Foto Alarm / Stanislav Biler
Brno se rozhodlo dohnat Paříž, Prahu nebo Blansko. Chce mít konečně také svou náplavku a volně přístupnou řeku. Brno má řeky dvě, takže má z čeho vybírat. Pro svůj záměr si zvolilo ten nejmalebnější úsek Svratky u několikaproudého městského okruhu, sevřený betonovým korytem. Z desítek kilometrů říčních břehů vybralo město část řeky, jejíž okolí tvoří menší parky a stovky vzrostlých stromů. V cestě projektu stála pouze maličkost: stromy. Konkrétně 948 vzrostlých zdravých stromů. Podle projektu náplavky měly být stromy vykáceny v nezbytně nutném rozsahu. Jak se ukázalo, je nezbytně nutným rozsahem všechno. Žádný strom nesmí Brňanům stát v jejich cestě za přírodou a trochou toho klidu u lenivé řeky pod koly dunících aut.
Škoda, že Brno neumí být takto radikální v opatřeních, která by lidem byla skutečně ku prospěchu.
V této zemi je, zdá se, nemožné připravovat projekty s ohledem na existující svět, realitu a přírodu – třeba tak, že by jednou bylo součástí zadání přizpůsobit se stromům, a nikoli obráceně. Opačným přístupem je totiž zkáza stromů.
Město samozřejmě slibuje, že všechny stromy nahradí. Ale to je jen mýtus vycházející z představy, že sazenice jsou ekvivalentem stovek dospělých stromů. Ať se někdo zkusí v létě schovat do stínu sazenic. Jak ostatně smutně a konsternovaně konstatovala jedna seniorka z přilehlého domu na Bakalově nábřeží: „Já ty stromy pamatuju úplně malý, to když jsme se sem před šedesáti lety nastěhovali. Nových stromů se už nedožiju.“
Neschopnost zapojit místní
Zvrácená představa, že lze dospělé stromy vykácet a nahradit, ovšem není rozšířená pouze v Brně. V současnosti také ilustruje, jak málo berou čeští politici, úředníci a projektanti vážně klimatickou krizi, v níž budeme potřebovat každý strom tady a teď, a nikoli až někdy v daleké budoucnosti. Zvláště v rozpáleném Brně, kde se v létě prakticky nedá dýchat a kde Svratka, kvůli níž se to vše dělá, nepřipomíná řeku, ale ušmudlaný zelený potok. Město přitom funkční parky u Bakalova a Táborského nábřeží mohlo zachovat. Mohlo například odstranit z druhé strany kus silnice a podle stejné logiky vylít asfaltem nové pruhy někde jinde. Třeba v Blansku. Vždyť cyklisté jsou zvyklí jezdit po cestách vedoucích odnikud nikam, jistě by si tedy zvykli také řidiči aut.
Nicméně přístup města k místům, kde žijí lidé a povětšinou starousedlíci, zvýraznil také jiný přetrvávající zvyk technokratů: neschopnost zapojit místní do celého procesu tvorby a plánování. Město o projektu sice informovalo, ale nikoho se neptalo, jak by měl prostor podle místních obyvatel vypadat, co jim chybí a co potřebují, v jakém prostředí by chtěli žít. Jako by jejich okolí nebylo jejich, ale politiků na radnici. Bagry se jim zakousnou do známých míst pod jejich okny a přetvoří je dle představ politiků, kteří zde nežijí, jenom se pak vyfotí u přestřihnutí pásky se skleničkou šumivého sektu v ruce.
Náplavka nevzniká z lásky k náplavkám, ale z nutnosti upravit nedalekou bažinu, do níž chce město za každou cenu odsunout nádraží z centra. Případný vzestup vody by nesmyslnou stavbu ohrozil, stejně jako plánovanou přilehlou čtvrt developerů pro developery. Řeku přitom před povodněmi chrání Brněnská přehrada jen pár kilometrů výše proti proudu.
Brno prakticky každý rok sužují nesnesitelná letní vedra, v nichž se lidé choulí ve stínu přežívajících stromů – a město se na situaci adaptuje tím, že skoro tisíc stromů vykácí, aby se bránilo povodním. Škoda, že Brno neumí být takto radikální v opatřeních, která by lidem byla skutečně ku prospěchu. Třeba v omezení zvrácené automobilové dopravy, která dusí vše živé a mrzačí a zabíjí pěší na chodnících i na přechodech. Nebo v celkové masivní rekonstrukci Brna směrem k zelenému, udržitelnému a uhlíkově neutrálnímu městu. A součástí toho by jistě mohla být také náplavka, která by však respektovala žijící stromy a životy lidí v blízkých domech, kteří zde mnohdy vyrostli, dospěli, vychovali děti a také zestárli.
Autor je redaktor Alarmu.