Foto Alarm / Petr Zewlakk Vrabec
Záhy po zahájení ruské invaze na Ukrajinu se Evropou začala šířit vlna celospolečenské solidarity podporující uprchlíky, která měla oporu i na úrovni nejvyšších evropských institucí. Evropská komise ihned reagovala bezprecedentním krokem, když aktivovala směrnici 2001/55/ES o dočasné ochraně na jeden až tři roky, aby bylo možné chránit cizí státní příslušníky před návratem do země, kde jim hrozí nebezpečí. Politici napříč členskými státy při východní hranici EU se těmito kroky rozhodli otevřít své jinak uzavřené hranice, kam mezitím tisíce lidí vozily materiální pomoc, a naopak odtud odvážely před válkou prchající ženy a děti, aby jim následně poskytovaly dočasné ubytování, nebo je propojovaly s jejich rodinnými příslušníky a známými.
Empatii s lidmi z Ukrajiny je možné samozřejmě vysvětlit geografickou blízkostí a z ní pramenící obavy z vlastního ohrožení. Ukrajinci hrdinně bojují jak za svou budoucnost, tak za budoucnost nás všech.
Že bude česká společnost, obvykle antiimigrantsky naladěná, najednou razit stejná hesla jako pro nás donedávna „ekonomičtí migranti“ se svým „otevřete hranice“, tam naše fantazie nesahala. Jako by v sobě česká společnost našla něco, na co už skoro zapomněla – možnost vyjádřit se ne proti něčemu (migrantům, kvótám, rouškám), ale pro něco (humanitární pomoc). Tohle úsilí pomáhat ukrajinským uprchlíkům je inspirující po celé Evropě.
Solidarita odsuzovaná i oslavovaná
Pocit dlouho nepoznané jednoty vyvolaný kolektivní empatií vůči obětem ruské invaze na Ukrajinu nás naplnil jistou hrdostí, kterou střídaly pocity zmaru, úzkosti, smutku, hořkosti a nenávisti vůči vojenské agresi. Přesto – anebo právě proto – se jako očití svědci násilí na hranicích Evropy v jinou dobu a proti jiným uprchlíkům, musíme ptát: proč jsme tolik potřebnou empatii s lidmi na útěku směřujícími k evropským hranicím neprojevili už před několika lety?
Nikdy nezapomeneme na tváře těch, které jsme na hranicích potkávali, a kteří nám Evropanům se smutkem i hořkostí v hlase vyčítali: „Máte moc zastavit všechny ty války, ale to vy nechcete. Je to velká hra a my jsme v ní jenom hračky. Dokonce i hračky jsou v lepší pozici než my. My umíráme.“
Kladení si těchto otázek lze jistě odsoudit jako nepatřičné v době, kdy se nacházíme uprostřed válečné katastrofy, jež za sebou zanechá nespočet obětí na životech, traumat a trvalých ztrát domova. Zároveň jsme si vědomi toho, že je potřeba všechny snahy o solidaritu s oběťmi válek co možná nejvíce podporovat – zvláště když z Ukrajiny uteče dalších několik milionů lidí.
Přesto si myslíme, že už teď je třeba se zamýšlet nad možnými vedlejšími důsledky „výběrové solidarity“ na evropských hranicích. Možná je to jedna z cest, jak alespoň o pověstnou kapku snížit potenciál jejího budoucího politického zneužití, podobně jako byla zneužita naopak nenávist vůči migraci, a to v politický prospěch pravicových stran napříč Evropou. Projevem této nenávisti bylo i zavírání hranic a stavění plotů v roce 2015.
