Autor textu v okolí Broumova. Foto Tom Šrejber
Zkraje ledna 2022 ČRo vydal rozsáhlý text o reformě psychiatrické péče. O prvních dvou a půl letech ostrého provozu Center duševního zdraví (CDZ) se tu píše: „V současné době je pro lidi s duševním onemocněním závažným problémem praktická nedostupnost psychoterapeutické péče.“ Aby za tím bylo vidět konkrétního člověka, doplnil bych svoji bezprostřední zkušenost.
Hledat pomoc mimo Prahu
Typograf a hudebník František Štorm ve Stavitelích tvrdí, že „žádný zenový klášter vysoko v horách nenaučí člověka tolik trpělivosti a tolerance k bližním jako stavba.“ Řekl bych totéž o své terapii. Zhruba tři čtvrtě roku před pandemií jsme se s přítelkyní sestěhovali. Dobře jsem věděl, že sžívání single třicátníka, samoživitelky s traumatickou minulostí a malým klukem bude náročné. Stejně jsem ale nedával rychlost, s jakou jsem musel dospět. A do toho udeřil covid.
Jsem schopný hledat všude po bytě mýdlo, které leží přímo přede mnou – na umyvadle pod zrcadlem.
Nevěděl jsem, jestli jsem poruchu pozornosti měl už dřív, nebo se u mě rozjely úzkosti a deprese až teď. Jsem schopný hledat všude po bytě mýdlo, které leží přímo přede mnou – na umyvadle pod zrcadlem. Sebemenší vyrušení a o pár hodin kratší spánek snadno anulují všechno, co mi kdo povídal. Z hlavy cituji dávno mrtvé lidi, ale neudržím v ní nákup o třech položkách. Taky těžko dokončuju úkoly, plánuju a rozlišuju, co bych měl řešit přednostně. Proto se mi často chce řvát nebo brečet, kdykoliv mě partnerka dá obsáhlý feedback, co jsem přese všechnu urputnou snahu zase udělal špatně.
Kamarádka mi poradila, ať si vygooglím klinického psychologa. Raději jsem do vyhledávače připsal „evidence based“. Ten, na kterého jsem narazil v Poděbradech a okolí, kde bydlím, se sice kasal papírem z EFT (Emotional Freedom Technique), NLP (Neurolingvistické programování) nebo jiné holistické disciplíny a obsáhlým medailonkem na Sisyfovi, ale účtoval si víc, než jsem si mohl dovolit. Takže nejbližšího klinického psychologa se smlouvou s pojišťovnou jsem našel asi hodinu cesty vlakem od Poděbrad – v Kutné Hoře.
Lepší nějaká než žádná diagnóza
Žádanku jsem vyplnil na jaře, čtrnáct dní se nic nedělo. Volal jsem na recepci, jestli na mě nezapomněli. Prý ať nevolám, že se ozvou. Po dalších dvou týdnech mi zavolal doktor a nabídl termín v druhé půlce srpna. Když jsem pak poprvé přijel do Centra duševního zdraví (CDZ), bývalé fary vedle církevního gymnázia, býval bych věřil, že mě nechali čekat, protože ji nejdřív potřebovali dostavět. Za oknem bylo ještě betonem zakydané stavební povolení, omítka kolem zárubní byla místy ještě vlhká a trčely z ní kabely.
Doktor se mě skoro tři hodiny vyptával na rodinu, dětství, vztahy, práci a závislosti, nechal mě vyplnit dva dotazníky, a pak mi sdělil, že podle něj nemám poruchu pozornosti, ale úzkostně-depresivní poruchu. Rozhodl tak proto, že AD(H)D v rodině nemám.
Pořád se s tím těžko smiřuju. Přestože část příznaků už po pár setkáních ustoupila. Vím si rady s panickou atakou. Vděčím mu za o něco realističtější pojetí sebe sama a vlastně i tu diagnózu. Bez ní by mi těžko někdo předepsal vhodné nejzákladnější léky. Vedle u psychiatra bych byl v pořadníku ještě měsíce a můj praktik se úplně nevyzná. Mám ale taky spoustu nezodpovězených otázek. Co moje stavy denního snění, o nichž našim psala už třídní na základce? A co moje máma, která taky často odpovídá na něco jiného, než na co se jí kdo ptá, a místo úklidu věci přemisťuje. Kde by hluboko v sedmdesátých letech vzala diagnózu, tehdy přece byly děti jen zasněné nebo zlobivé. Měsíce čekání si nicméně vybraly svou daň. Už jsem neměl sílu si vystát frontu v nějaké další ordinaci. Lepší taková pomoc než žádná.
