Foto HBO
Druhá sezona Euforie má stejně jako ta první hned na začátku zběsilé tempo. Ocitáme se nejprve v příběhu laskavého drogového dealera Fezca, který je vtipnou feministickou poctou gangsterkám Martina Scorseseho. Není to poprvé ani naposled, kdy tvůrce Sam Levinson (syn skoro osmdesátiletého Barryho Levinsona, režiséra Rain Mana nebo Vrtěti psem) odkazuje na filmovou klasiku a exhibuje chytlavým vypravěčským postupem. Příležitost emocionálně se napojit na seriálový svět nám dává o něco později – na silvestrovském večírku, kde se Rue, Jules a všichni ostatní potkávají chvíli poté, co jsme je v závěru „jedničky“ viděli naposledy. Tedy potom, co se Cassie rozhodla jít na potrat, Nate a Maddy se rozešli a Jules musela do vlaku pryč z města nastoupit sama, protože Rue nepřišla. První sezonu uzavírala její oxycodonová halucinace. Teď hlavní hrdinka překvapivě získává jistotu, kterou předtím neměla, a romance dvou dívek může pokračovat. Druhá sezona tak začíná jako experiment. Co se stane, když bude mít Rue přesně to, co vždycky chtěla – vztah s Jules i drogy?
Dřív jsme se vciťovali do selhávajících otců, dnes se ochotně vžíváme do rolí traumatizovaných žen nebo středoškolaček a středoškoláků, kteří se pokoušejí vyznat sami v sobě.
V momentě, kdy je dvojice znovu pohromadě, Levinson nechává scénu potemnět. Snímá postavy jednu po druhé, ozářené reflektorem ve zpomalených záběrech. Zatímco party kolem nich pokračuje, dává nám prostřednictvím hypnotických momentek čas vzpomenout si na to, čím si už všichni prošli. Způsob, kterým na pár chvil všechno zastavuje, nám přitom může připomenout vlastní středoškolská či vysokoškolská léta, kdy jsme podobnou událost absolvovali zcela soustředění na sebe nebo jinou konkrétní osobu, zatímco okolo ubíhal čas jiným tempem. Jedna z věcí, kterou Euforie umí dokonale, je připomínat nám vlastní emoce, ať už dávné nebo docela čerstvé. Emoce bere seriál vážně.
Čí pocity mají hodnotu?
Levinson svůj příběh o dospívání na drogách rozpustil v love story zasazené do světa tvořeného ruinami tradiční patriarchální Ameriky. Daří se mu zobrazovat pocity, jimž postavy mnohdy ještě sami nerozumějí, a současně vyprávět o zkušenostech, jež je formovaly. Výsledkem je obrovský zájem o titul, ve kterém se poznávají nejenom mladí, ale i mnohem starší diváci. Zatímco dřív se teenagerské seriály často automaticky považovaly za povrchní soap opery určené především pro mladé dívky (a často jimi také byly), Euforie nebo třeba britský seriál Sex Education jsou tituly, které přitahují početné a pestré publikum.
Můžeme tak pozorovat další rozměr proměny televizního obsahu. Nejde jen o to, že během dvou posledních dekád začaly seriály využívat komplikovanější postupy a vyprávět komplexnější příběhy. Proměnilo se také vnímání postav a seriály se staly prostorem, díky kterému můžeme porozumět životní zkušenosti různých „identit“. Emoce dospívajících žen začaly mít pro zábavní průmysl novou hodnotu. Po dlouhém období, kdy byli zajímaví především dospělí muži a nejkvalitnější seriály se zaměřovaly na existenciální krize antihrdinů destruujících sebe i své okolí, teď producenti počítají s tím, že publikum zajímají i jiné pocity. Nejen ty, které mají drogoví bossové při krvavých pomstách nebo policisté překračující zákon. Dřív jsme se vciťovali do selhávajících otců, dnes se ochotně vžíváme do rolí traumatizovaných žen nebo středoškolaček a středoškoláků, kteří se pokoušejí vyznat sami v sobě.
