Foto Qypchak, Wikimedia, CC BY-SA 3.0
Téměř v každém rozhovoru, který se týká ruské invaze na Ukrajinu, zaznívá v posledních dnech stejná řečnická otázka: „Kde jste byli posledních osm let?“ Ti, kteří ospravedlňují kroky ruské strany, připomínají, že ozbrojený konflikt na Donbasu začal již v roce 2014. Někteří zastánci Putina a ruské propagandy říkají, že tam ukrajinští vojáci a nacionalisté prováděli genocidu rusky mluvícího obyvatelstva. Zpravodajský server Meduza se na toto téma ptal novináře z redakce deníku Novaja Gazeta Pavla Kanygina, který se tématu války z roku 2014 věnuje a napsal o tomto konfliktu desítky článků.
Rozeberme si tezi, že válka začala už před osmi lety a rozpoutala ji ukrajinská strana. Jedním z argumentů je, že „protiteroristická operace“ byla vyhlášena ještě před prvními ozbrojenými akcemi separatistů, tedy před obsazením města Slavjansk. To by znamenalo, že to byla ukrajinská strana, kdo jako první projevil agresi.
Na celé jihovýchodní Ukrajině až po Slavjansk proběhla obrovská vlna proruských demonstrací. Lidé vyšli na náměstí v Dněpropetrovsku, Oděse, Chersonu, Charkově, Doněcku a Luhansku. Prakticky ve všech městech mávali ruskými vlajkami a volali: „Putine, přijď, zařiď nám Krym.“ Velmi rychle se však ukázalo, že mnoho z nich mělo ruské pasy. Nejznámější byl případ, kdy si demonstranti v Charkově spletli budovu krajské správy s divadlem (budovy stojí naproti sobě) a nad divadlem vyvěsili ruskou vlajku. Později se zjistilo, že muž, který to udělal, je ve skutečnosti ruským občanem, fotbalovým fanouškem s vazbou na radikály. Samozřejmě to mezi příznivci Ukrajiny vyvolalo silné vzedmutí národního cítění. Mezitím se z Moskvy ozývala varování a výhružky kyjevským úřadům. Všude se říkalo, že se Ukrajina rozpadne a vznikne federace jihovýchodních regionů.
O tom, co se stalo na Donbasu, je nemožné hovořit s použitím termínu „genocida“. Ani právně, ani politicky k žádné genocidě nedošlo. Došlo k válce, které se účastnily dvě strany.
Protiteroristická operace byla jen odpovědí na tyto demonstrace, které ve skutečnosti velmi rychle přerostly v zabírání administrativních budov a policejních oddělení, kdy neznámí lidé pronikali do zbrojnic a vykrádali zbraně. Vlna takových přepadení se přehnala přes celý Donbas – přes Družkovku, Horlivku, Slavjansk, Kramatorsk, Dzeržinsk. Mnoho z těch, kteří se na přepadeních podíleli, později skončilo v oddíle velitele proruských separatistů Strelkova-Girkina. V reakci na tyto události zahájil ukrajinský premiér Alexander Turčinov protiteroristickou operaci. Viděl jsem, jak ta operace začala. Do Slavjansku dorazili mladí kluci, od pohledu branci. Strelkovovi-Girkinovi muži je poplácali po tváři, sebrali jim bojová vozidla pěchoty a nechali je jít. Formálně to byla operace k obnovení ústavního pořádku, ale ve skutečnosti jen velmi žalostné divadlo, protože lidé vyslaní Kyjevem se nemohli separatistům nijak postavit a odporovat jim. Tolik tedy k tomu, že ukrajinská strana zahájila agresi.
