Foto Friedrich Ebert Stiftung
V nedávno zveřejněných statistikách PAQ Research jste uvedli, že počet lidí pod hranicí chudoby se vyhoupl na 16 procent. Co jsou hlavní důvody takto dramatického nárůstu?
My měříme vývoj příjmové chudoby tak, že bereme její hranici podle Eurostatu z roku 2019, tedy před epidemií, což bylo 13 640 korun pro domácnost jednotlivce a 28 650 pro domácnost rodičů a dvou malých dětí, a tu upravujeme o inflaci. Náš ukazatel tedy říká, kolik lidí má reálné příjmy, které bychom před epidemií koronaviru a otřesy české společnosti považovali za příjmovou chudobu. Tahle metodika inspirovaná USA je pro měření vývoje lepší než ta od Eurostatu, která každý rok počítá relativní hranici chudoby znovu, je v čase nesrovnatelná a nezachycuje vliv inflace. Po většinu našeho výzkumu Život během pandemie se počet příjmově chudých pohyboval okolo standardních 9 až 10 procent. Vzrostl krátce na jaře 2020, kdy řada lidí v prvním lockdownu ztratila příjmy a ještě nefungovaly kompenzace. A pak letos v lednu. Je to důsledek vysoké inflace, která mění význam toho, co znamená vydělávat si minimální mzdu či mít důchod 14 tisíc, i to, nakolik to stačí na život. Dá se to vyjádřit i jinak – například mezi našimi respondenty výrazně narůstá část lidí, kteří po zaplacení bydlení a potravin mají jen velmi malé, pokud vůbec nějaké, zbytkové příjmy.
Velkým tématem jsou nyní rostoucí ceny energií, které dramaticky navyšují výdaje na bydlení českých domácností. Například u seniorských domácností se očekává, že jich spadne do závažných problémů až čtvrt milionu, ale problémy budou mnohem plošnější – ohrožené jsou stovky tisíc domácností. Jak by se vláda podle vás měla k problému postavit?
Já bych vládě doporučoval v oblasti cen energií tři opatření. Zaprvé opravdu zprůchodnit žádost o příspěvek na bydlení. Zkrátit žádost ze tří do jednoho formuláře a zjednodušit ji. Dnes to je džungle, kdy ani nevíte, co máte vyplnit a co přesně k příjmům a výdajům doložit. Potřeba je taky zjednodušit dokladování – aby se o příspěvek nemuselo žádat každý rok k 1. červenci a výdaje složitě dokládat každý kvartál. Stát by taky od lidí neměl chtít to, co si může zjistit sám – například výši důchodů nebo to, zda je někdo z rodiny v evidenci Úřadu práce. A měl by o příspěvku informovat důchodce a chudší rodiny.
Chleba se bude lámat na tom, zda bude mít vláda plán integrace a vizi, která přesáhne krátkodobé problémy a ukáže prospěšnost integrace pro nás i Ukrajince.
Příspěvek po těchto opatřeních může cílit na 300 až 400 tisíc domácností. Ale při takto rostoucích cenách energií to stejně nestačí. Nulovat DPH je hrozně nákladné a nejvíce to pomáhá těm, kteří hodně spotřebovávají. Ale myslím, že bychom mohli pracovat s regulovanou složkou energií, která tvoří velkou část cen a je často fixnější. Přestrukturovat poplatky, z kterých je cena složená, či snížit její daňové zatížení, aby se všem domácnostem ulevilo o podobnou částku, což pomůže více nízkopříjmovým.
Třetím řešení je v dani z příjmu. Nízkopříjmových 20 procent zaměstnanců nevyčerpá čtyři až pět miliard ve slevě na poplatníka, protože ta na rozdíl od slevy na děti nepřechází do bonusu. Když máte malou mzdu či částečný úvazek, tak využijete jen část slevy. Vynuluje vám daň z příjmu, ale stále platíte vysoké sociální a zdravotní odvody. Například druhý rodič s částečným úvazkem za 12 tisíc hrubého dneska na straně zaměstnance a zaměstnavatele platí z celkových nákladů práce (16 080 korun) celkem 5400 korun na daních a odvodech. To je mimochodem skoro stejně jako OSVČ ve švarcsystému, která má tržby jeden milion ročně – což je silně absurdní. Každý měsíc tenhle chudý zaměstnanec nevyčerpá skoro 800 korun slevy na poplatníka. Kdybychom mu ji nechali, snížíme výrazně daňové zatížení nejchudších rodin a zaměstnanců. Když nepočítám valorizaci důchodů, tak by dobrá realizace těchto opatření mohla stát dohromady okolo 15 miliard ročně, ale výrazně by pomohla nejohroženějším skupinám. Stát ty peníze vybere na vyšším základu DPH.
