Konec života na Zemi aneb za co Putin nestojí

Navzdory všemu, co udělal a nejspíš ještě bohužel udělá, ani Putin nestojí za to, abychom si zahrávali s rizikem jaderného konfliktu. On skončí, my tady musíme zůstat.

Překvapivě nejde o ojedinělý názor, že by se NATO mělo vojensky zapojit do války na Ukrajině. Stejně tak nejsou osamocené hlasy, které bagatelizují nejen riziko jaderné války, ale dokonce i samotný jaderný konflikt jako takový. Máme zde dvě bezprecedentní události. Tou první je, že Putin začal jadernými zbraněmi vyhrožovat, což je za dobu, co tyto nesmyslné a zvrácené předměty existují, věc neslýchaná a nebývalá. Druhou věcí pak je ochota mnohých lidí na něco takového přistoupit a jadernou zkázu bagatelizovat.

Jistě můžeme spekulovat, zda Putin blafuje nebo neblafuje, ale tohle není úplně věc, kterou lze ověřit víckrát.

Válka s sebou přinesla silné emoce v podobě frustrace, bezpráví, nespravedlnosti, které jsou neseny nesmyslným násilím, jež je pácháno na Ukrajině a Ukrajincích. Čelíme bezmoci, protože s tím dokážeme jen málo udělat. Stejně jako neuděláme nic s tím, co se stalo v minulosti a stát se nemělo, jako byla vlažná reakce Evropy na Putinovo vojenské napadení Gruzie, na jeho zabrání Krymu a rozpoutání konfliktu na Donbasu. Nebo Německo, které navzdory všemu stavělo svůj plynovod Nordstream, jako by na tomhle všem vůbec nezáleželo. Evropa dávala Putinovi jasně najevo, že ať udělá cokoli, bude nám to jedno.

Nakonec vždy začneme hledat paralely ve druhé světové válce. Ať už je to naším omezeným přehledem nebo tím, že se toho v těch dvou staletích modernity a industrializace zas tolik nestalo. Událostí a paralel prostě nemáme mnoho. K epidemii jsme dokázali najít akorát epidemii španělské chřipky, která propukla po první světové válce, k ekonomické krizi z roku 2008 zase jen tu meziválečnou.

S Putinem opět skloňujeme slovo Hitler a s Ukrajinou vzpomínáme na Mnichov, asi nejtraumatičtější událost českých dějin, na kterou dnes poprvé nahlížíme pohledem těch, kdo nás tehdy, prý, zradili. Všechny paralely však kolabují z jednoho jediného důvodu. Tím jsou jaderné zbraně, kterých má Rusko nejvíce na světě. To množství je tak obrovské, že by s ním zvládlo vyhladit veškerý život. Skoro polovina jaderného arzenálu na planetě patří Rusku. Ruská armáda je bezpochyby obrovská. Obrovská hromada poměrně starého a špatně zorganizovaného šrotu. Ale pořád je toho šrotu hodně a pořád má Rusko ty jaderné zbraně. A pořád se na ně zapomíná.

Bezletová zóna znamená válku

Nejvíc se na ně zapomíná, když se například volá po zřízení bezletové zóny nad Ukrajinou. Jenomže bezletová zóna nevznikne tak, že ji někdo vyhlásí, a ona díky tomu sama od sebe existuje. A vynechám debatu o tom, že by toho příliš mnoho nezměnila.

Bezletová zóna funguje tak, že když do ní vletí někdo jiný, než kdo ji vyhlásil a prosazuje, je donucen zmizet, nebo je sestřelen. Vyhlásit a prosadit by ji mohlo asi jen NATO, a to by znamenalo, že by NATO sestřelovalo ruská letadla. Když bude NATO, což jsme i my, sestřelovat ruská letadla, budeme ve válce s Ruskem. Doopravdy a všichni. Kdyby šlo o riziko konvenční války, bylo by to asi jedno. Po všech těch letech chvástání se ukázalo, že Rusko nezvládne poslat tři tanky jedním směrem a zajistit jim palivo na cestu.

Jenomže Rusko avizovalo předem, že je v takové situaci ochotné nasadit jaderné zbraně. Jistě můžeme spekulovat, zda Putin blafuje nebo neblafuje, ale tohle není úplně věc, kterou lze ověřit víckrát. Pokud vsadíme na to, že blafuje, a ono to pravda nebude, žádný reparát už nepřijde.

V případě použití jaderných zbraní jistě můžeme sázet také na Putinovu racionalitu, protože to přece nedává smysl. Jistě je to pravda. Stejně jako je pravda, že nedávalo smysl zaútočit na Ukrajinu, a přesto se to stalo. Tzv. racionalita není jen jedna a může se řídit různými kritérii. Třeba kritériem, že buď bude Rusko znovu velké, nebo nebude nic. Nebo že buď bude po mém, nebo nebude nikdo.

Rovněž můžeme vsadit na Putinovu lidskost, protože tohle by přece žádný člověk neudělal. Nechám na každém, nakolik je ochoten vsadit na Putinovu lidskost a ohleduplnost. Moc prý korumpuje a absolutní moc korumpuje absolutně. Ani čínský prezident si nemůže dovolit tolik co Putin.

Pokud tedy zřídíme bezletovou zónu nad Ukrajinou, jsme ve válce s Ruskem, které podle všeho v konvenční válce s vojsky NATO nemá šanci. Jedinou šancí Ruska jsou jaderné zbraně, kterých má strašlivé množství, a které Putin deklaroval použít. A v případě konfliktu se státy NATO by v podstatě jinou možnost neměl.

Schválně neuvádím, jaké všechny důsledky pro život by jejich použití mělo, ani kolik miliard lidí by zemřelo okamžitě a kolik následně během hladomorů. Lze si dohledat a uklidňující čtení to věru není. Nicméně přesto přijde mnohým kolaps veškeré lidské civilizace jako něco, co stojí za to riskovat. Nemyslím si to.

Putin umře, my musíme zůstat naživu

Putinovi na lidských životech nezáleží, nám ano. Nezáleží mu na světě, nám ano. Tuhle linii je třeba udržovat. Ostatně v tomto případě při takovém rozhodování neneseme odpovědnost pouze za sebe, ale za celý svět. Za každého člověka a veškerý život na Zemi.

V kontextu historie je zajímavá jedna často přehlížená věc. Je to existence času a s ním spojený osud všech diktátorů. Všichni do jednoho umřeli. Všechny jejich říše se rozpadly. Dříve či později, bez jediné výjimky. Putinovi se zatím rozpadá jen mysl a obličej slepený plastikami, díky nimž nevypadá jako Stalin nebo Brežněv, byť stejně jako oni přemýšlí.

Každý další týden existence tohoto světa hraje proti Putinovi. Pokud do roka zbavíme Evropu závislosti na ruských fosilních palivech, přestaneme dotovat jeho válku a jeho režim, zatímco nepřestaneme vojensky a humanitárně pomáhat Ukrajině.

Ať už to teď vypadá jakkoli, Putin prohraje a bude lepší si na tento okamžik počkat naživu a na světě, který zůstane obyvatelný. Postarejme se o všechny uprchlíky, vymysleme, jak integrovat všechny ty, kdo už se zpět nikdy nevrátí, a po válce postavme Ukrajinu znovu zpátky na nohy. To je věc, kterou Putinovo Rusko v tomhle století už nejspíš nezažije. Zbude z něj hromada šrotu stejně jako z ruské armády.

Autor je redaktor Alarmu.

Čtěte dále