Mezitím se lidé, kteří obsadili policejní oddělení, chopili zbraní a velmi rychle přešli k násilí. Poprvé všichni zalapali po dechu, když 21. dubna 2014 rozřízli břicho Vladimiru Rybakovovi, radnímu města Horlivka. Pak už běžně docházelo k případům úmrtí a bití, ale zde byl zabit člověk jen proto, že sundal vlajku Doněcké lidové republiky z administrativní budovy (domnívám se, že to udělali stoupenci Bezlera). Jeden z prvních činů skutečného vojenského násilí se stal 22. května 2014 poblíž města Volnovacha, když byl zneškodněn BVP, ve kterém jeli další mladí kluci. Neudělali vůbec nic. Přijeli na rozkaz v rámci protiteroristické operace a všichni byli zastřeleni.
Pro proevropskou část ukrajinské společnosti to byl velmi silný šok, protože tam nikdo skutečnou válku nečekal. Domnívali se, že bude stačit pohrozit těm, kteří se nechtějí rozejít z náměstí, hrozivě to nazvat „protiteroristickou operací“ a povede to k panickému útěku radikálů. Ale nefungovalo to. Lidé, kteří se zmocnili zbraní, navíc jednali jako profesionální jednotky. Jak jsme později zjistili, byli to lidé z oddílu již zmíněného Strelkova-Girkina. Právě ti v prvních dubnových týdnech masakrovali ukrajinské vojáky.
Zmínil jste obsazování administrativních budov. Ale to už jsme přeci viděli u příznivců Majdanu na západě Ukrajiny, když byl ještě u moci Viktor Janukovyč. Na východě tuto taktiku prostě okopírovali.
Lidé, kteří se zmocnili krajské správy v západních oblastech, postavili barikády, ale neblokovali činnost vedení. A ani při obsazování budov nepožadovali vstup vojsk NATO na Ukrajinu nebo řekněme připojení Ukrajiny k Polsku. Byl jsem ve Lvově v době, kdy ještě nebylo jasné, zda zvítězí Majdan, nebo Janukovyč. Nikdo nevolal po západní intervenci, nikdo nežádal NATO o vyslání vojsk. Naopak v Doněcku a Luhansku se hned mluvilo o tom, že ukrajinští nacisté teď všechny potrestají, a proto je potřeba pomoc Ruska. Mnozí se ptají, kde se vzal tento příběh o masakru prorusky smýšlejících občanů. Jeho původ je zřejmě třeba hledat v události, kdy došlo k útoku na autobus, ve kterém se stoupenci Janukovyče vraceli z Kyjeva. Stalo se to poblíž města Korsuň-Ševčenkivskyj v Čerkaské oblasti 20. února 2014. Tato událost je zobrazena ve filmu Krym, který natočil Alexej Pimanov. Ale nedošlo tam k žádným vraždám. V autobuse byla rozbita okna, lidé byli vyvlečeni na ulici a zbiti, ale nikdo nezemřel. Přesto to ruská propaganda vykreslila jako krvavou lázeň. A Putin po této události nemohl neposlat na Ukrajinu vojska. Bylo řečeno totéž, co nyní: nešlo postupovat jinak. Ale celý tento příběh začal lží.
Ještě tu ale byl 2. květen 2014 a požár budovy odborů v Oděse (požár a následné střety si vyžádaly 48 obětí především na straně proruských aktivistů – pozn. překl.). Pro celý východ Ukrajiny to byl obrovský šok a nyní příznivci invaze říkají, že na tyto lidi všichni zapomněli. Nejen ukrajinské úřady, ale také ti, kdo jsou nyní v Rusku pro mír.
Ukrajinské úřady tuto událost skutečně řádně nevyšetřily, a tak se stala hlavním prvkem ruského propagandistického narativu, podle kterého jsou na Ukrajině u moci nacisté, kteří tento zločin schvalují. Když o tom mluvíme, je velmi důležité vyjadřovat se přesně, protože se pohybujeme na velmi tenkém ledě. Víte, vzpomínka na „nebeskou stovku“, která zemřela na Majdanu, byla stále čerstvá. Doněck a Luhansk byly právě dobyty. Vypadalo to, že další na řadě je Oděsa. To jistě neospravedlňuje ztráty na životech, ani to, že to nebylo řádně vyšetřeno, ale alespoň to vysvětluje, kde se taková brutalita vzala.
