Foto Alexey Yushenkov (CC BY-SA 3.0)
Zprávy ruského televizního Prvního kanálu jsou v drtivé většině naprosto spolehlivě prorežimní – Ukrajinu vedou „narkomani a neonacisté“, ruské jednotky nebombardují Kyjev a Mariupol, ale chrání ruskojazyčné obyvatele národních separatistických republik, kterým by jinak rukou taktéž ruskojazyčného prezidenta Zelenského hrozila genocida.
Kritika moci nebo alespoň některých jejích excesů se přitom objevovala i v médiích, která se neprofilovala jako otevřeně opoziční.
Když tedy v hlavní zpravodajské relaci vstoupila do záběru zaměstnankyně Prvního kanálu Marina Ovsjannikova s plakátem „NO WAR / Zastavte válku / Nevěřte propagandě“, byla to pro diváky státní televize vzácná možnost nahlédnout mimo obvyklý obraz, který jinak vykresluje státní propaganda. Možnost vidět jiné zprávy, než které Rusům servíruje Kreml, se přitom neustále zužuje. Blokace webů cenzurním úřadem Roskomnadzor a novelizace trestního zákoníku stanovující až patnáctileté tresty za šíření „fake news“ ohledně ruské invaze postavily některá ruská média před brutální dilemata a jiné donutila skončit.
Absolutely astonishing. During Russian Channel 1’s evening news broadcast, a woman ran onto the set with a sign: “No war…Don’t believe the propaganda. They’re lying to you here.” pic.twitter.com/wBdFGtzTsg
— Steve Rosenberg (@BBCSteveR) March 14, 2022
Konec šedé zóny
Tak jako u mnohých aspektů života v Rusku, bude se i stav místní mediální scény dělit na dobu před a po invazi na Ukrajinu. Ruská média nebyla během vládnutí Vladimira Putina nikdy úplně svobodná – ostatně Putin odstartoval své prezidentství na jaře 2000 pacifikací soukromé stanice NTV, která ve svém vysílání zpochybnila vládní verzi o výbuších obytných domů v Rjazani, které sloužily jako záminka k rozpoutání druhé války v Čečensku.
Na druhou stranu – i přes snahy ruského režimu média omezovat se tu držela relativně různorodá mediální scéna, která sice zahrnovala i naprosto poslušná média jako státní TV kanály a noviny jako Rossijskaja gazeta nebo Izvestija, ale také šedou zónu zčásti tvořenou zpacifikovanými, dříve nezávislými médii (Kommersant, Lenta, Vedomosti), nebo dokonce nezávislé weby a deníky jako Meduza, Novaja gazeta nebo například TV Dožď. Kritika moci nebo alespoň některých jejích excesů se přitom objevovala i v médiích, která se neprofilovala jako otevřeně opoziční. Když například v roce 2019 čelil ruský novinář Ivan Golunov trestnímu stíhání, vyšly byznysové deníky RBK, Kommersant a Vedomosti s heslem Já jsem / My jsme Ivan Golunov.
Válka na Ukrajině ale kontinuum ruské mediální scény velmi rychle přervala a prakticky okamžitě rozdělila ruská média na ta, která jsou ochotna se podřídit vládní verzi událostí a ta, která se nebojí ruskou invazi nazvat válkou a ukazovat destrukci a civilní oběti, jež má na ukrajinském území ruská armáda na svědomí. První den invaze nařídil Roskomnadzor ruským médiím, aby při informování o „operaci“ na Ukrajině užívali jen oficiálních ruských zdrojů. Stát si tak hned první den uzurpoval právo na informační kontrolu nad válkou, kterou v sousední zemi rozpoutal.
Ruská média na novou situaci reagovala různě. Otevřeně se o ruské agresi proti Ukrajině rozhodlo z velkých médií informovat jen „tvrdé jádro“ nezávislých titulů. List Novaja gazeta vyšel den po zahájení okupace v ruštině a ukrajinštině s titulkem Rusko bombarduje Ukrajinu na titulní straně. Šéfredaktor Novoj gazety Dmitrij Muratov, který je zároveň nositelem Nobelovy ceny za mír, ve videu prohlásil, že médium nepovažuje „Ukrajinu za nepřítele a ukrajinštinu za jazyk nepřítele,“ a zároveň dodal, že „život na této planetě může zachránit pouze protiválečné hnutí Rusů.“
Server Meduza přinášel a doteď přináší na hlavní stránce online přenos s lakonickým názvem „Válka“. A kriticky o invazi informovaly další weby včetně televizní stanice Dožď a rádia Echo Moskvy. Deník Kommersant se držel mantinelů, které nastavila státní cenzura, a k tomu na svém webu publikoval pacifistické citáty světových intelektuálů jako Tolstoj nebo Voltaire. Jiné weby se cenzuře podřídily beze zbytku.
"I am/We are Ivan Golunov."
