Foto Alarm / Eva Klíčová
Sociolog Daniel Prokop v publikaci Slepé skvrny (2019) trochu revolučně obrátil pozornost ke strukturálním problémům Česka, čímž zpochybnil všeobecnou platnost místní neoliberální pověry, že každý svého štěstí strůjce. Slepé skvrny s pomocí několika čísel (týkajících se hlavně demografie, daní, exekucí, zaměstnanosti nebo školství) odhalují, že s usilovným přispěním státu na někoho to pokakané štěstíčko dopadá tak nějak hojněji než na jiného. Prokop zároveň pojmenovává příčiny toho, co pravidelně vídáme v povolebních mapách. Dvě Česka, „chytrou a bohatou“ Prahu, která volí spíše „ekonomicky zodpovědně“ a „evropsky“ a na druhé straně „líné a méně úspěšné“ druhé Česko, onu Mimoprahu, kde se s několika drobnými výjimkami šťastnějších měst, volí populisticky a xenofobně. Tato Mimopraha jako by se vyskytovala za paravánem předsudků, podle nichž se to za Chodovem či Zličínem hemží těmi méně schopnými, kteří peníze raději investují do kartonu cigaret než bitcoinu.
Posledním obrázkem z české vesnice, která se snaží uživit zimním sportem, může být sněžné dělo mířící na stráň pokrytou místo sněhu šedohnědou zimní trávou, jež se chvěje ve vlahém lednovém vánku.
Jak to ale na českém venkově a maloměstě vypadá ve skutečnosti? To zkoumají právě dvě nové knihy: reportážní Česká jízda Vratislava Dostála (Daniel Prokop přispěl doslovem) a esejistická Neznámá společnost sociologa Pavla Pospěcha. Mimopražská pozorování, která obě knihy přinášejí, rozhodně komplikují povýšené představy o trochu pomalejších „obyčejných lidech“, kterým ani nevadí volit estébáka. Většinou jim to totiž vadí. Víc jim ale možná vadí, že k zubaři nebo na nákup to mají desítky kilometrů.
Hledání TOP 09 v říši ANO
Zatímco Daniel Prokop pracuje s daty, Vratislav Dostál sedl do blíže neurčeného dopravního prostředku (vzhledem k tomu, že putoval do druhého béčkového Česka, spíše asi nespoléhal na veřejnou dopravu) a vyrazil do terénu se na tu rozdělenou společnost podívat a doptat. Česká jízda kombinuje reportáže z několika vybraných obcí a rozhovory s jejich starosty – a ve dvou případech dokonce starostkami. Nenajdeme tu sice žádnou severozápadní lokalitu ze strukturálně nejpostiženějších míst, ale jde vždy o obce z příhraničí, anebo menší obce v ekonomickém stínu – tedy odlehlé od větších sídel a s nedostatečnou infrastrukturou. Zároveň projedeme vesnicemi horského charakteru i jihomoravské vinařské lokality.
Stejně jako ve velké politice i jejím marketingu, i tady je bodem nula, od něhož se přeměřuje úroveň života, Listopad 89‘ – jenže úplně jinak než pod plachtou s obřím portrétem Václava Havla nebo Milady Horákové zavěšenou na budově Národního muzea. Obyvatelé periferií nevzpomínají ani tak na popravené z padesátých let, jako spíše na realitu let šedesátých až osmdesátých. Tehdy tu především byla práce – i když za malé peníze. Byl tu taky obchod a hospoda. A mnohé další vymoženosti jako zubař, domácí potřeby, drogerie, kultura. Dnes v oblastech, kde zkrachoval nekonkurenceschopný socialistický průmysl a jiný už nepřišel, charakterizuje občanskou vybavenost starosta Nového Města pod Smrkem slovy „a kdyby nebyli Vietnamci, nebyl by ani obchod s potravinami.“ Přestože stejně jako ostatní starostové, i on zmiňuje ostalgickou „záhadu“ míst, kde ve volbách vítězí estébák: lidé se za volbu hnutí ANO spíše stydí a nikde se s ní nechlubí. Volební výsledky jsou ale jednoznačné a nijak zásadně se neliší od většiny navštívených obcí (anomálií jsou snad jen ódéesácké Němčičky): ANO 35 procent, SPD 13 a KSČM 12 procent. Naopak současná vládní strana, o niž na venkově nezakopnete, je TOP 09 – strana malého státu a velkého antikomunistického narativu. Ostatní strany vládních koalic se tu pohybují také spíše pod celostátním průměrem (Dostál je vždy uvádí u každé z kapitol – obcí). Primárně je to způsobeno tím, že venkov stárne a starší voliče lze aspoň získat zvýšeným důchodem nebo slevou na jízdném. Co zbytek? Nikomu nevadí, že se regiony radikalizují a k tomu je čeká demografický sešup? Proč vlastně mladí nezůstanou, když je ve větších městech nedostupné bydlení? Dostálovy reportáže nejednu příčinu naznačí. A možná i jinou, než byste čekali.