V partnerském vztahu s drogami
Euforie přitom patří k těm nejikoničtějším seriálům. První sezona získala 3 ceny Emmy, seriál má dobré hodnocení kritiků a sledovanost má dvojka dokonce vyšší. Přes kontroverze, které vznikly okolo umenšení role Barbie Ferreiry (Kat), nahoty Sydney Sweeney (Cassie) nebo vyčerpávajícího pracovního tempa při natáčení. Vznikají memy, tiktoková videa, kvanta mediálních výstupů a podle nového nástroje Variety, který počítá twitterové zmínky o seriálu odeslané z území USA, se od první epizody drží seriál na špici.
Velkou pozornost měla i mezi dvěma regulérními sezonami vměstnaná dvojice speciálních vánočních epizod natočených během covidové pauzy. V první z nich si Rue o Štědrém dnu povídá v „dineru“ se svým mentorem Alim o strachu se překonat a přestat brát drogy. V té druhé, jejíž spoluscenáristkou je herečka Hunter Schafer, můžeme konečně chvíli vnímat příběh očima Jules. Ta se na terapii vypovídává ze své nejistoty související s tranzicí a vnímáním vlastní feminity. Skvělými konverzačními dramaty, díky kterým se můžeme dostat k oběma hrdinkám blíž, Levinson stvrdil, že Euforie není jen povrchním spektáklem. Ve druhé sezoně se pak samozřejmě vrací ke svému obvyklému stylu – zběsilému tempu, střídání vyprávěcích postupů, explicitním záběrům a nečekaně intenzivním emocím. Právě na způsobu, kterým s nimi pracuje, seriál stojí. Neměl by nám uniknout jen kvůli tomu, že může působit jako pouhá přehlídka vizuální slasti.
Queen Lexi
V osmi nových epizodách se proplétají dvě hlavní příběhové linky. Tou první je love story Rue a Jules, komplikovaná nejistotou, zda Rue zvládne být ve vztahu s něčím jiným než s drogami. Zdá se, že sdílet svoje emoce umí, jen když je pod vlivem. A Jules, jak víme, je křehká. Současně se Levinson věnuje vztahovému propletenci Natea, Maddy a Cassie. Natea jsme v první sezoně poznali jako nebezpečného machistického agresora. V té druhé se pokouší se sebou vyrovnat. Poslouchá u toho v autě Orvilla Pecka a novým vztahem s Cassiem opakuje svůj patologický vzorec. Extrémně toxické vztahy s oběma kamarádkami, jejichž přání a problémy nám představila už první sezona, zdůrazňují jedno z nejvýraznějších témat seriálu: identitu určovanou tradičním, patriarchálním uspořádáním světa na americkém předměstí. Natea, Maddy i Cassie jejich role a představy o tom, jací by měli být svírají příliš pevně. Všichni tři se ocitají v situacích, které jim napovídají, že něco dělají špatně. Ani jeden ale zatím neví, jak z destruktivního kolotoče ven.
Skvěle se Levinson vypořádal s dosud upozaděnou Maude Apatow v roli nenápadné kamarádky Rue Lexi. V sebereflexivní lince ji nechává napsat muzikál o jejích středoškolských letech a obsadit samu sebe do hlavní role. Lexi se tak zbavuje pozice věčného „sidekicka“ a získává nad vlastním příběhem kontrolu. Naopak o Kat se toho v této sezoně mnoho nedozvíme – její příběh Levison po sporech s Barbie Ferreirou téměř vypouští. A hodně zamrzí, jak málo času strávíme s extrémně zajímavou a Hunter Schafer skvěle zahranou Jules. Většinu času jsme nicméně v blízkosti Rue, odtržené od všeho kromě drog.