Jak silné jsou nacionalistické nálady na Ukrajině mezi ozbrojeným lidem? Existovala reálná hrozba masakru, pokud by byli separatisté poraženi?
Kdyby oddíly Strelkova-Girkina v dubnu nevpadly z Krymu do Slavjansku a Kramatorsku a kdyby v Doněcku jejich provokující členové nezačali agitovat lidi, myslím, že by k masakru nedošlo. Například v Dněpropetrovsku k žádnému masakru nedošlo. Pokud si vzpomínáte, byly tam také demonstrace, kde vyšli do ulic prorusky smýšlející lidé, a nedá se říct, že by to byli jen provokatéři nebo importovaní Rusové. Mluvil jsem s Gennadijem Korbanem, který byl zástupcem Igora Kolomojského, a on mi naprosto upřímně řekl, že většina z těch, kteří se účastnili těchto demonstrací, byli obyvatelé Dněpropetrovska. Domluvili se s nimi. V Dněpropetrovsku nedošlo k žádnému masakru, i když se tam na poměry Moskvy dostali k moci docela radikální lidé. Ostatně právě od nich – od Korbana a Kolomojského – pochází výraz „židobanderovec“. Ano, bylo určité procento lidí, kteří byli postaveni před soud, měli strach, bylo jim vyhrožováno, ale žádný masakr neproběhl.
A co se stalo v Charkově? Stejná situace. Starosta Charkova Gennadij Kernes, zcela proruský člověk, jednal lstivě, poněkud zákeřně, ale s někým se dohodl, někoho podplatil, někde zaujal tvrdý postoj a nakonec prokázal vůli tuto situaci vyřešit. Aktivisté Euromajdanu v těch měsících samozřejmě zaplnili veřejný prostor a vytěsnili všechny ostatní narativy z veřejné agendy těchto měst. Ale k žádnému násilí tam nedošlo.
Jenže na Donbasu začala válka, a hned v prvních měsících, kdy ukrajinská armáda vlastně neexistovala, bojovaly především na straně Ukrajiny dobrovolnické prapory, do kterých spadaly různé kategorie lidí. Samozřejmě, že většina z nich byla vlastenecká. A mezi takovými vlastenecky smýšlejícími lidmi bylo mnoho těch, kteří zastávali nacionalistické názory. Ruská propaganda je začala nazývat „nacisty“, „banderovci“ a tak dále. Objevily se také prapory Azov, Aidar, Donbas, které mučily vězně a chovaly se mimořádně krutě k civilnímu obyvatelstvu. Tyto příběhy jsou zdokumentovány, na Ukrajině probíhaly procesy s pachateli, je to zaznamenáno ve zprávách mnoha organizací, včetně těch ukrajinských, které se specializují na ochranu lidských práv. To vše je dobře známo a studováno. Ale na doněcké straně ve stejné době neméně radikální „idiotští vlastenci“ používali proti válečným zajatcům neméně kruté praktiky. Vezměte si třeba Motorolu a Giviho, kteří sami přiznali, že mučili a zabíjeli ukrajinské vojáky. Nebo Igora Bezlera, který v prvních měsících války v roce 2014 zastřelil ukrajinské válečné zajatce prostě proto, že se mu nelíbilo, jak se dívali. Byli na to i svědci, také je to zdokumentováno a on sám se vskutku netajil tím, že ukrajinské „trestače“ odsuzoval k trestu smrti. Existovaly rozkazy od Igora Strelkova, které odkazovaly na události druhé světové války a nařizovaly popravu za různá porušení nařízení.
To, co se stalo na Donbasu potom, nazývá nyní ruská propaganda „genocidou“ – zjevně s odkazem na neustálé ostřelování území ovládaných separatisty.
