Foto Hynek Trojánek
„Jsem starý, ale nejsem hlupák.“ Tak zní název petice, kterou ve Španělsku od konce ledna tohoto roku podepsaly již statisíce lidí. Stojí za ní 78letý Carlos San Juan, podle kterého jsou bankovní pobočky často rušeny, obsluha bankomatů je složitá a některé jsou poruchové. Ani s telefonem to není žádná výhra – když už se do banky člověk dovolá, je odkázán na aplikaci či je nasměrován do pobočky vzdálené desítky kilometrů. Lamentující senior neváhá v petici označit přístup španělských bank za nehumánní: Jejich zaměstnanci z něj dělají idiota, čímž je pošlapána jeho důstojnost.
Zdá se tedy, že k mnohem zajímavějším, byť nepříjemnějším úvahám se dostaneme až poté, co se vzdáme pěkného a jasného schématu, ve kterém staří lidé čtou přes tlusté brýle za zvuků dechovky tištěné noviny, zatímco mladí lidé těží kryptoměny ve virtuální realitě.
Jen pár dní po spuštění se na stránkách petice objevila aktualizace: Autor se pochlubil, že mu již volal guvernér španělské centrální banky a pochopení vyjádřil též ministr hospodářství. Co nevidět prý přispěchají s návrhem, který by měl tomuto digitálnímu vylučování učinit přítrž. Aktivní občan Carlos San Juan zároveň neopomenul dodat, že ve sběru podpisů plánuje pokračovat nejen do doby vzniku slibovaného návrhu (má se tak stát do několika týdnů), ale hlavně do doby, než se návrh skutečně propíše do reality. V Česku sice zatím podobnou petici nemáme, i u nás je však digitální vyloučení pro některé žitou realitou, kterou téměř dva roky pandemie jen umocnily.
Kdo nemá chytrý mobil, ten má smůlu
O tom, co znamenala pandemie pro digitalizaci, toho bylo napsáno již mnoho. Ve zkratce jsme vzhledem k nutnosti omezit fyzické setkávání na minimum byli nuceni zdigitalizovat, a tedy zdatafikovat naše vztahy, práci i studium. Pro ty, jejichž výkon zaměstnání či obecně denní náplň vyžaduje on-line komunikaci, to nebyl problém. Aktualizovali si software, aplikace, možná zakoupili lepší sluchátka a vrhli se do pandemického života.
Těm, kteří digitálu před pandemií výrazně neholdovali, však přinesly necelé dva roky mnohé výzvy. Podoby digitálního vylučování či znevýhodňování v Česku bychom mohli rozdělit do několika kategorií. Do té první a nejméně problematické bychom zařadili případy, kdy vedle digitálního řešení existuje též plnohodnotná analogová alternativa, byť její využití není preferované. Adeptem této kategorie je třeba hojně propagovaná aplikace Tečka pro očkované. Tu může logicky využít jen ten, kdo má chytrý telefon. Ten, kdo ho nemá, což je dle čerstvých dat ČSÚ každý čtvrtý dospělý, si ovšem nemusí zase až tak zoufat: Pokud se rozhodl očkovat, může se prokazovat tišteným certifikátem, který mu na vyžádaní vytisknou v očkovacím místě.
Jak vyplývá přímo z dokumentů Ministerstva zdravotnictví, tato varianta však není zrovna vítaná. Lidé by si měli vyzvednout certifikát primárně v on-line prostoru a dále pracovat s aplikací, čemuž byla podřízená i celá komunikace s veřejností – ilustrační foto s tištěným papírovým certifikátem byste u článků o očkování zkrátka hledali marně. Informaci o tom, že zájemci mohou získat vytištěný certifikát přímo v očkovacím místě, dodnes nenajdeme ani na Očkovacím portále. Popsáno je zde pouze, že si certifikát můžete vytisknout sami. Pokud tedy samozřejmě máte počítač a tiskárnu…
Celonárodní debatu o tom, kdo vlastně má a nemá na prahu třetího tisíciletí doma tiskárnu, máme naštěstí již za sebou. Proběhla v loňském březnu v souvislosti s dokumenty, kterými se lidé měli prokazovat při pohybu mezi okresy. Mluvčí policejního prezidenta tehdy prohlásila, že „kdo nemá tiskárnu, bude se muset obrátit na souseda či kamaráda, kterým do e-mailu pošle písemné zdůvodnění, a přátelé mu ho vytisknou. Jistě se najde někdo, kdo má tiskárnu doma, anebo v zaměstnání.“ Vzedmutí odporu všech těch, kdo tiskárnu nevlastní, vedlo tehdy k tomu, že policie začala uznávat i potvrzení v mobilu.