Základem Euforie totiž zůstává Levinsonova osobní, prožitá zkušenost – drogová závislost. Příběh o svém dospívání na drogách se prý pokoušel napsat hned poté, co se návyku zbavil. Potřeboval ale zestárnout a založit rodinu, aby od tehdejší fáze získal odstup a dokázal o ní vyprávět. Ve druhé sezoně se mu to daří obzvlášť dojemně. A to nejen díky tomu, že díky Zendayině herecké genialitě si může dovolit poslat v absťáku běsnící Rue shánět dávku přes celé město. Nejsilnější momenty navíc přicházejí tehdy, když nás nechává její propad sledovat očima její sestry a matky.
Emocionální realismus
Výjimečná síla Euforie nespočívá jen v tom, jakým způsobem seriál o postavách odhaluje skutečnosti, na které samy teprve přicházejí, ale hlavně ve způsobu, jímž pracuje s emocemi. „Nezajímá mě realismus. Jde mi o něco, co nazývám emocionálním realismem,“ vysvětluje Levinson v pár let starém rozhovoru pro web Vulture. Popisuje v něm, jak s kameramanem Marcellem Révem promýšleli design seriálového světa, který by co nejvíc odhaloval naděje a přání postav. Včetně například pokojů seriálových hrdinek navržených tak, aby působily jako malé vesmíry existující mimo čas a prostor. Stylizovanost jednotlivých natáčecích setů pak nasvěcuje během Lexiina muzikálu, kdy nám kamera odhaluje studiové prostředí, v němž se točilo 70% scén. Tvůrce stvořil kompletně umělý svět, který v kombinaci se svícením a hudbou maximálně zesiluje pocity, jež svírají postavy. A záměr mu vyšel. Seriál natočený v absolutně nerealistickém prostředí diváci paradoxně nejvíc oceňují za to, jak opravdové emoce dokáže vzbuzovat či připomínat.
Další „levinsonovský“ paradox tematizovalo mladší a o genderu coby spektru poučenější publikum na TikToku. Koluje na něm pár virálních příspěvků ohledně smíšených pocitů, které vyvolává skutečnost, že citová rozpoložení mladých žen či trans žen tak uvěřitelně komunikuje dílo sedmatřicetiletého bílého heterosexuála. V seriálu však sami sebe nebo své mladší já nacházejí i mnohem starší diváci, kteří si už na středoškolská léta tolik nevzpomínají, ale mohou se teď do nich vrátit skrze emocionální napojení na postavy. „Jsem starší bílý heterosexuál, co žil část života v Texasu, a taky mě to dost vzalo,“ poznamenává v rozhovoru s autorem publicista webu Vulture.
Rodiče a děti
Lexiin muzikál nakonec není jen o ní. Velkolepá show svazuje příběhy všech postav dohromady, a okatě odhaluje konstrukci seriálu. Její divadelní Euforie o Euforii je dokonale dojemný kus o terapeutické síle umění a magii, která nastává, když publikum v postavách může vidět samo sebe. Třeba i doslova. Zároveň jako by autor narážel i na vlastní schopnost zpracovat příběh své závislosti až s odstupem, když Rue chválí Lexi za to, co ze svého životního příběhu stvořila. Sama zatím neví co s tím svým dělat. A ocitá se v nejisté mezifázi.
Nejenom její příběh zůstává otevřený. Poslední epizoda si nechává několik tajemství včetně vyústění akčního grand finále v bytě Fezca a Ashtraye, jejichž otcovsko-synkovská dynamika provazuje příběh s ostatními. Ve druhé sezoně tvořil pozadí hned několika dějových linií vztah postav k rodičům. Ať už chybějícím nebo až bolestně přítomným. Pokud jste se dostali až do na maximum vygradovaného závěru, zřejmě jste už sílu Levinsonova emocionálního realismu přijali. Nakonec nejde o nic jiného, než o obyčejný teenagerský seriál o zpracovávání emocí. Jen trochu pompéznější, než bychom čekali.
Autorka je redaktorka Alarmu.