Kromě energií čelíme inflaci, zdražování potravin a také nárůstu cen za pohonné hmoty. Jak důležitá je tato oblast?
Nejsem odborník na cenu pohonných hmot. Já bych obecně počkal, až se ukáže, čím je výkyv vůbec způsoben a jak bude dlouhý. Nemůžeme na každou fluktuaci cen reagovat snížením DPH. Mimochodem, existuje i jiné řešení, pokud bychom měli podloženo, že fosilní průmysl, dodavatelé energií a prodejci paliv paradoxně na zvýšení cen energií a pohonných hmot výrazně profitují – tzv. windfall tax. Tu koneckonců doporučuje i Evropská komise a jde o vyšší daň ze zisků, které jdou nad běžnou úroveň. V minulosti byla používána v Británii, Finsku, Norsku i USA a řada států tím redukovala zisky solárních baronů. Nyní ji navrhují někteří senátoři v Americe.
Teď už k vaší studii zaměřené na kvalitní integraci ukrajinských válečných uprchlíků. Věnujete se v ní zásadním oblastem od trhu práce po bydlení. Mezi největší problémy v oblasti integrace bude jistě patřit oblast vzdělávání. Z vaší analýzy vyplývá, že Česko se bude muset připravit na zhruba 200 tisíc dětí. Co by pomohlo, aby se lépe integrovaly a aby učitelé a učitelky tuto situaci lépe zvládali?
Mezi příchozími je necelá polovina dětí a z toho polovina v základoškolském věku. České základní školy se tak musí připravit na přijetí 70 až 100 tisíc dětí. A lze předpokládat, že velká část tady zůstane dlouhodobě či minimálně pár let po dobu obnovy na Ukrajině. Jsem rád, že se stát – i po naší studii – rozhoupal k tomu, že chce děti integrovat, ne vytvářet dlouhodobé ukrajinské školy. Podle nás je potřeba děti už nyní začít začleňovat do českých škol – to zrychlí výuku jazyka, tak aby se mohly od září dále integrovat. Do konce roku bychom navrhovali soustředit se hlavně na začlenění těch dětí do kolektivů, výuku jazyka a podporu po traumatech, které často zažily. I když je třeba někde ukrajinská třída, je důležité ty děti propojit s českými.
Hlavní výzva bude v řízení školství, které trochu absentuje. My ani pořádně nevíme, kam ukrajinské děti chodí. Potřebujeme evidenci online – na týdenní bázi, ne jednou ročně. Máme jen 406 škol, které dostávají od státu finance na vzdělávání cizinců v češtině. Tuhle síť bychom měli rozšířit na 1500 až 2000 škol, a to co nejdříve. Také bychom měli zabránit přirozené segregaci. Dnes může ukrajinská maminka dítě někam přihlásit, a když tam není místo, obec či kraj dítě „uplacíruje“ jinam. To ale přirozeně povede k tvorbě škol, kde bude třeba více než třetina ukrajinských dětí, a zbytek českých rodičů se začne kvůli zpomalení výuky stahovat. Měli bychom mít systém, který tomu zabrání – třeba i sledováním, že dlouhodobě nemůže být ve škole až na výjimky více než 20 až 25 procent cizinců. Spousta neziskovek se teď snaží školám pomáhat. Ale v našem decentralizovaném a neřízeném systému to vede k tomu, že ochotné školy jsou potrestané. Řekne se: dejte dítě tam, tam to s Ukrajinskými dětmi umí a skvěle jim pomáhají. Ředitel tak paradoxně vlastní snahou vytvoří vyloučenou školu. A všechny to motivuje se raději nesnažit. Tyhle mechanismy dobře známe ze segregace romských dětí. Prostě ten systém musíme řídit. Štěpán Kment to v naší studii detailně popsal, včetně toho, kolik stát potřebuje úvazků na výuku češtiny, asistenty pro ukrajinské děti a další profese.