Evropská komise zaplatila miliony eur Maďarsku, Chorvatsku, Srbsku nebo Řecku za roli strážců hranic Evropy. Z přístupu do EU jsme vylučovali žadatele o azyl ze Sýrie, kteří prchali před chemickými útoky a bombardováním syrským režimem a ruskými silami, uprchlíky z Afghánistánu prchajícími před Talibanem, Jemence utíkajícími před brutální občanskou válkou a mnohé další. Se všemi jsme se oba jako výzkumníci, reportéři nebo dobrovolníci od roku 2015 setkávali na vnějších hranicích EU. Mnohokrát jsme slyšeli svědectví o fyzickém násilí pohraničních hlídek, o mučení, sexuálním zneužívání, ničení mobilních telefonů a krádežích peněz, aby prchajícím lidem byly znemožněny další pokusy o překročení hranic. Důkazem jsou zde i tisíce svědectví o násilí na hranicích shromážděné neziskovými organizacemi a dobrovolníky.
Pamatujeme si ještě vůbec na strašlivé podmínky příchozích z Blízkého východu na polsko-běloruských hranicích, kde v tamních lesích a bažinách v důsledku tvrdých hraničních kontrol někteří nalezli smrt? Ještě pár dní před příchodem prvních ukrajinských uprchlíků tam umrzl šestadvacetiletý Ahmed z Jemenu.
Dnes jsme svědky rozsáhlé pomoci ukrajinským uprchlíkům těmi, z nichž mnozí dříve nejenže odmítali uprchlíkům pomoci, ale dokonce ji odsuzovali. A to třeba včetně souseda jednoho z nás, který tehdy říkával „raději spálíme naše staré deky, než abychom je dali (neevropským) migrantům.“ Když jsme veřejně hovořili o násilí na hranicích EU vůči neevropským uprchlíkům, lidé nás obviňovali z pašeráctví a zrady národa, kteří si nezasluhují nic než pohrdání. „Proč jim pomáháš, když je tady nikdo nechce?“ ptali se naši příbuzní. Přesto se nyní ti samí plně angažují v pomoci uprchlíkům z Ukrajiny. Solidarita s neevropskými lidmi na útěku byla tvrdě odsuzována, solidarita s evropskými uprchlíky je oslavována.
Fenotypem podmíněná solidarita
Empatii s lidmi z Ukrajiny je možné samozřejmě vysvětlit geografickou blízkostí a z ní pramenící obavy z vlastního ohrožení. Ukrajinci hrdinně bojují jak za svou budoucnost, tak za budoucnost nás všech. Skoro každý z nás má mezi známými někoho původem z Ukrajiny – Ukrajinci tvoří zdaleka největší menšinu (nejen) v České republice. Při sledování zpráv navíc v mnohých českých rodinách také jistě ožívaly reminiscence na sovětskou invazi do Československa v roce 1968.
Je potřeba otevřeně říci, že kromě těchto zdrojů empatie k slovanským „blízkým druhým“, ji doprovází i oficiálně nepřiznaný předpoklad sdílené barvy pleti a kultury. Zatímco ještě na podzim politici strašili příchodem migrantů, kteří už už obsazují naše chaty a byty, aby se zde za četby koránu připravili na zteč tradiční české kultury, dnes tisíce lidí v dlouhých pořadnících nabízí své volné bytové kapacity. Představa o (ne)možném začlenění uprchlíků do české společnosti na základě jejich barvy pleti a odlišnosti kultury zasahuje do našich (ne)solidarit.
Média k vytváření dělicí linie mezi současnou a předchozí migrací výrazně napomohla rámováním té první jako „ukrajinské“ nebo „krize na Ukrajině“ oproti předchozí krizi „uprchlické“ a „migrační“. Pomocí těchto slovních šifer je nám podsouváno, kdo že je považován za „zaslouženého“ uprchlíka prchajícího před krizí, a kdo je vnímán jako „nelegální migrant“, který migrační krizi vytváří. To se netýká pouze násilí na hranicích vůči mužům, ženám a dětem prchajícím ze Sýrie, Afghánistánu, Jemenu nebo Iráku. To platí i pro indické a africké studenty a pracovníky v Kyjevě, kteří byli v posledních dnech zastaveni pohraničními hlídkami, když se také snažili z Ukrajiny uprchnout.
Představy o fenotypu a kultuře zkrátka určují, kdo má nárok se stát součástí našeho My, a kdo navždy zůstane v táboře Oni, před nimiž hranice nikdy lusknutím prstu nezmizí.