.jpg){kind=link}
Tahle země není pro ženský
Z rozhovorů se starosty či sem tam nějakým místním podnikatelem čtenář nemusí hned nabýt dojmu katastrofy. Vesnice jsou vesměs úhledné a práce je tu vlastně taky dost. Například v Horním Maršově vypočítává pracovní možnosti místní podnikatel, kterého na stará kolena začalo bavit pracovat rukama: můžeš pracovat v lese, když neděláš v lese, děláš sádrokartony, lidí je dost a kdo chce dělat, práci najde. A vskutku: obec na Trutnovsku na první pohled vzkvétá. Mají tu ski areál, sportoviště, na dosah je KRNAP – a od toho se odvíjejí i pracovní příležitosti sezónních prací údržby areálu nebo práce v lese. Jasně, vždyť co jiného čekat, situace, která nám dnes přijde normální a nad slunce jasná, než si uvědomíme, jak region fungoval v šedesátých letech: „V Horním Maršově byla před listopadem 1989 textilní fabrika, ještě v 60. letech minulého století taky třeba nemocnice, v zámku dětský domov, dokonce tady byl kdysi i soud. To všechno je už historie, v obci zbyla pila,“ líčí pamětník. Co ten výčet vlastně znamená? Třeba taky to, že práci tu podstatně snáze najde fyzicky zdatný muž. Sféry, které výrazně zaměstnávaly ženy, zmizely: obchody, úřady, nemocnice, školy, textilka. To svým výčtem potvrzuje i místní rodák Milan Drahník: „Holky spíš někam dojíždějí (…) Můžou tady dělat někde za barem, uklízet. Ty studovaný jsou v kanceláři, účetní a tak.“ To znamená velmi omezenou nabídku pozic – kolik je v obci barů?
Podobně genderově vychýlený je venkov i z pohledu volného času a společenského vyžití – jednoznačně vede fotbal, často mají v obci dobrovolné hasiče a myslivce, někde operují rybáři. Prakticky všude se opakuje variace téhož: „Máme tady přípravku pro mladé fotbalisty, dospělí hrají i soutěž (…) Funguje tu oddíl malých hasičů (…) provozujeme tělocvičnu, kde se hraje florbal, volejbal (…)“ S ženami ani dívkami se tu prostě moc nepočítá. Nemůže to souviset i s problémem, který například stravuje Vlachovu Lhotu: ptát se, jestli je v obci školka, dětské hřiště, kroužky… je zbytečné, není pro koho organizovat, protože nejsou děti.
Český venkov se stal tak trochu nechtěně laboratoří, kde se ještě více posiluje genderová nerovnost ve smyslu pracovních příležitostí, občanské vybavenosti i kulturního vyžití, než je tomu na úrovni celorepublikového průměru. Dalo by se možná říci laboratoří neoliberálních dogmat „malého státu“, kde racionalizace čili rušení služeb (doprava, zdravotnictví, školství, kultura) nejen činí život všeobecně komplikovanějším, ale také zmizíkuje pracovní pozice obsazované většinou ženami. Je „vymírání“ vesnic důsledkem nebo příčinou toho, že máme malý a průmyslově orientovaný stát, který na menší obce a odlehlejší regiony rezignoval? Dostál to takto vyhroceně přímo neformuluje, ale nelze se neptat: nejsou na periferiích jen patrnější, protože zesílené, problémy, které sužují celý stát? Stát, který je tu menší a lhostejnější – pokud ovšem nejde o byrokracii a kontrolu? To je totiž další obrovská bolest českých starostů a starostek. Stát pro ně není službou občanům, ale primárně přísným kontrolním orgánem.
