevolníci. Středověk se odehrává kdesi v cloudu a se soundtrackem od Wojciecha Rusina ho půjde přežít. (MH)
Kvietah: Hejno černjech koček (Divnosti)
Divnosti se rychle etablovaly mezi nejzajímavější domácí labely operující na pomezí současného folku a indie popu. K výrazným interpretům pracujícím s češtinou (Člověk krve, Pris) teď přibyla i pražská písničkářka Kvietah (Magdalena Fendrychová). Její debut Hejno černejch koček staví na poetickém zachycování každodennosti a kouzlu poetické zkratky („Nepomáhá paralen na tenhle stesk a zelí na plynu bublá a bublá“ – Indián), ale také suverénním písničkářství. Dalo by se klidně říct, že Kvietah je Zuzana Navarová pro generaci Y a k její divoké výpovědi patří i trocha naivity v textech nebo nedokonalosti ve vokálním projevu. Je na začátku kariéry, byť pokud jde o zachycení zmatku dospívání, chaosu lásky nebo úzkostí z pandemické izolace není na desce cítit vůbec nic začátečnického. Jediné rozpačité momenty debutu přichází v momentech, kdy Kvietah začne zpívat anglicky (Colorblind, část Máme jen tady a teď), a bez češtiny se najednou stává zaměnitelnou písničkářkou napodobující západní vzory. (KV)
Archivní horečka
Iannis Xenakis: Electroacoustic Works (KarlRecords)
Dvaadvacetiletý Iannis Xenakis bojoval v roce 1944 v řadách komunistické Řecké lidové osvobozenecké armády proti jednotkám vedených Winstonem Churchillem, který se snažil v Řecku zadusit komunistický odboj. Při jednom z konfliktů s britskými tanky v ulicích Atén přímo u Xeankise vybuchla tanková střela. Projektil mu zdemoloval levou část obličeje včetně oka a až do konce života měl polovinu tváře děsivě zjizvenou. Skladby sebrané na aktuální pětidiskové kolekci Electroacoustic Works, které vyšly v péči labelu Karlrecords, a které nově zmasteroval Rashad Becker, znějí jako záblesky explozí v periferním vidění. Xenakis, hudební žák Oliviera Messiaena, ale i matematik a architekt, experimentoval s teorií pravděpodobnosti. Sestavoval vlastní počítačové systémy a nechával je převádět vlastní nákresy do zvukové podoby. Přestože ale měla jeho tvorba masivní konceptuální základy, vždy do ní Xenakis vkládal i intuici a emoce. A elektroakustické skladby, které v jeho díle tvoří jenom menší část, jsou v tomhle ohledu nejintenzivnější. Ačkoliv je Xenakis komponoval už ve francouzském exilu, vrací se při poslechu syrového elektronického hukotu, makroskopického zurčení a perkusivních výbojů jeden obraz: rozpálená aténská ulice přetnutá britským tankem a zvuk, který uslyšíte až v okamžiku, kdy vám jeho zdroj utrhne polovinu obličeje. (JŠ)
Knižní klub
Dilla Time: The Life and Afterlife of J Dilla, the Hip-Hop Producer Who Reinvented Rhythm (MCD)
Americký publicista Dan Charnas se detailně věnuje dějinám hip hopu v kulturním a společenském kontextu (kniha The Big Payback, seriál The Breaks) a tak bylo jasné, že jeho očekávaná biografie J Dilly nebude jen pouhým životopisem. Dilla Time samozřejmě vypráví příběh předčasně zesnulého hiphopové producenta očima jeho spolupracovníků i rodinných příslušníků, zároveň ale nabízí pohled do kulturní historie jeho rodného Detroitu, a také zevrubnou muzikologickou (nebo možná rytmologickou) analýzu historie hiphopového beatu. To je určitě nejpřínosnější část knihy, která čtenáře učí pochopit, jak se proměňoval rytmus černé hudby v závislosti na technologiích dostupných hudebníkům, a jak Dilla dokázal zpětně hiphopový rytmus polidštit tím, že do něj přidával chyby. Nejlepší psaní o hudbě vás přinutí poslechnout si notoricky známé desky znova, takzvaně novýma ušima – Dilla Time je ten případ. (KV)