Největší problém nyní představuje otázka bydlení. Krize bydlení je v Česku jedna z největších v Evropě, nájmy strmě rostou i kvůli inflaci, zároveň hypotéky jsou nedostupné a koupě bytu je pro řadu lidí utopií. Do toho je nutné pomoci lidem, kteří prchají před válkou. Jaké má stát nástroje v situaci, kdy se obecní byty moc nestaví a města po léta hlavně privatizovala?
Rozdělil bych to na krátkodobá a středně- či dlouhodobá řešení. Stát teď musí najít bydlení pro minimálně 200 tisíc uprchlíků, kteří si solidní bydlení nezajistí sami. To nelze udělat jinak než napnutím všech možností, jako je ubytování v rekreačních objektech států, krajů a obcí, vykoupení kapacit v hotelech a ubytovnách, využití dostupných obecních bytů a určitě i maximální podpora ubytování v domácnostech. To je podle mě věc, u které stát ještě nepochopil, že ji potřebujeme na období třeba jednoho roku. Cílem nemá být poděkování solidárním domácnostem – ty to dělají z dobrého úmyslu a často na krátkou dobu. Cílem je vytvoření dlouhodobějšího bydlení v dosud plně nevyužívaných bytech či částech domů, které majitelé zpřístupní. Vláda dnes nabízí tři tisíce korun na člověka s limitem 12 tisíc. Já bych minimálně v Praze tisícovku přidal – musí to být pod tržními nájmy, ale přeci jen to hradí investici do zpřístupnění a úprav, ušlé příležitosti z pronájmu, energie a vodu, absenci kauce a spoustu starostí. Ale hlavně bych tam dal podmínku dlouhodobosti, standardu bydlení a udělal ten program třeba na rok. Náš návrh s Člověkem v tísni byl, aby to bylo podmíněno vlastním sociálním zařízením a přístupem do bytu, minimálními obytnými metry, ubytováním na nejméně tři měsíce a aby ten program platil devět měsíců, po nichž by se podpora snižovala a ustupovala. Takový systém by mohl vytvořit alternativu dotovaných nájmů, které používali Němci, a v době vysoké solidarity vytvořit novou nabídku bydlení.
Ale to jsou ty krátko- a střednědobé věci. Budeme ovšem potřebovat zvýšit nabídku v nájemním a obecním bydlení minimálně o 50 tisíc bytů. My navrhujeme investovat do rekonstrukce obecních bytů a podporovat i soukromé rekonstrukce, pokud pak delší dobu slouží k pronájmu potřebným. Zavést systém garantovaného nájemního bydlení, kde stát jen ručí za rizika, jako je zničení, a tím redukuje obavy pronajímatelů. Myslím, že stát a obce budou muset stavět i modulární bydlení – ale bylo by dobré to dělat desagregovaně a jen, co je potřeba.
Snad nám dnešní situace dovolí překonat českou debatu a podporovat i daňově, aby lidé nedrželi prázdné nemovitosti a pronajímali je. Mně se třeba líbí švýcarský systém, kde imputované, hypotetické nájemné je v základu daně z příjmu bez ohledu na to, zda byt pronajímáte či ne. Ale těch alternativ je spousta. Studie z Francie ukazují, že sice uvolní třeba jen 13 procent prázdných bytů na trh, ale efekt mají.
Dokážeme vůbec říct, proč se tyto nástroje nesnažili politici uplatňovat už dříve, když krize bydlení ČR sužuje už léta? Nezpůsobí tento přístup frustraci mezi lidmi v nekvalitním bydlení, kterých v Česku dlouhodobě přibývá?
Možná by se k tomu dostali v tomto volebním období i tak. Byty se musí stavět, ale krize v bydlení bude taková, že budou potřeba prostě všechna dostupná řešení, jako je například obecní výstavba. Já doufám, že to nakonec pomůže i chudým, když zrekonstruujeme 10 až 20 tisíc obecních bytů a uděláme opatření pro uvolnění komerčních nájmů. Ale musíme to udělat.
Další zásadní oblastní je trh práce. Lidé z východní Evropy tu dříve pracovali pololegálně – status měli legální, ale práci nelegální. I dnes sledujeme řadu možná dobře míněných, ale potenciálně nebezpečných nabídek na prekérní práci. Existuje způsob, jak příchozím zajistit bezpečí a jistoty na pracovním trhu?