Jaké klapky máme na očích
Dalším podstatným limitem je, že terapeut je prostě a jednoduše chlap. Těžko se vžívá do situace mojí partnerky. V mojí marné a dost urputné snaze zvládnout doma to, co přítelkyně, spíše odtušil její snahu mě vykleštit. Obtížně chápe i to, že jsme oba živnostníci. Když nezaberu já, musí si ukrojit z vzácného času na práci ona. Řešením pro nás není, abych pracoval jen já. Tolik jednoduše nevydělávám.
A konečně, a z toho už těžko můžu vinit doktora, jsme jako pár zamrzli u pojmů a dojmů. Mně se nedaří přítelkyni přesvědčit o základních faktech, že se mi spíše přitíží, když se budu srovnávat s ní nebo kýmkoliv jiným, kdo přežil násobně horší věci. Že když se snažím naše věčné dohadování co nejdřív uzavřít, nechci ji umlčet, ale účinně se domluvit, protože čas, po který ji zvládnu vnímat, je omezený. Že nemluvím o úzkostech a depresích proto, že je to teď v kurzu, ale protože je zkrátka mám. Že není jiná cesta než se spolehnout na bílé pláště a farmaceutickou lobby, podrobit se několikaměsíční psychoterapii a každé ráno po snídani zobat prášky. Že meditovat, psát si deník a cvičit platí na deprese asi jako šitá rouška na variantu omikron. Nebo že když se mi roztřese brada, hlas a rozpláču se, tak se nehroutím, ale odbourávám stres, aby se se mnou zas dalo mluvit.
Platí to i obráceně. Ji zase mrzí, jak málo vím o holistické medicíně, a přece jí nevěřím. Štve ji, že vnímám její slova a ne to, co mi říká, a pouštím se do všeho hlava nehlava, přestože jí tím víc práce přidělám, než ušetřím. Že i potom, co mi hodiny vysvětluje, co jsem zase zkazil a proč, ji víc trápí, že když jí rupnou nervy a vynadá mi do debila nebo ještě něčeho horšího, vybouchnu taky a okřiknu ji. Nebo že když se po podobné hádce zavře v pokoji, protože jí mimoděk připomenu nějakou neblahou dřívější zkušenost, udělám přesný opak toho, co ode mě očekává. Nezačnu si ji okamžitě udobřovat, ale beru to jako signál, že ji mám nechat v klidu. Anebo že vzorce chování, které mě ponoukají jí pomáhat bez ohledu na cokoliv včetně ní, mi terapeut může nanejvýš pomoct nahmatat. Změnit je můžu jedině já.
I to však mělo terapeutický účinek. Začal jsem být ochotnější poslechnout terapeuta a místo pokusů o průnik dvou skoro neslučitelných pohledů hledat prostor pro relaxaci. Tak jsem se rozpomněl, jak jsem před covidem látal díry v rozpočtu příjmy z komparzu.
Terapie nudou
Strávit pár dní v týdnu na filmovém setu, dostávat peníze na ruku v podstatě za čekání, a stále mít dost času na sebe, rodinu, editory i studenty, vypadalo jako východisko tak na měsíc. Pak jsem začal objevovat stále nové odstíny klauzule: „Vždy počítejte s variantou na celý den. Nikdy nevíme, na jak dlouho vás budou potřebovat.“
Radost z proplaceného oddechového času brzy přebilo spánkové manko. Zažil jsem natáčení, kdy jsme si za plnou taxu odseděli pár hodin, úmornou šestnáctku v historickém kostýmu i takové, po kterém si koordinátor musel říct o číslo účtu, protože neměl dost hotovosti na přesčasy. Leckdy jsem se vyspal stěží dvě tři hodiny, i když jsem měl předem domluvený nocleh v Praze, kde naprostá většina natáčení probíhá. Jedno natáčení skončilo o půl jedné v noci, a to další začalo brzy ráno. Nedalo se spoléhat ani na zkušenosti těch protřelejších, že nejlépe placená a nejméně náročná je komerce. Jednoznačně nejvíc a nejdéle jsem se potil při natáčení minutové reklamy na deodorant Nivea.