V další kategorii případů digitálního vylučování nám již začíná lehce přituhovat. Zde stále sice existuje alternativa k digitálnímu řešení, není však plnohodnotná. Nejkřiklavějším zástupcem této kategorie je distanční vzdělávání. Na začátku pandemie se hovořilo až o čtvrt milionu žáků, kteří se kvůli technickým potížím neúčastnili v Česku on-line výuky a museli si vystačit s tištěnými materiály, které jim různým způsobem škola doručovala. Zde se sluší podotknout, že již v metodickém pokynu MŠMT ze září 2020 bylo několikrát zmíněno, že právě na ty žáky, kteří přístup k on-line nástrojům nemají, je třeba myslet především.
Na začátku tohoto školního roku, tedy v září 2021, se číslo nezapojených žáků povedlo snížit na pětinu. Je přitom bezpředmětné zmiňovat, že počty těch, kdo z výuky během pandemie více či méně vypadli, se do určité míry kryjí s množstvím žáků, s nimiž je práce „náročnější“ i bez pandemie. Vzdělanostní nůžky se zkrátka kvůli digitálním nárokům pandemie ještě více rozevřely, přesně v duchu starého dobrého Matoušova efektu: Zatímco pro žáky z rodin, které vlastní a ovládají digitální technologie (a v neposlední řadě mají dostatečně prostorný byt), mohla pandemie znamenat dokonce jistý intelektuální posun vpřed. Ostatní děti čelily hned dvěma překážkám, když se kromě vlastního učiva musely popasovat také s pro ně do té doby neznámými či ne tolik ohmatanými technickými nástroji. Zajímavý rozměr dodává problematice také čerstvý výzkum Mladé hlasy: Děti v pandemii pro UNICEF, podle kterého každé páté dítě nemělo dostatečné internetové připojení.
Trnitou pak pro digitální neuživatele mohla být i cesta k registraci očkovacího termínu, která vedle vlastnění telefonu vyžadovala také přístup k internetu – ten ale v Česku nemá ani po téměř dvouleté pandemické izolaci více než pětina domácností. Byla sice zřízena podpůrná linka pomoci, i tak to ale někdy (dle osobní zkušenosti autora článku) byli přímo zaměstnanci úřadů jednotlivých městských částí, kdo na dálku a s využitím osobních mobilních telefonů provázel občany nesnadným procesem. Že právě složitost registrace mohla řadu lidí od očkování odrazovat, se ukázalo minulý rok na podzim, kdy se z očkovacích míst bez registrace stal do jisté míry nečekaný hit.
Off-line dieta a další nepříjemnosti
S příklady neplnohodnotných alternativ k digitálním řešením se potkáváme pochopitelně i mimo rámec pandemie, kde jsou však zpravidla marketingově baleny do hávu určité „oboustranně výhodné efektivnosti“. Pokud například nemáte chytrý telefon, a tedy nemůžete využívat mobilní aplikaci, zkásne vás Raiffeisenbank za SMS potvrzující transakci o lidových 19 Kč.
A konečně zde máme poslední kategorii, celý balík příkladů, kdy si člověk bez chytrého telefonu či bez kreditní karty zkrátka neškrtne – alternativa k digitální variantě zcela chybí. Začněme místy, kde nelze platit hotovostí. Těch přibývá nejen kvůli pandemii, ale také kvůli probíhajícímu sporu mezi Českou národní bankou a Ministerstvem financí. Tyto dvě instituce se totiž aktuálně nemůžou dohodnout, jestli je odmítání hotovosti právně v pořádku či nikoliv. Nežli se spor rozlouskne (možná se tak stane již letos), jsme nuceni čelit realitě, ve které se například při cestování RegioJetem třídou Low cost dost možná obejdete bez svačiny: V rámci pokroku eufemisticky nazvaného „optimalizace“ si zde totiž jídlo můžete objednat a zaplatit jen prostřednictvím aplikace. Pouze s hotovostí zůstanete o hladu také ve třech pražských kontejnerových tržištích z dílny Manifesto. V těchto takzvaných cash-less zónách se platí pouze kartou. A není divu, jedná se totiž o jakýsi živý experiment pro představování platebních inovací společnosti Mastercard, bez jejíž podpory by Manifesto nevzniklo. Od loňského dubna pak spolupracuje Manifesto také s platformou Adyen, díky které má být jídelna pro fajnšmekry dokonce schopna pamatovat si zvyklosti návštěvníků a zaměřit se důkladněji na jejich potřeby a přání.
