Foto cs:ŠJů, Wikimedia Commons, CC BY-SA 3.0
„Máme celou řadu městských bytů. Ne, že by byly všechny prázdné, ale uvolňují se neustále,“ uvedl náměstek brněnské primátorky Petr Hladík. „Město jich pronajme zhruba sedm set ročně. Případné zázemí také skýtá výstaviště. Politiku přijímání uprchlíků určuje vláda, Brno je ale velké a možností celá řada.“ Podobná prohlášení jsme v poslední době mohli slyšet z mnoha českých měst a krajů. „Ostrava bude moci nabídnout až sto bytů a k tomu další podporu,“ napsal například ostravský primátor Tomáš Macura na sociální sítě. Ozývají se i zástupci menších měst. Nabízejí lůžka na kolejích, ubytovnách a v dalších zařízeních, ale často jsou schopni přijít také s alespoň desítkou obecních bytů.
Jiní dávají na vědomí, že zatím podnikají průzkum bytových fondů. Najít přes noc volné byty v dobrém stavu a připravit je k obývání není v zemi, kde se už od revoluce bytové fondy zmenšují a na mnoha místech prakticky neexistují, nic jednoduchého. Přesto se to nyní daří. Nabídky pomoci s ubytováním, které se v posledním týdnu objevily, přehledně zobrazuje například tato mapa, včetně bytů nabízených církvemi, různými sdruženími, soukromými firmami nebo jednotlivci.
Když nás přiměla k okamžité pomoci představa, že uprchlíci skončí kvůli naší nečinnosti na ulici, nemohli bychom udělat víc i pro 62 tisíc českých rodin, které jsou v bytové nouzi?
Všichni, kteří prchajícím před válkou nabízejí jakoukoliv podporu, si bezpochyby zaslouží respekt a poděkování – snad až na takové výjimky, jako je podnikatelka Tykačová nabízející na krátkodobý pronájem v Praze kolem tisícovky lůžek. Ta se přemohla a uprchlíkům uvolnila astronomických dvacet bytů. (Později její společnost nabídku pro uprchlíky navýšila na 400 lůžek. pozn.red.) Právě krátkodobé pronájmy hrozily ještě před epidemií koronaviru udělat z pražského centra zábavní park pro opilé turisty. Ani gesto společnosti Heimstaden vlastnící na Ostravsku 43 tisíc bývalých hornických bytů, se nedá vnímat bez kontextu. Heimstaden nabídl vládě pět set bytů pro uprchlíky. Společnosti přitom nevadí vydělávat na nejchudších obyvatelích vyloučených lokalit žijících v bytech s plesnivými zdmi a štěnicemi a platících přemrštěný nájem. Důkladně by si také měla posvítit na své makléře, kteří v „lepších“ bytech neubytovávají zájemce s romským příjmením. Na to máme v Česku diskriminační zákon.
Byty jen pro někoho
Vlna solidarity s lidmi prchajícími před válkou je nicméně obdivuhodná. V souvislosti s obecními bytovými fondy se politici v posledních dekádách zajímali především o to, jak je privatizovat. Zatímco v devadesátých letech to bylo poměrně pochopitelné (města si chtěla vydělat a privatizace se tehdy zdála jako ideální nápad), v posledních letech je zřejmé, že je zoufale potřebné tyto fondy zachovat. Na mnoha místech se však s rozprodáváním bytů pokračuje. Proto teď mají i velká města k dispozici někdy jen pár bytů.
Přesto může počet zpráv z různých míst o volných obecních bytech vyvolávat ambivalentní pocity. Ukrajinkám a Ukrajincům je jistě třeba pomáhat. Obzvlášť v posledních letech, kdy v Česku raketově rostly ceny nemovitostí a nájmů, je ale nutné se zajímat i o životní podmínky zdejších obyvatel. Když nás přiměla k okamžité pomoci představa, že uprchlíci skončí kvůli naší nečinnosti na ulici, nemohli bychom udělat víc i pro 62 tisíc českých rodin, které jsou v bytové nouzi? To znamená: na ulici, na ubytovně, v nebytovém prostoru nebo přechodně u známých. Právě krize může demonstrovat, co všechno je možné. Ta aktuální nám ukazuje, jak rychle a efektivně jsme schopni problém řešit. Zbývá ovšem ujasnit si náhled na to, kdo všechno si pomoc „zaslouží“.
