Foto Kremlin, CC BY 4.0
„Je opravdu těžké systematizovat to, co chci teď říct občanům Srbska.“ Takto zahájil srbský prezident Aleksandar Vučić svůj proslov po zasedání Valného shromáždění OSN. „Nejspíš nikdy mi nebylo hůře, určitě jsem nikdy neměl horší náladu,“ pokračoval státník v téměř hodinovém proslovu. S bolestí v hlase v něm vysvětloval, proč se rozhodl podepsat rezoluci OSN, ve které spolu s dalšími státy odsoudil ruskou agresi na Ukrajině. „Srbsko se dnes na Valném shromáždění připojilo k odsouzení ruského napadení Ukrajiny. Není to první válka, první souboj a první napadení suverénního státu v Evropě,“ pokračoval zmučeně Vučić. „V textu nejsou zmíněny žádné sankce,“ dodal. Srbsko podle něj kvůli postoji k válce na Ukrajině čelí obrovskému mezinárodnímu tlaku: aniž by specifikoval, o kom je konkrétně řeč, údajně na něj mezinárodní společenství tlačilo všemožnými způsoby, od zrušení důležitých investic v Srbsku až po Kosovo. A proto Vučić nakonec rezoluci neochotně přijal.
Vučićova stabilitokracie
Proč ale Aleksandar Vučić odsouzení válečného konfliktu tři čtvrtě hodiny obhajoval, jako by udělal něco téměř ostudného? A proč je Srbsko kromě Běloruska a Bosny jedinou zemí v Evropě, která zatím na Moskvu neuvalila žádné sankce? Vučić už řadu let úspěšně balancuje na hraně náklonnosti k západním mocnostem a k Východu – ať už jde o Rusko nebo o Čínu či Turecko. Poměrně zručně si dlouhodobě udržuje přízeň všech: EU v něm vidí lídra, který si sice dvakrát nerozumí s pojmy jako lidská práva nebo svoboda slova, je ale schopný udržet Srbsko a potažmo i region západního Balkánu stabilní. Lucemburský politolog Florian Bieber tento přístup popsal jako „stabilitokracii“: Vučić je lídr, který udržuje mír a stabilitu regionu za cenu určitého omezení demokracie a za velké pomoci klientelismu a kontroly médií. Východem je přitom Srbsko vnímáno jako prostor pro podnikání a investice, což srbský režim vítá.
Většina Srbů v Rusku nevidí hrozbu, ale spojence. A to zejména kvůli společnému nepříteli, kterým je NATO.
Rusko ovšem není ani zdaleka největším investorem v Srbsku. Tím je Evropská unie. A v posledních letech se zejména v těžebním průmyslu v celém regionu rozrostla ekonomická přítomnost Číny. Rusko za těmito silnými hráči poněkud zaostává v kvantitě, spolupracuje ale se Srbskem v lukrativních oblastech, zejména v armádním sektoru. Srbsko je navíc závislé na dodávkách ruského plynu. Asi 80 procent veškerého plynu totiž Srbsko dováží a drtivou většinu právě z Ruska. Loni v listopadu prezidenti obou zemí podepsali, podle slov Vučiće, „fantastickou“ smlouvu o cenách plynu. Putin Bělehradu garantoval, že nadále bude platit jen 270 dolarů za tisíc metrů krychlových zemního plynu, a to po dobu následujících šesti měsíců. Při té příležitosti se Vučić nechal slyšet, že Vladimir Putin se projevil jako pravý přítel Srbska.
Po dohodnutí této smlouvy se analytici pro organizaci BIRN vraceli k události z roku 2008, kdy Srbsko souhlasilo s prodejem 51 procent své největší ropné společnosti Naftna Industrija Srbije Gazpromu za velice výhodnou cenu 400 milionů eur plus přislíbenou investici ve výši 550 milionů. Dohoda byla vnímána jako daň Rusku za podporu Srbska v Radě bezpečnosti OSN poté, co toho roku Kosovo vyhlásilo nezávislost. Kosovská Priština stále nemá křeslo v OSN ani členství v řadě dalších mezinárodních organizací i díky odporu Ruska, ale také Číny. Analytici z BIRN proto tvrdí, že Rusko sice investuje jen málo, dostává ale velkou odměnu.
