Foto Vertical Entertainment
Od doby, kdy na konci osmdesátých let vstoupil na plátna kin Batman v režii Tima Burtona, z nich nikdy na dlouho neodešel. Jádro mytologie zůstalo vždy stejné: Batman je skrytou identitou Bruce Waynea, miliardáře potírajícího zločin, který se mstí za smrt svých rodičů. Přesto každé nové zpracování muselo mít specifickou vizi. Filmová pojetí se vyvíjela od Burtonovy temné gotické vize přes Schumacherovu nepovedenou nápodobu campové estetiky šedesátých let až po civilní realismus filmů Christophera Nolana. Poslední Batmanova inkarnace ve filmech Zacka Snydera byla ústupem do pozadí – postava Batmana se stala součástí komplexního univerza.
Nový Batman režiséra Matta Reevese je po tři roky starém Jokerovi s Joaquinem Phoenixem dalším pokusem o samostatný film ze světa DC. Součástí obou těchto návratů je snaha nabídnout snímek s realistickým základem, který postavy z komiksů zasazuje do uvěřitelnějšího světa. Batman, kterého tentokrát ztvárnil Robert Pattinson, je proto nejprve představen při rvačce s bezvýznamnými zločinci. Zároveň ale film neopouští ani žánrové polohy. Základem děje je detektivní pátrání po sériovém vrahovi, který zabíjí elitu města Gotham.
Odkrývat minulost města
První obětí je sám starosta Gothamu. Vrah, který si nechává říkat Riddler (Paul Dano), za sebou zanechává tajemné vzkazy o lžích mocných i hádanky věnované Batmanovi. Ten je hned na počátku nezvykle obklopen nepřátelským kolektivem policistů, u kterých má ale spojence v komisaři Gordonovi (Jeffrey Wright). Poté postupně odkrývá propojení místního organizovaného zločinu a politiky a následně naváže spojenectví se Selinou Kyle (Zoe Kravitz), která na sebe bere identitu Catwoman. Selina pracuje v místním klubu, vlastněném zločincem s přezdívkou Penguin (Colin Farrell), kde se pravidelně schází šéf mafie Carmine Falcone (John Turturro) s politickými špičkami města.
Každou z ústředních maskovaných postav – tedy Batmana, Catwoman i Riddlera – definuje trauma ze ztráty blízkých.
Ačkoliv nám je identita Riddlera neznámá, cílem vyšetřování není ani tak odhalit, kdo skutečně vraždí, ale spíše z jakého důvodu a co vrah udělá příště. Už tady začíná film naznačovat blízkost počínání hlavního hrdiny a hlavní záporné postavy. Vyšetřování má sice zabránit dalším vraždám, luštění Riddlerových hádanek a předjímání jeho dalších obětí ale zpětně odhaluje zločiny, které byly v paměti Gothamu potlačeny. Vyvstává tak temná historie města, jež je pro obě postavy formativní. Další paralela je naznačena v téměř identických záběrech, kdy oba hrdinové skrze dalekohled sledují soukromí potenciálních obětí. Bruce Wayne i Riddler sice tuto voyeuristickou perspektivu zaujímají z opačných důvodů, oba ale sdílí stejnou distanci od okolního dění i sociálního života obecně.
Hra na temnotu
Režisér Matt Reeves se v rozhovorech netajil tím, že jej inspirovaly zejména neonoirové detektivky ze sedmdesátých let. Jejich odkaz lze ve filmu cítit v atmosféře všeobecné nedůvěry a v setřených hranicích mezi dobrem a zlem. Volba detektivního rámce, který na ploše tří hodin pomalu postupuje od vražd k rozkrývání širší politické konspirace, působí v kontextu komiksových filmů jako vítaný úkrok stranou k volnějšímu tempu. Stejně tak akční scény neohromují svou velkolepostí, ale spíše zemitostí a tím, jak efektně probleskují všudypřítomnou temnotou. Kamera Greiga Frasera obohacuje tento realistický základ výraznou stylizací. Pomocí stínů a světel neonů v doprovodu neustávajícího deště evokuje město rozkládající se pod tíhou zločinu.