Pomoc od státu
I když bytovou krizi komentuje vzrůstající počet nezávislých odborníků, neziskových organizací či lokálních politiků, kteří začínají volat po pomoci od státu, stále u nás převládá názor, že bydlení si každý musí koupit. A pokud nemá nadprůměrný plat, musí se prostě snažit dál. Žádná ze stran vládní koalice nepřišla s adekvátním programem, jak bytovou krizi řešit. Naopak, ODS chce dál usnadňovat přístup k hypotékám a klestit cestu k vlastnickému bydlení pouze těm bohatším a majetkové rozdíly, které jsou už dnes v Česku velmi výrazné, ještě prohloubit.
Z českých měst se tak v debatách o možnostech bytové politiky většinou ozývá buď bezmocnost, nebo odmítavost. Někde mají vlastních bytů minimum a přejí si, aby to tak zůstalo, jinde si sice uvědomují potřeby obyvatel, kteří si na adekvátní bydlení sami vydělat nemohou, mnoho s tím ale nezmůžou. „Pokrýt potřeby městské části z vlastních zdrojů nezvládneme, na to bychom potřebovali pomoc od státu,“ říká předsedkyně komise pro bytovou politiku v Praze 10 Veronika Žolčáková. Městská část má v pořadníku kolem tří stovek rodin, které bydlí v nevyhovujících podmínkách a zažádaly si o městské bydlení, každý měsíc se však uvolní jen okolo dvaceti bytů. Žolčáková potvrzuje, že se denně setkává s případy seniorů, kteří nezvládají z důchodu platit vysoký nájem. Příspěvky na bydlení jim z úřadů chodí pozdě a ocitají se v dluzích.
Zmiňované Brno je na tom v porovnání s Prahou, co se týče počtu městských bytů, mnohem lépe. Díky Platformě pro sociální bydlení se tu povedlo před několik lety otestovat a začít uplatňovat program Housing First. Ve vybraných bytech se začali zabydlovat lidé v nouzi bez toho, že by museli splnit podmínky uplatňované běžnými programy „prostupného bydlení“. Po výměně koalice ve vedení města však bylo rozhodnuto, že počet bytů se nebude navyšovat. Pro ubytovávání lidí, kteří podle sociálního pracovníka Jana Miloty kvůli psychickým nemocem, traumatům a chudobě bez zvláštní podpory bydlet nezvládnou, je teď ve druhém největším českém městě určeno pouze padesát bytů. Podle Miloty je na tom však Brno se zdroji natolik dobře, že pokud by bylo ochotné se bytové politice věnovat komplexně, mohlo by na svém území bezdomovectví takřka vymýtit.
Na kterých životech záleží?
„Tvrdili mi, že byty nemají. Najednou byty jsou,“ přišla mi o víkendu esemeska od seniorky z pražských Malešic, které nedávno zvýšili nájem o sto procent, ale získat ubytování od městské části se jí zatím nepodařilo. „Jsem už stará, daně jsem už státu za svůj život odvedla, tak co se mnou…“ Přesvědčit paní, která pracovala i v invalidním důchodu a z šestnáctitisícového důchodu jí po zaplacení nájmu na život zbývá pár tisícovek, že za tím není neochota městských úředníků, je pochopitelně těžké. A podobný pocit může mít v Česku čím dál víc obyvatel, se kterými si velká část politického spektra zvykla nepočítat. Populisticky na ně cílí strany připravené živit nenávist a tu a tam přihodit pár stovek místo systémového řešení, které by jejich životy skutečně zlepšilo.
Problémy s bydlením přitom nemají jen ti nejzranitelnější. Deprese působí ceny bydlení dvacátníkům či třicátníkům toužícím se osamostatnit, svobodným matkám, singles, lidem nad 65 let, nájemníkům i těm, kteří se stěhují do měst za prací. Většina z nich ví, že žádat o městské bydlení je marné. Byty prostě nejsou. Jak se mají všichni, kteří v tržních podmínkách na adekvátní bydlení zkrátka nedosáhnou, cítit v momentě, kdy města ochotně přicházejí s nabídkami ubytování pro uprchlíky? Vybudovat funkční systém bytové podpory je samozřejmě složitější práce než dočasně poskytnout byty lidem prchajícím před válkou. Právě proto si však pocit solidarity s těmi, kteří jsou v nouzi, potřebujeme podržet. Pocit, že se s ním nepočítá a na jeho životě nezáleží, si nezaslouží nikdo.
Autorka je redaktorka Alarmu.