Digitálně znevýhodněnými se ale můžete stát i pokud zrovna nemáte na nic chuť a chcete „jen“ zaparkovat. V některých pražských zónách bez chytrého telefonu totiž nezaparkujete vůbec a krajně nevýhodné to pro vás bude třeba v Brně. A ve výčtu bychom mohli pokračovat: Pokud jste minulý rok v létě cestovali a chtěli dodržovat pandemická opatření, a tedy se vrátit s vyplněným příjezdovým formulářem, bez chytrého telefonu to též nebylo možné. Českého novináře dokonce bez chytrého telefonu ani nepustili do letadla. Bez chytrého telefonu se nesvezete na žádné z tzv. sdílených koloběžek či kol. Na Praze 6 si pak bez chytrého telefonu či bez kreditní karty ani nedojdete na záchod. Jakýmsi kinem naslepo se pro vás pak bez mobilní aplikace může stát také filmový festival.
Kdo všechno půjde po papírové cestě
Možná vás překvapí, že na případy digitálního vylučování je Česko teoreticky legislativně dobře připraveno. V zákoně o právu na digitální služby, které je základem pro digitalizaci státu, díky poslanci Ondřeji Profantovi přímo najdeme, že nepodnikající fyzické osoby nemohou být nuceny využívat digitální služby nebo činit digitální úkony podle tohoto zákona. V čerstvém prohlášení vlády, v sekci Digitalizace, pak najdeme přímo větu: „Pro seniory a lidi se speciálními potřebami nadále zůstane papírová cesta.“ Ostatně i na výplatu v hotovosti máte dle zákona nárok, chcete-li: Ať už proto, že máte exekuce, či proto, že vám to tak prostě vyhovuje. Jenže jak jsme si ukázali, realita je mnohem pestřejší a „právo na analog“ coby obecně vnímaný princip, na který by bylo pamatováno u všech služeb státu, natožpak u služeb soukromých, chybí.
Co hůř, to, co vnímáme jako „on-line veřejný prostor“, se zároveň odehrává výhradně na poli soukromých sociálních sítí. Právě na nich se uskutečňují různé ankety a žádosti o vyjádření, skrze které sbírá daná městská část či konkrétní politik zpětnou vazbu veřejnosti, aniž by se však daná anketa či prostor k vyjádření objevil i jinde. Jako s automatickou normou tak počítá s největší sociální sítí třeba Česká televize, když v pořadu Protivný sprostý matky láká veřejnost, aby se zapojila do příslušné facebookové skupiny, zatímco diskusní modul přímo na stránkách České televize s novým redesignem webu zmizel. Deník Metro, který čte denně několik set tisíc lidí, pak z obsahu facebookových diskusí zpravidla vaří celé články.
Nejde zde přitom jen o vylučování. Automatické spoléhání se na sociální sítě jako na veřejný prostor, ze kterého lze vycházet a cosi z něj usuzovat, navíc komplikuje obecně známý, však málokdy zohledněný fakt, že velké množství účtů na sociálních sítích je zkrátka falešných, což nutně vede k pokřiveným výstupům z jakéhokoliv takového sběru podnětů.
Vyhledávat spoj on-line jste dříve mohli, teď musíte
Dalším z těžko postižitelných, avšak intenzivně přítomných souvisejících jevů je pak informační nerovnost, která se neodvíjí jen od vlastnění či využívání dané technologie, ale také od sociálního zázemí a s ním spojených časových dispozic. Toho si nedávno všimli třeba Piráti. V prohlášení Rekonstrukce Pirátů tak najdeme jako jeden z deseti bodů i bod s názvem „Vraťme demokracii všem členům – i těm, kteří z různých důvodů nejsou nepřetržitě online“. V širším popisu tohoto bodu je pak navrhováno, aby podle principu spravedlivého informování byli ti, kdo o to stojí, informováni také formou SMS.