O tom, co se stalo na Donbasu, je nemožné hovořit s použitím termínu „genocida“. Ani právně, ani politicky k žádné genocidě nedošlo. Došlo k válce, které se účastnily dvě strany. Válka se odehrávala v hustě osídlené oblasti s velmi hustou zástavbou. Smrt civilistů je nevyhnutelným důsledkem toho, že separatisté zaujali pozice v Doněcku, Luhansku, Horlivce a v první fázi i v Kramatorsku a Slovjansku, tedy v nejhustěji osídlených oblastech. Ukrajinské jednotky byly naopak zpočátku v sousedních oblastech, kde bylo méně civilistů, například na předměstí Doněcka – ve městech Pisky, Avdijivka, Jasynuvata. Proto když začal dělostřelecký souboj, zemřelo na územích ovládaných separatisty mnohem více lidí. Samozřejmě se dá říct, že si toho měla být ukrajinská armáda vědoma, ale šlo o situaci bojové akce a v té je trochu jiná logika.
Aktivní fáze skončila v roce 2015 takzvaným debalcevským kotlem. Poté byly boje pomalé, nedocházelo k velkým ztrátám na životech ani vojáků ani civilistů. Vojáci čas od času umírali během potyček, ale bylo jich stále méně a méně. Ovšem například v Doněcku byl již v následujících letech vybudován oficiální systém „sklepů“ a koncentračních táborů. Nejznámější je koncentrační tábor Izoljacija, kam byli posíláni obyvatelé Doněcka, Makijivky a přilehlých měst, kteří byli odsouzeni za velezradu, zrady a špionáž ve prospěch Ukrajiny. Postoj stráží k obyvatelům Doněcké lidové republiky podle mě odpovídá popisu genocidy mnohem lépe než počínání ukrajinských jednotek, navíc se jednalo o jejich vlastní lidi. Jejich mučení je podrobně popsáno. Lidé propuštění z táboru Izoljacija podávali stížnosti, psali a mluvili o svých zkušenostech. Genocidu je třeba hledat zde.
Co si myslíte o ekonomické blokádě oblastí Donbasu, které byly kontrolovány separatisty, ze strany ukrajinských úřadů? Z hlediska ruské propagandy šlo také o ukázku „genocidy“. Ale i když opustíme propagandistickou rétoriku – je přece zvláštní, když stát ponechává své občany napospas osudu.
Blokáda je velmi nepříjemný aspekt. Domnívám se, že z humanitárního hlediska to bylo velmi špatné rozhodnutí ukrajinských úřadů, protože to jen rozzlobilo lidi, kteří na Donbasu žijí. I když ve skutečnosti Ukrajina tyto lidi úplně neopustila a pokračovala ve vyplácení důchodů. Udělala to však podle složitého schématu: obyvatelé těchto oblastí museli pravidelně dojíždět na území kontrolovaná Ukrajinou a hlásit se u místních úřadů. Pokud to nedělali každé dva měsíce, jejich důchody byly zmrazeny. Ukrajina fakticky řekla: pokud chcete tyto peníze dostávat, zůstaňte s námi v kontaktu. Pak začala pandemie, která vedla k prakticky úplnému přerušení komunikace mezi DLR, LLR a Ukrajinou. Úřady těchto separatistických „republik“ zavedly přísnější kontroly vstupu a ve skutečnosti je obyvatelé již nesměli opustit. Většina kontrolních stanovišť byla uzavřena. V provozu byla jen dvě z tuctu a bez zvláštního povolení se nedalo přejít. Byl to vízový režim. Orgány „republik“ to zdůvodňovaly epidemiologickou situací. Aby se lidé mohli dostat do Slavjansku nebo Kramatorsku, zaregistrovat se a dostat důchod, museli jet z Doněcka a Luhanska do Rostova, z Rostova autobusem do Belgorodu, oficiálně překročit hranici mezi Ukrajinou a Ruskem, dojet do Charkova a pak se vrátit na jih, do Slavjansku nebo Kramatorsku, zaregistrovat se a vrátit se zpět stejnou cestou. Trvalo to 28 hodin. Tou dobou už byly „republiky“ samozřejmě velmi závislé na Moskvě, většina zboží se dovážela z Ruska, sociální platby se vyplácely v rublech a také se v nich platilo. Faktem ale zůstává, že orgány DLR a LLR téměř úplně odřízly obyvatelstvo od Ukrajiny.