Nutné je také zmínit, že v případech obcí, které mají starostku, je kupodivu aspoň nabídka volnočasového vyžití pestřejší a neomezuje se na kolektivní sport s míčem, hasiče a myslivce. Na pracovní příležitosti jsou ale starostky i starostové krátcí. Dostálovy reportáže navíc ukazují, jak dvousečnou zbraní může být i sázka na turismus. Snadné obcházení podnikatelů „poplatku z pobytu“ například způsobuje, že obec obhospodařuje kanalizaci, úklid a osvětlení pro zhruba osm set nemovitostí, z nichž ale pět set slouží jako turistické penziony. A jsme zase u daní a odvodů a jejich asymetrii, jak ji popsal Daniel Prokop. Riziko, že se z obce stane rekreační areál je celkem vysoké – tedy bude-li podnikatelsky „úspěšná“. Posledním obrázkem z české vesnice, která se snaží uživit zimním sportem, může být sněžné dělo mířící na stráň pokrytou místo sněhu šedohnědou zimní trávou, jež se chvěje ve vlahém lednovém vánku. Ano, klimatické změny doléhají i sem, na český a moravský venkov, který tak mnohde časem přijde o jednu z mála podnikatelských příležitostí.
Dostálova kniha dělá to, na co se mnohdy zapomíná, když se o něčem píše: zeptejte se těch lidí, kterých se to týká. Nutno ale připustit i jistou slepotu Dostálovy Jízdy. Autor jde nejsnazší cestou rozhovorů se starosty. Jistě, ti řeknou více než náhodný kolemjdoucí, na druhou stranu jsou transferem „moci“, ne tím nejtypičtějším obyvatelem, nebo dokonce tím, který má vážné problémy – navíc jsou to většinou muži středního věku. Možná proto máme na vsích tolik fotbalových hřišť a žádné gynekologie… nebo dobře – třeba zubní ordinace?
Bazénová velmoc
Zatímco Dostál je reportérem v terénu sídel s nejistou budoucností – Pavel Pospěch jako sociolog píšící pro nesociology (jeho eseje vychází z takto koncipovaných přednášek) – je intelektuálem pozorovatelem. Na rozdíl od Dostálovy komunální roadmovie, kdy sledujeme druhé Česko z žabí perspektivy, Pospěch krouží ve svých esejích jako pták a z dostatečného nadhledu tematizuje agendu, která je abstraktnější a pracuje se sociologickými koncepty spíše než s terénním nebo datovým šetřením.
Vstupní metaforou Pospěchovy knihy jsou zahradní bazény. Zatímco někde se zkrátka zasněžuje, jinde Česko zaplavila tyrkysová geometrie bazénů. Se soukromými zahradními bazény sice budeme čelit suchu asi stejně úspěšně jako oteplování se sněžnými děly, pro Pavla Pospěcha se ale zahradní bazény stávají indexem ještě něčeho jiného – privatismu. Privatismu, který naši zemi vysokých plotů kolem miniaturních zahrádek často obemykajících katalogový splněný sen o bydlení – uhranul. Neekonomické a neekologické privátní pořizování bazénů, v nichž se povětšinou lze akorát cachtat – tu koreluje s úbytkem veřejných koupališť a pustnutím rybníků, respektive jejich využíváním rybáři spíše než vodomilnou veřejností. Pospěchova kniha je přehlídkou podobných úvah a postřehů – nápaditých, často čtenářsky vděčných, lehce napsaných… ale přeci jen převážněintuitivně převzatých a povšechných. Možná je to recept na popularizační sociologický bestseller, který ale zároveň nutno říci, představuje nosnější příčiny rozdělení společnosti než většina publicistických jalově moralistních výkonů na toto téma.
Podobně jako Prokop nebo Dostál se ani Pospěch nespokojuje s vysvětlováním problémů současného Česka „dědictvím komunismu“. Jestliže Daniel Prokop pracuje hlavně s daty a Vratislav Dostál pátrá v terénu, tak Pavel Pospěch používá různé kvalitativní sociologické studie (odkazuje se například na Ulricha Becka, Roberta Putnama a jeho studii o amerických maloměstech nebo na Kulturu narcismu Christophera Lasche). Na českou společnost následně aplikuje zahraniční pozorování – a mnohdy trefně. Například za nedůvěrou v politiku může částečně stát i obava, že politická rozhodnutí mohou ohrozit bezuzdnou spotřebu. Stejně tak jako v dalších kapitalistických zemích tu lze pozorovat projevy identitárního konzumu nebo infantilizaci společnosti. Těmto jednohubkám různých analogií ale mnohdy chybí specifické české kontexty a někdy i důkladnější vysvětlení. Patří například do narcistních projevů konzumního utváření sebe sama a privatismu i sledování seriálů, jak ve výčtu zmiňuje Pospěch? A jiná konzumace kultury taky? Nemůže mít kultura naopak subversivní efekt vůči konzumnímu narcismu? Je jasné, že kultura je široký pojem (od televizní show po cokoliv intelektuálně komplikovanějšího ba nejkomplikovanějšího), ale opravdu je konzumace kultury analogií kolektivní retail therapy ve víkendových nájezdech na nákupní centra? I laik tuší, že všechno bude složitější, že nějaká kulturní míra sebeidentifikace je dost cennou součástí každého. Do podobných nejasností se dostává i Pospěchovo tepání privatismu s pomocí slov antropoložky Sonii Hirt, která o privatismu postkomunistické Evropy soudila, že je jako ten západní na steroidech. Pospěch to vysvětluje celkem nekomplikovanou potřebou kompenzace zkušenosti se socialismem a s tím související nedůvěrou ve stát. Ale skutečně? Není odrazem touhy po vlastním bydlení spíše situace, kdy roky nájem vycházel finančně zhruba stejně jako hypotéka? Odrazem rezignace státu na masovou výstavbu dostupných bytů? Nedůvěra v kapitalistickou ekonomiku krizových cyklů provázených inflacemi? Co bylo dříve? – můžeme se ptát stejně jako v případě bezdětných vesnic bez školek, lékařů a práce.