Přesto ten čas, který jsem dal filmovým štábům na úkor rodiny, nebyl ztracený. Jeden ze způsobů, jak si zkrátit hodiny čekání na správné světlo, bylo klábosit s lidmi, které bych jinak těžko potkal. Dost z nich si příšerně vymýšlí. Po vymodlené poslední klapce vykřikují, že se na tohle můžou vykašlat, že je to neživí, a stejně je zase na setu uvidím, jak odpovídají na další nabídky a dopisují si diář. Někteří jsou schopni láteřit na Rusáky a úkáčka před klukem, co k poslednímu v měsíci honí prachy na ubytovnu, umí výborně česky, akorát se jmenuje dejme tomu Ševčenko. Jiní se chlubí, jaké bylo natáčení s Orlandem Bloomem. A mezi nimi jsem potkal tak pět lidí, se kterými jsme po chvíli oťukávání zjistili, že máme něco společného.
Uklidnit se a nezešílet
Naše životy nezměnilo, že jsem s jednou slaměnou vdovou probral, jak se trápí v prázdném vztahu, a bývalou kaskadérkou, proč u nás ještě dlouho nebudou zahraniční štáby točit od devíti do pěti a platit víc než tisícovku za dvanáct hodin natáčení. Neřekl bych ani, že kdokoliv z nás teď ví líp, co se životem, nebo že bychom se mohli jakkoliv podpořit. Rozcházíme se, jakmile nás odvoz vysadí na Ípáku. Jenom ti největší vytrvalci přečkávají v nonstopu pár hodin do dalšího natáčení. Úlevu mi přineslo spíš vědomí, že je v pořádku za peníze hodiny nic nedělat, být jen se svými myšlenkami, v klidu se jimi zaobírat a občas je sdílet s někým, koho podezřívám, že jim rozumí, nebo je nahlíží podobně jako moje přítelkyně. Až na to, že si je těžko bude brát osobně.
Takhle nějak se mi povedlo nezešílet a za ty měsíce čekání mi to rozhodně stálo. Válka na Ukrajině se mnou mávala tak první dva dny bojů. Pak mi hodně zjednodušila pohled na svět. Uklidnil jsem se, jakmile jsem si uvědomil dvě věci. Za prvé, že do týdne tanky nebudou ani v pohraničním Charkově, natož za Karpatami, protože Poláci poslali zbraně a zbytek Evropy se nedal zahanbit. A za druhé, že pro základní přehled o situaci úplně stačí číst válečné zpravodaje v místě – Ondřeje Boháče z Voxpotu, Martina Dorazína z Českého rozhlasu nebo Ondřeje Kundru z Respektu, protože ve vzduchu kromě munice lítají taky kachny. Obránci Zmijího ostrova zázračně obživli v ruském zajetí. Rusové dobyli Cherson pro jistotu hned třikrát. Mezitím se snažím si co nejvíc užít tak vzácný a pomíjivý pocit sounáležitosti s celým světem, který se spojil proti vnější hrozbě, abych vydržel další, o dost těžší měsíce.
O moc povzbudivější závěr prozatím nemám. Stále jednou týdně či co čtrnáct dní hodinu odpovídám doktorovi na otázku: „S jakými myšlenkami a pocity dnes přicházíte?“ a dobře míněné snahy o chlapskou solidaritu filtruju. Každé ráno pořád zapíjím Sertralin od praktika. Psychiatrička, na kterou jsem čekal přes půl roku, mi 5. března jen zvedla dávku. Tohle všechno mi pomáhá vyrovnat se s tak fádním poznatkem, že dobrým lidem záleží na sobě i jejich rodině, akorát se na zásadních věcech neshodnou, čímž se zraňují. K mému úplnému uzdravení pořád vede jen jedna cesta a po pravdě, moc daleko na ní ještě nejsem.
Autor je vystudovaný historik a publicista.