Až vyprchá adrenalin
Zároveň bychom neměli zavírat oči ani před plíživou proměnou veřejné diskuse. Už nyní se objevují první stížnosti na pomoc vlády uprchlíkům z Ukrajiny, někteří lidé už ruší nabídky ubytování, vidíme projevy nespokojenosti s formami finanční a sociální pomoci. Máme za to, že tato proměna souvisí s jedním méně viditelným aspektem, a sice s příliš generalizujícím a viktimizujícím přístupem vůči lidem na útěku. Ten vychází z představy obrazu homogenní skupiny „zasloužených“ uprchlíků, jež další dynamikou vývoje a klesající podpůrnou kapacitou přijímacího systému, povede k postupnému rozpadu obrazu nás jako zachránců, který adrenalin našich pomocných aktivit vyplavil. Status zachránců si ruku v ruce s projevy naší solidarity nárokujeme dle stejné logiky, jakou nově příchozí chápeme jako homogenní skupinu trpících (jak o tom svědčí některé zprávy z hranic, kde jsou ze správných představ o uprchlících vyjmuti například Romové).
Problémem tak není jen viditelné „negativní“ vylučování a odmítání fenotypově „nesprávných“ příchozích, ale i budoucí trend deziluze po nasycení se pocitem užitečnosti. Politici už zároveň začínají mluvit o uprchlických kvótách čili potřebě přerozdělení uprchlíků do všech zemí Evropy. Vzpomeňme na to, jak si naši politici dávali špunty do uší a soutěžili o co nejlepší pózu před nově vybudovanými hraničními ploty, zatímco o pomoc s uprchlíky volaly Itálie, Řecko a později EU.
Současné vládě ale přejme, aby svůj dosavadní kurz pomoci uprchlíkům z Ukrajiny držela co možná nejdéle. Musí ovšem počítat s důsledky vyprchání nadšení po každém dalším dražším natankování auta, a stále horším scénářem ekonomických a sociálních vyhlídek. Náklady na veškerou potřebnou pomoc uprchlíkům nesmí za žádnou cenu nést jiní potřební. Protože oni jsou klíčovými hybateli budoucnosti. Rozpad sociálního smíru nám totiž přinese ještě hlubší problémy, než je současné hledání strukturálního řešení poskytnutí podpory nově příchozím.
Stále více lidí u nás dává najevo pocit, že jsou opomíjeni a přehlíženi. Ve své tíživé situaci nakonec dopřejí sluchu těm, kteří s depresivním koktejlem brutální inflace, růstu cen zboží a energií, vysokých nájmů, nízkých mezd a zároveň v jejich očích štědré výběrové pomoci jen uprchlíkům, svědomitě pracují už nyní. V tyto dny vidíme, jak se rozdávají karty politických soubojů na několik příštích let – navíc výklad ekonomického a sociálního vývoje následujících měsíců pravděpodobně rozhodne i blížící se prezidentské volby.
To, že populisté dnes digitálními čísly cen pohonných hmot na pumpách vytahují z balíku jen žolíky, ještě neznamená, že je o průběhu a konci hry o budoucnost rozhodnuto. Vláda musí okamžitě jednat a těm nejohroženějším, kteří se propadli do chudoby, z níž není cesty ven, pomoci. Morální apely nestačí. Politici zároveň musí umět vysvětlit, že ekonomická a sociální podpora uprchlíkům nejde proti sociálně slabým.
Současná zkušenost masové solidarity nezmění naši společnost na solidárnější ani empatičtější, dokud si neuvědomíme, že vždy existuje někdo, koho z ní z nějakého předsudečného důvodu vylučujeme – ať už jde o evropské i neevropské uprchlíky, nebo stále větší segment české společnosti propadající se do pasti osobní finanční krize.
Karolína Augustová je v současnosti postdoc sociologie a mezinárodních vztahů na Aston University v Birminghamu.
Michal Pavlásek je vědecký pracovník Etnologického ústavu AV ČR.
Článek vznikl s podporou programu SAV21 Společnost v pohybu a veřejné politiky.