Dalším z jevů, které můžeme v souvislosti s digitálním vylučováním pozorovat, je pak obecně klesající důraz na šíření informací off-line, nepřímo úměrný právě informačnímu vyztužování on-line prostoru. Z plakátů na pražských autobusových zastávkách už se tak nedozvíte, kdo kdy hraje v kterém klubu. Nastalé potíže při vlakové dopravě se leckdy nedozvíte jinak než z aplikace či z úst někoho, kdo ji má. Nad mizejícími (dnes již zmizelými) telefonními budkami a nevylepenými jízdními řády před dvěma lety zahořekoval na Deníku Referendum Ondřej Vaculík, který nepříliš reflektovanou proměnu veřejného prostoru trefně shrnul: „Dostalo se mi vysvětlení, že toho dneska už není zapotřebí, vždyť každý si může svůj spoj vyhledat elektronickou cestou. Ano, mohl, nyní už tedy musí.“ Ukázkově propásla příležitost informovat veřejnost třeba Praha 8, když v době pandemie potiskla lavičky obrovskými QR kódy a odkazy na webové stránky, na kterých člověk mohl najít potřebné informace. V syrové podobě jsme tak viděli automatický předpoklad, že internet a chytrý telefon mají všichni – přitom stačilo podstatnými informacemi potisknout přímo lavičky.
Tím, co však nejen zdejší diskusi o digitálním vyloučení limituje nejvíce, je představa, že se týká výhradně starších či jinak „speciálních“ osob (jak je uvedeno v prohlášení vlády). Podle této představy by mladí, tedy ti, co se „rodí s mobilem v ruce“, neměli mít s digitalizací žádný problém, vždyť jsou de facto IT odborníky! Nic však nemůže být dále od pravdy. Ve filmu Digitální disidenti, který jsme minulý rok natočili s režisérkou Barborou Johansson, tento omyl vysvětluje sociolog Petr Lupač, který se tzv. digitální propastí dlouhodobě zabývá. Podle něj jsou pojmy jako digitální domorodci a digitální generace jen zjednodušujícím obrazem pro média, který se k nám dostal v devadesátých letech bez jakékoliv kritické reflexe: „Celý problém je daleko bohatší. V každé sociodemografické skupině, tedy i mezi seniory, najdeme jedince, kteří jsou velice digitálně aktivní. Tvrzením, že senioři jsou vyloučení, kdežto mladí lidé používají technologie obratně, vytváříme širokou škálu problémů. Z dat totiž víme, že to není ani zdaleka pravda. Schopnost ovládat technologie je co se týče vyhledávání a zpracovávání informací na tragické úrovni i u mládeže, právě proto, že se předpokládá, že to všichni umí. Je přitom velice zajímavé, že se tomuto zjednodušení nevyhnula ani vědecká obec. Dlouho se automaticky předpokládalo, že internet je přínosný, nebo že s ním mladí lidé umí dobře zacházet. Až pozdější kritické studie zjistily, že i mezi vysokoškolskými studenty jsou obrovské rozdíly. Většina těchto studentů má tzv. digitální dovednosti spíš nižší,“ přibližuje Lupač, vysokoškolský pedagog a autor knihy Za hranice digitální propasti: Nerovnost v informační společnosti.
Že mnohahodinovým vysedáváním u sociálních sítí automaticky nevznikají u mladých lidí žádné extra schopnosti, potvrzuje v nedávném rozhovoru pro Českou televizi také třeba metodik a manažer pro vzdělávání Jakub Mazuch, podle kterého mají žáci velké mezery ve zcela elementárních dovednostech, kterým nikdo nevěnuje pozornost kvůli tomu, že jsou tak elementární, že „je v současné době všichni umí“. Mazuch v rozhovoru též nastiňuje, jak živelně se proměňují představy jednotlivých generací o tom, co to jsou vlastně digitální kompetence a znalosti. Ač sám mlád, zoufá si například nad tím, že současní žáci nerozumí konceptu stromové hierarchie, což vede k tomu, že prakticky nevyužívají složky a ve svých datech se ztrácí, což jim znemožňuje jejich analýzu. Autorka danah boydová pak tomu, jak současní mladí lidé využívají digitální technologie, zasvětila celou knihu – plně postačí, když pro potřebu tohoto článku zmíníme její název, který zní: Je to složitější.