Russian newspapers Vedomosti, Kommersant and RBK all carried the same headline on Monday in a rare show of solidarity with the detained investigative journalist.https://t.co/IyS3FgltkL pic.twitter.com/OLzJtgkD7p
— euronews (@euronews) June 11, 2019
Za pravdu 15 let vězení
Roskomnadzor postupně tlak zvyšoval a už několik dní po začátku invaze začal jednotlivé weby v Rusku blokovat. Na druhé straně servery některých loajálních médií kolabovaly pod útoky hackerských skupin. Některá média tak – bez ohledu na jejich postoj k válce, bylo možné po určitou dobu číst takřka jen přes jejich telegramové kanály nebo další účty na sociálních sítích.
Znakem, že jde z pohledu kontroly mediální scény rychle do tuhého, se pak ukázala novela trestního zákoníku, která zavedla patnáctileté tresty za šíření „falešných“ zpráv o „speciální operaci“, jak se Kreml snaží invazi přejmenovat. Redakcím tak nově začalo hrozit nejen odstřižení od inzerce nebo nutnost označovat se v každém článku za „cizího agenta“ jako dříve, ale reálné tresty v ruské vězeňské kolonii. Někteří novináři se spolu s dalšími Rusy, kteří s válkou nesouhlasí, rozhodli zemi opustit. Mezi nimi je například šéfredaktor TV Dožď nebo editor serveru Meduza Alexej Kovaljov, který pěšky a se psem na vodítku překročil hranici s Estonskem.
Never thought it'd come to this, but I did have to leave Russia, crossing the border on foot in the middle of the night, with my panic-packed bags on my back and my dog in tow. Felt a massive door slam shut behind my back. Barely had enough time to call my parents. Crazy times.
— Alexey Kovalyov (@Alexey__Kovalev) March 5, 2022
Těžké rozhodnutí, jak pokračovat dál, stálo ale i před jednotlivými redakcemi, které si nemohly být jisty osobním bezpečím svých členů. TV Dožď stejně jako rádio Echo Moskvy, které zažilo ještě nepovedený puč konzervativních komunistů proti Gorbačovovi v roce 1991 a dokázalo si udržet značnou míru svobody přesto, že jeho většinovým vlastníkem byl státní podnik Gazprom Media – se rozhodly skončit, respektive v případě TV Dožď minimálně přerušit činnost. Vlna cenzury ale nezasáhla jen moskevské liberální kruhy. Existovat přestal také jekatěrinburgský web Znak – pravděpodobně nejvýznamnější ruské médium mimo Moskvu a Petrohrad.
Novaja gazeta a některé další weby se vydaly cestou „pokud o tom nemůžeme psát pravdivě, nebudeme o tom psát vůbec.“ Místo toho se rozhodly informovat pouze o vlivu války na život v Rusku, tedy o dopadech sankcí na obyvatele, osekávání služeb a perzekuci obyvatel. Novaja gazeta vysvětluje svůj postoj tím, že na jednu stranu nechce o válce lhát, zároveň chce ale chránit své redaktory a udržet existenci deníku v situaci, kdy v Rusku nezávislá média skoro přestala existovat. List tento týden začal v omezené míře o válce opět informovat, vyhýbá se nicméně formulacím, které by redakci mohly vystavit perzekuci.
O válce naopak dále v plném rozsahu píše web Meduza, který má právně sídlo v Lotyšsku a server na doméně .io v britských indickooceánských územích. Meduza má tu výhodu, že i díky kvalitní anglické verzi má řadu čtenářů v zahraničí. Naopak kvůli statusu „zahraničního agenta“, který jí ruské úřady udělily už loni, se musela naučit spoléhat na finanční podporu od svých čtenářů. „Zahraniční agenti“ totiž podléhají přísnější kontrole financování a musí také všechny své články, ale i posty na sociálních sítích šířit se zmíněným otravným popiskem. To Meduza stále dodržuje i ve svém telegramovém feedu. Tento detail měl ale pochopitelně dopad na schopnost Meduzy čerpat příjmy z inzerce, protože některé podniky se bály spojování s takto označeným médiem.
Čtenář v Rusku si ale Meduzu přečte už jen na Telegramu nebo přímo v její mobilní aplikaci, popřípadě když si pořídí VPN (virtuální privátní síť, softwarový nástroj, který umožní vašemu internetovému signálu tvářit se, že přichází z jiného místa, jiné země), které se ale ruské úřady také snaží blokovat, nebo když klikne na mirror server webu. Podobné je to i s ruskojazyčnými verzemi západních médií jako BBC nebo Deutsche Welle, které už Roskomnadzor také blokuje. Pokud se tedy ruský čtenář spolehne jen na oficiálně povolenou nabídku, zůstane mu jen státní propaganda.
Dříve musel uživatel toužící po kvalitní žurnalistice v ruštině vědět, kam kliknout, aby se k ní dostal. Nyní musí překonat blokace ruských úřadů a smířit se s tím, že s některými médii je nutné se rozloučit úplně. Zatímco ruská armáda shazuje bomby na ukrajinská města, ničí ruské úřady zbytky nezávislé žurnalistiky. Namísto pochroumané a omezené ale přesto živé scény, tak v Rusku po válce pravděpodobně zůstane po mediální scéně jen doutnající kráter.
Autor je publicista.