Zmínil jste se o dělostřeleckých bojích. Kdo je obvykle začínal?
To je dobrá otázka, na kterou nelze dát jednoznačnou odpověď. Co jsem viděl? Rozvědka zjistila, kde se nacházejí nepřátelské zbraně, kde jsou děla, kde jsou minomety. A tak střely směřovaly tam. Je jasné, že přesnost nebyla příliš vysoká, ale nikdo záměrně nestřílel na civilisty. Vojenské cíle byly prostě na stejných místech, kde žili lidé. Nejvýraznějším příkladem jsou doněčtí polní velitelé Givi a Motorola, kteří si z jedné z osmipatrových budov v kyjevské části Doněcku udělali hlavní sídlo. Napsal jsem o tom samostatnou zprávu. Byl to docela hrozný pohled. Givi a Motorola ze svého velitelství stříleli na doněcké letiště, odtud jim odpověděla palbou ukrajinská armáda, zatímco se oba schovávali ve sklepě. Mnoho lidí odešlo nejen z toho domu, ale i z celého okolí. V té osmipatrové budově zůstaly tak tři, čtyři byty, ve kterých bydlely babičky, které neustálý hluk téměř připravil o rozum. Babičky bydlely v prvním nebo druhém patře s okny na opačnou stranu, a když to přišlo, všechno se třáslo, ale střepiny je nezasáhly. Jedna z těchto babiček pak poděkovala Givimu, že ji chránil. V podstatě mu děkovala za to, že bez pozvání přišel do jejího domu, který použil jako základnu a na několik měsíců jej vystavil palbě ukrajinské armády.
Putin teď tvrdí, že ukrajinská armáda přebývá v obytných čtvrtích a skrývá se za civilním obyvatelstvem tak, jak to dělají teroristé. Vyměňte spojení „ukrajinská armáda“ za „domobranu“ a bude to sedět na dění v DLR a LLR.
V prvních dnech války ti, kdo ospravedlňují invazi, neustále zveřejňovali na sociálních sítích fotografii Andělské aleje v Doněcku – pomníku se jmény mrtvých dětí. Mohl by takový památník vzniknout i na ukrajinské straně?
Ve válce bohužel umírají civilisté, staří lidé, ženy, a co je nejhorší, děti. Umírají na obou stranách. Nevím, jestli je potřeba počítat, kolik jich umírá a kde. Možná bychom měli, ale v určitém okamžiku by se to mohlo změnit v „soutěž obětí“ – na které straně bylo zabito více dětí. Máme počítat zvlášť děti, které zemřely na ukrajinské straně v Avdijivce, zvlášť děti v Jasynuvatiji, zvlášť ve vesnici Ščasťa, zvlášť ty v Mariupolu, který byl stejně jako Doněck ostřelován z více raketometů? Ukrajinci by vám na to řekli: „Počítejme taky naše osmnácti- až dvacetileté kluky, kteří šli bránit zemi před proruskými separatisty a před ruskou armádou. To jsou také ve skutečnosti děti.“ Válka je strašná, lidé v ní umírají, ale když se začnou poměřovat velikosti hřbitovů… Zdá se mi, že je přesnější, lidštější a pro svět užitečnější říkat, že lidé by vůbec neměli umírat ve válce – ani vojáci, ani civilisté, ani děti, ani chlapci.
Z ruského originálu Один из главных аргументов пропаганды – в Донбассе восемь лет убивали людей и никто этого не замечал, publikovaného na stránkách deníku Meduza, přeložil Miroslav Holub.