Já bych rozdělil dva typy agentur. Jsou tu ty velké, mezinárodní, které asi nenabízí moc dobré platy, ale nějak respektují pravidla. Ale v Česku jsou stovky dalších pseudoagentur, od těch, které nedodržují zákoník práce, až po ty, co prostě fungují jako subjekt, co udělá práci na smlouvu o dílo, zaměstná lidi na černo a sebere jim podstatnou část peněz. Potřebujeme, aby si inspektorát práce a policie došláply ne na to, že někdo nevyplňuje výkazy hodin a přihlásil lidi o den pozdě na sociálku, ale na tyhle šmejdy a mafie. Pokuty firmám za využívání těchto typů „agentur“ a tresty jejich provozovatelům by měly být opravdu masivní. Ale hlavně potřebujeme lidem z Ukrajiny uznat kvalifikace. Nenutit je doprošovat se o low-skilled joby, když mohou dělat ve zdravotnictví, sociálních službách či ve školách. Problém je, že Česko má velmi pomalý systém nostrifikací – uznávání vysokoškolských diplomů. A zároveň má velice široký list regulovaných profesí, kde jsou i místa jako vychovatel ve škole, masérka nebo zámečník. Já bych ten list zúžil a zrychlil proces uznávání kvalifikací. Poláci už to dělají. Abychom tedy neskončili tak, že kvalifikovanější lidé z Ukrajiny odejdou do Polska a Německa a my tady budeme řešit ubytovny a prekarizovanou práci. Mám trochu obavu, že Česko doplácí na to, že občas kombinuje to horší z pravice i levice. Z jedné strany si bere šetření na nepravých místech a blud, že decentralizované systémy, jako je české školství, jde neřídit a učitelé si poradí. A z druhé strany přehnanou regulaci.
Když se na celou situaci podíváme optikou sociologie: Česká republika patřila k zemím, kde antiuprchlický a nesolidární narativ v souvilosti s válkou v Sýrii zvítězil. Teď je situace jiná. Dá se vůbec predikovat, co všechno může mít na vlnu solidarity vliv?
Podle našich dat souvisí ochota přijmout uprchlíky mimo jiné s hodnocením kvality integrace ukrajinské menšiny. My teď řešíme nějaké výkřiky na sociálních sítích o vstupech do ZOO. Ale chleba se bude lámat na tom, zda bude mít vláda plán integrace a vizi, která přesáhne krátkodobé problémy a ukáže prospěšnost integrace pro nás i Ukrajince. Zda dovolíme, aby došlo k segregaci uprchlíků na ubytovny, souvisejícím problémům s ilegální prací, kriminalitou a problémy ve vzdělávání, které segregované bydlení přináší. Bude se lámat na tom, zda dokážeme posílit bydlení, vzdělávání a zdravotnictví, aby příchod tolika lidí nebyl výrazně na úkor jejich dostupnosti a kvality. A bude se lámat na tom, zda vláda dokáže pomoct lidem, které už dnes trápí zvyšující se ceny energií.
Tato vláda hodně akcentuje nutnost šetření a škrtů. Zároveň mluví o nezvyšování daní. Je tento narativ tváří v tvář současné krizi adekvátní a udržitelný?
No jo… Celá ta předvolební rétorika byla iluze. Česko na daních vybíralo kolem 35 procent HDP a daňová sekera ODS a ANO byla za další zhruba dvě procenta HDP. Průměrný výběr v EU je 40 procent HDP. Máme teď docela běžné zatížení práce, které ale pořád hodně dopadá na nízkopříjmové. Ale oproti zahraničí se spousta lidí dokáže vyvázat z daní švarcsystémem, máme minimální danění nemovitostí, zbytečné slevy v daních v hodnotě 10 až 15 miliard, díry v danění alkoholu a dost děravé daně při přeprodávání právnických osob. Nechci říct, že by stát neměl šetřit – podle mě může ušetřit další vysoké desítky miliard díky prevenci rakoviny a dalších chronických nemocí, na zbytečných podporách spoření, podnikových dotacích, přílišné institucionalizaci dětí i dospělých, díky digitalizaci a omezení fragmentace státní správy, omezení šedé exekuční ekonomiky a tak dále. Fakt si myslím, že bychom těmito reformami mohli obrovsky ušetřit, zároveň bychom ale měli zvýšit výběr daní na dobu před rokem 2020, ale s menšími distorzemi a negativními efekty. A otevřít si tím prostor jak pro integraci cizinců, aby naší ekonomice pomáhali, tak pro transformaci energetiky a ekonomiky a posílení sociální koheze. Ale chce to překročit svůj politický stín.