Přesto se tyto vizuální motivy postupně objevují tak často, až je jimi film přehlcen, a ztrácí tak na své prvotní působivosti. Připomínají navíc známý detektivní thriller Davida Finchera Sedm. Od něj si film vypůjčuje nejen dusivou atmosféru, ale i základní rysy hlavního antagonisty. Riddlerova posedlost vlastním posláním i schopnost vmanipulovat detektivy do svého plánu jsou přesně na hranici mezi inspirací a vykrádáním zmíněného filmu. Vystupuje tak problém, který byl patrný už u snímku Joker. Okázalá snaha odlišit se od dalších komiksových adaptací nemusí být zárukou větší originality. Naopak může svádět k opisování od osvědčených děl jiných žánrů. Podobně důraz na temnou atmosféru a seriózní pojetí nevypovídá o skutečné „dospělosti“ filmu, ale spíše o jeho snaze tak působit.
Ve svých slabších momentech těmto nedostatkům nový Batman sice propadá, nikdy však úplně. Vždy si je v posledku vědom toho, na jaké dědictví navazuje, a zejména díky své výtvarné stylizaci nikdy nepopírá své vazby na svět komiksu. Postavy sice přenáší do jiných kontextů, ale jen ve snaze nabídnout novou perspektivu a k původnímu materiálu má úctu, což se nejlépe projevuje v souvislosti s mýtem o Batmanovi, který film zdařile aktualizuje.
Symbol naděje místo strachu
Reeves se totiž spolu se scenáristou Peterem Craigem rozhodl nevyprávět o tom, jak se Bruce Wayne stává Batmanem. Pattinsonův odtažitý herecký projev, vnitřní rozervanost i minimum momentů, v nichž na plátně vystupuje bez kostýmu, nám ale napovídá, že se ve své kůži moc necítí. Nepřijal svou veřejnou roli Bruce Wayna, starost o rodinnou firmu, ani se městu nesnaží pomoci filantropickou činností. Zdá se, že jeho skutečné já vidíme tehdy, kdy na sebe bere kostým a vyráží do ulic. Každou z ústředních maskovaných postav – tedy Batmana, Catwoman i Riddlera – definuje trauma ze ztráty blízkých. Obléknutí kostýmu je reakcí na tuto traumatickou zkušenost. Rozdíl mezi postavami spočívá v tom, zda trauma využijí k něčemu pozitivnímu, nebo se jím nechají pohltit. Zatímco pro Catwoman představuje tato zkušenost základ osobní pomsty, Batman i Riddler ji mění v obecnější vize naplňování spravedlnosti.
V tomto ohledu film dobře pracuje se zastaralostí ústřední postavy. Miliardář, který po nocích likviduje zločince dle vlastního uvážení, už dlouho není neproblematickou postavou. Tvůrci ze snahy zaujmout k tomu stanovisko ale nikdy nedělají příliš okatý pokus o korektnost. Přicházejí s brutálním pojetím maskovaného hrdiny, který se musí proměnit. Stejně jako Riddler má totiž i Batman blíže k nevybouřenému pubescentovi hledajícímu útěchu v kostýmu a násilí než k člověku, který upřímně hájí spravedlnost. Až postupně si začíná uvědomovat, že jeho impulzivní činy mohou být stejně tak nahodilé jako postup zločince, se kterým bojuje. Rozhodne se proto vystupovat jako symbol naděje. Závěr filmu, kdy se Batman heroicky vydává zachraňovat ohrožené, by jindy zaváněl přílišným patosem. Zde naopak funguje jako logické vyústění příběhu, ve kterém musí posedlý hrdina zahlédnout obraz svého zvráceného protějšku, aby si uvědomil, kým se nesmí stát.
Autor je student politologie a filmový publicista.