Balancování mezi Západem a Východem
Politická garnitura Srbska má – ostatně stejně jako řada evropských zemí – vzhledem k energetické závislosti na Moskvě potřebu udržovat s Ruskem dobré vztahy. Podporu Moskvy jsme ale v posledních dnech mohli vidět zejména u srbské veřejnosti. Minulý týden do ulic Bělehradu vyšly asi dva tisíce lidí, kteří provolávali hesla oslavující srbsko-ruské přátelství, na transparentech měli nápisy jako „Kosovo je Srbsko a Krym Rusko“, odmítali jakékoliv sankce namířené proti Kremlu a pouštěli si ruskou hymnu. Dva tisíce lidí v ulicích dvoumilionového Bělehradu rozhodně nelze brát jako reprezentativní vzorek populace, a to zejména v kontextu demonstrací z konce minulého a začátku letošního roku, kdy statisíce lidí masivně protestovaly proti vládní těžební politice. Demonstraci na podporu Moskvy navíc organizovala krajně pravicová skupina Národní garda, která je proslulá nejen podporou režimu Vladimira Putina, ale také homofobií a xenofobií. Přesto ale můžeme říct, že většina Srbů v Rusku nevidí hrozbu, ale spojence. A to zejména kvůli společnému nepříteli, kterým je NATO.
Během války v Bosně a Hercegovině se Rusko potýkalo se zásadními vnitřními problémy a bylo oslabené v důsledku konce studené války. V řešení konfliktů na Balkáně se proto angažovalo jen okrajově. Při válce v Kosovu v roce 1999 už ale byla situace jiná. Rusko už nebylo ochotné přenechávat dění v blízkém sousedství jen Západu a postavilo se proti snahám OSN ukončit konflikt v Kosovu radikální cestou a vetovalo rezoluci, která měla umožnit jednotkám NATO vojensky zasáhnout. I bez pověření Radou bezpečnosti nicméně NATO od března do června 1999 bombardovalo Bělehrad, což vyvolalo trhlinu ve vztazích Ruska se Západem. Bezprecedentní akce NATO, která nebyla schválena Radou bezpečnosti, prokázala, jak bezvýznamný byl tehdejší ruský vliv na evropskou politiku. To se ale změnilo s příchodem Putina, který výrazně přepracoval ruskou zahraničně-strategickou politiku. Putin považoval vojenský útok NATO v bývalé Jugoslávii za jasný důkaz toho, že aliance absolutně ignoruje Rusko a nerespektuje mezinárodní právo. Moskva přitom toužila mít v Evropě rozhodující roli.
Srbsko rozhodně odmítá vstoupit do NATO. Ačkoliv se Aleksandar Vučić snaží vyvažovat rovnováhu mezi Západem a Východem, o integraci do Severoatlantické aliance nikdy nestál. Stejně tak ji odmítá i vůdce bosenských Srbů Milorad Dodik. Spor o pokračování integračního procesu do NATO v Bosně a Hercegovině před čtyřmi lety vedl k vleklé ústavní krizi. Pro oba srbské lídry připadá v úvahu jedině vstup do Evropské unie, to je ale podle všechno velmi vzdálená budoucnost. Rusko má mezi srbskými politickými elitami i veřejností mnoho podporovatelů, a má tak v oblasti potenciální vliv. O monopol ale nikdy nešlo – jak už bylo řečeno, Aleksandar Vučić až doposud zvládal balancovat na hraně a až na výjimky z toho profitoval. Jeho zlomený a plačtivý projev po přijetí rezoluce o odsouzení ruské agrese ale naznačuje, že o tuto křehkou rovnováhu může snadno přijít. A nejen o ni. Odsouzení ruského útoku může otřást dobrými vztahy mezi Bělehradem a Moskvou. Průtahy a odmítnutí sankcí zase mohou narušit vztahy mezi Bělehradem a Bruselem.
Autorka je redaktorkou Českého rozhlasu.