Někdo nemá, někdo nechce
Ostatně ani Carlos San Juan zmíněný na začátku nečiní svojí aktivitou problematiku dvakrát přehlednější. Vždyť statisíce lidí podepisují jeho petici, která se vymezuje proti výhradně on-line komunikujícím bankám, na internetu – tedy on-line, kde ji s největší pravděpodobností sám téměř osmdesátiletý Carlos San Juan aktualizuje a obstarává! Zdá se tedy, že k mnohem zajímavějším, byť nepříjemnějším úvahám se dostaneme až poté, co se vzdáme pěkného a jasného schématu, ve kterém staří lidé čtou přes tlusté brýle za zvuků dechovky tištěné noviny, zatímco mladí lidé těží kryptoměny ve virtuální realitě.
Jednu z možných cest, jak tyto úvahy začít, naznačuje nizozemský sociolog Jan Van Dijk. Podle něj zdaleka nejde jen o to danou technologii vlastnit. Paleta toho, co z nás dělá technologicky zralého a zdatného člověka, obsahuje podle Dijka také motivaci, dovednosti a schopnosti. Řada lidí tak internet příliš nevyužívá nikoliv proto, že by si jeho zapojení nemohla dovolit či mu nerozuměla, ale prostě proto, že ho nepotřebuje, stejně jako nepotřebuje třeba mikrovlnku nebo auto. Někdo by ho zase mít chtěl, ale tam kde bydlí, není dostatečně rychlý. A někdo další internet má, dokonce i v dostatečné rychlosti, ale nic ho nevede k tomu, aby v něm vedle nekonečného proudu zábavy našel i možnosti vzdělávání či pracovního uplatnění. Sbírky počítačů a tabletů pro nemajetné, kterých jsme byli během pandemie svědky, tak mohou dočasně tlumit dopady digitální nerovnosti – z dlouhodobého hlediska ale k výrazným výsledkům spíše nepovedou.
Představy o digitálně vyloučených navíc nabourává ještě ne příliš prozkoumaná, za to dost možná stále početnější skupina lidí, kteří mají veškeré předpoklady, znalosti a schopnosti digitální technologie využívat plnými doušky, a přesto jsou k nim značně skeptičtí a zdrženliví – někdo je nazývá brzdami pokroku, někdo digitálními disidenty. Bohužel, k nedůvěře ve spravedlivou a světlou digitální budoucnost mají tito lidé čím dál více důvodů.
Nemáte hodinky Apple? Umřete!
Jistě, zejména ve zdravotnictví bychom našli příklady, kdy technologický rozvoj významně zkvalitňuje konkrétní lidské životy. Kdo se byť jen nezachvěje při pohledu na bionickou ruku v reportáži České televize o robotech, se kterou mohou lidé po amputaci horní končetiny i malovat či šít, ten má patrně srdce z kamene (nebo z křemíku).
Často je však na příběhy o „zlepšování životů“ potřeba nazírat maximálně kriticky a ptát se, kdy skutečně k nějakému zlepšování dochází, a kdy jsme jen obětí emotivní manipulace. Jednu takovou nedávno předvedl třeba Apple, když ve své reklamě na chytré hodinky použil skutečné záznamy z krizové linky, na kterou lidé v ohrožení života volali pomocí hodinek. Podprahová zpráva byla jasná: Kdo nemá chytré hodinky Apple, ten umře.
Jindy nám technologičtí podnikavci nabízejí řešení na problém, který jsme však za problém nikdy nepovažovali. Když si minulý rok zástupce firmy Qerko, která přes aplikaci nabízí možnost zaplatit účet v restauraci bez kontaktu s obsluhou, přebíral cenu Křišťálová Lupa, rozloučil se sebevědomě: „Věřím, že za několik let už nikdo nebude platit jiným způsobem. Nebude existovat věta ‚dohromady nebo zvlášť, pojďte ke kase‘. Tohle zmizí. To je budoucnost.“ Po několika letech práce za barem mi to nedalo, abych se sám sebe jalově nezeptal: Co je vlastně tak zlého na slovech „dohromady nebo zvlášť“, že je musíme najednou stůj co stůj vymýtit z povrchu zemského? Otázka mě trápila až tak, že jsem zbloudil na web Qerka. S jistými předsudky jsem očekával, že cílem aplikace je snížit náklady na provoz podniku. Jaké proto bylo moje překvapení, když jsem se dočetl, že je tomu přesně naopak! Obsluha nepřijde o kontakt s hosty, naopak, podnik díky aplikaci získá více času, který může věnovat svým dalším hostům, času, kdy se s hosty může obsluha opravdu plodně zakecat.