Podobně lze pochybovat o nadopovaném privatismu v souvislosti s konzumem v situaci, kdy se zdejší kupní síla odvíjí od velmi nízkých mezd. Nakupování statusového zboží nebo vlastnictví auta je pro nás možná v o to větší míře znak dávaný na odiv ve smyslu signálu společenského vzestupu, faktem ale zůstává, že je to konzumně nenasytitelný Západ, kdo svými peněženkami pohání levné výrobny Východu. Pospěchova kniha zachycuje mnohé rysy současného Česka, ale práce zběžně odkazující na různé koncepce a teorie – není šťastnou metodou, protože ve chvíli, kdy se situace začne komplikovat a v mozku pučí otazníky, Pospěch už je v další kapitole. Právě kapitola o privatismu ale patří přesto k těm lepším a vysvětluje, proč jedním z obrazů současného Česka jsou i situace, kdy se staré dobré (již za socialismu důvěrně známé) obcházení nařízení, zákonů a vůbec systému, velmi často zaměňuje s bojem za svobodu. A nejde jen o vlajkonoše z antivaxerských shromáždění, ale třeba i v lepších kruzích o „optimalizaci daní“ nebo šikovné antiradary do aut, které jsou zde kupodivu legální, jak Pospěch také zmiňuje. Podobně se s ekonomickou diverzitou českých domácností trochu míjí i kapitola o frontách (i na ty banány) – tato „antropologická konstanta“ má prostě příliš mnoho příčin a dynamik, a stejně jako existují fronty, kde se cítíte poníženi a vztekáte se na systém (pošta, úřad), ale pak jsou fronty, kde jste mezi vyvolenými – už už dosáhnete na kýžený předmět, zážitek apod., jejichž vlastnictví vás identifikuje jako privilegované.
Captain Obvious
Zběžnost Pospěchovy knihy občas zabrousí do zahraničních kontextů, jistě zajímavých (viz např. americká venkovská vsuvka), ale trochu připomínajících autorův poznámkový blok než úplně nezbytnou kapitolu promyšlené knihy. Trefné postřehy tak Pospěch mísí s naprostými klišé (charakteristiky urbánních elit a lidí z venkova, kde replikuje obvyklá schémata kavárna vs. opravdový život). To je dáno celkovou strukturou knihy, jejíž podtitul zní Pohledy na současné Česko, a která nejvíc ze všeho připomíná kritické glosy intelektuála k frekventovaným tématům veřejné debaty – viz názvy kapitol jako Privatismus, Venkov, Fronta, ale pak také Autenticita, Klimatická změna, Pravda o covidu nebo Kolaps. Autor sice demontuje některé neoliberální stereotypy, v nichž žijeme a skrze něž se vnímáme (konflikt státu, společnosti a individualismu, vnímání práce, pracovitosti nebo bezdomovectví a masivní sociální propad velké části společnosti), ale mnohdy natolik vstřícně a hladivě, že pak přehlíží komplikující se vysvětlení, ale také má příliš blahosklonného pochopení pro místní svéráz. Například když vysvětluje zdejší toleranci násilí na ženách a dětech, sexismus apod. neochotou kulturně se poddat Západu a slovy „Češi to tak nemyslí“. Pro mírně poučeného čtenáře navíc kniha bude spíše hladovým soustem. Což ale zároveň znamená, že pro vládní politiky i pravicové novináře by mohla být návodným a stravitelným úvodem do předmětu „Jak přestat strašit komunismem a proč vybudovat silný efektivní stát“. Mezinárodní situace jeho potřebu činí dokonce akutní.
Autorka je kritička a jazyková editorka Alarmu.