Šrotovalo mi v hlavě, jak jsem si mohl smysl aplikace, tak mylně vyložit, až jsem došrotoval ke knize Etika budoucnosti, jejíž autor Cennydd Bowles umně reviduje náš aktuálně poněkud komplikovaný vztah k digitálním technologiím. Věnuje se též empatii, kterou se tvůrci digitálních řešení často zaštiťují, přičemž natvrdo píše, abychom k empatii byli co nejpřísnější. Podle něj v designu ztratil koncept empatie jako takový na ceně. V knize citovaný Thomas Wendt jde pak ve svých úvahách ještě dál. „Na základě vlastních zkušeností s designéry ve velkých společnostech se však domnívám, že empatie se většinou používá v dobré víře ‚zlidštit‘ projekt, který má s lidskými potřebami společného jen málo. (…) Empatie se uplatňuje zpětně, aby produkt zaměřený na obchod zasadila do rámce zaměřeného na člověka. Stává se etickou praxí a designéři mají díky ní lepší pocit, přestože vytvořili zbytečnosti, které vlastně nikdo nepotřebuje,“ píše.
Diskutovat s těmi, kdo se neúčastní diskusí
V knize Etika budoucnosti však nenajdeme jen morální rébusy, ve kterých autor například z pohledu různých etických škol řeší, zda je vhodné být vulgární na hlasové asistenty. Najdeme v ní především návod na to, jak vytvořit takovou digitální budoucnost, která přinese co nejméně negativních dopadů.
Autor knihy jako designér apeluje na všechny vývojáře, aby při promýšlení technologií mysleli nejen na ty, kdo je budou využívat, ale zkrátka na všechny, na které rozšíření těchto technologií dopadne. Doslova radí: „Pokuste se vyslechnout i ty, kteří uživateli nejsou, ale mohli by být objektem externalit vašeho rozhodnutí. Zvláštní pozornost věnujte těm, kteří jsou ohroženi nejvíce. Vzhledem k tomu, že předpojatost technologií často zrcadlí předpojatost lidí, půjde mnohdy o členy nedostatečně zastoupených a zranitelných skupin.“ Ve Španělsku již Bowlese vzali nevědomky za slovo, když se zástupci tamní vlády rozhodli zabývat požadavky petice požadující po bankách lidštější přístup. U nás tuto příležitost máme nyní také.
Od příštího roku totiž český stát plánuje zřídit datovou schránku všem fyzickým osobám, které se již někdy prokázali některou z variant elektronické identity – klidně i jednorázově, například v souvislosti s nutností prokázat se tzv. covidovým certifikátem, který je třeba stáhnout ze stránek Ústavu zdravotnických informací a statistiky. Řada podnikatelů, kteří s informačními technologiemi nepracují, se tak může ocitnout v situaci, kdy jim bude doručována pošta do datových schránek, se kterými ovšem nejsou schopni (nebo ochotni) pracovat. S povinným zřízením datových schránek bude spojena i povinnost činit některé úkony vůči státu rovněž elektronicky, například podávat takto daňové přiznání. Fyzické nepodnikající osoby, kterým bude datová schránka zřízena, budou mít sice možnost se ze systému odhlásit, lze ale předpokládat, že řada z nich to z nevědomosti a z podcenění významu datovek neučiní. Prozření tak může přijít třeba až se soudem, který prohrají, protože o něm vůbec nevěděli.
Již dnes přitom tímto způsobem vzniká problém u lidí v insolvenci, kteří často neumějí pracovat s internetem, nebo k němu ze sociálních důvodů nemají přístup: pouze na něm, konkrétně v insolvenčním rejstříku, je přitom zveřejňována většina souvisejících písemností. Pokud nemají tito lidé přístup k internetu, ocitají se prakticky bez možnosti se s těmito písemnostmi seznámit a reagovat na ně.
Blízká budoucnost ukáže, zda si český digitalizační rychlík prorazí společností cestu hlava nehlava, zda trochu zpomalí, či zda bude respektovat, že do něj někdo prostě nenastoupí – ať už proto, že nemůže či proto, že z různých důvodů nechce.
Článek vznikl v rámci projektu Digitální watchdog organizace Iuridicum Remedium. Projekt podpořila Nadace OSF v rámci programu Active Citizens Fund, jehož cílem je podpora občanské společnosti a posílení kapacit občanských organizací. Program je financován z Fondů EHP a Norska.