Foto Molly Adams, Wikimedia Commons
Je Mezinárodní den žen opravdu svátkem zabaleným do konzumeristického kýče, v němž se jeho odkaz dusí podobně jako kytka v celofánu, která ho v očích mnohých symbolizuje? Diskuse o relevantnosti MDŽ a jeho údajná stigmatizace komunistickou minulostí už začíná být únavná. Je načase, abychom si připomněli skutečný význam MDŽ, obzvláště pak za stávající situace, v době covidu a války na Ukrajině.
Feminismus jako protiválečné hnutí
Kromě historické kontinuity, jež vyzdvihuje potenciál pracujících žen, nelze Mezinárodnímu dni žen a vůbec feministickému hnutí upřít důležitou protiválečnou tradici. O tom ostatně svědčí i myšlenka, jež byla primární motivací k masivní mobilizaci u příležitosti historicky čtvrtého Mezinárodního dne žen. Ten se v roce 1914 uskutečnil sotva tři měsíce před začátkem první světové války.
Energii v podobě euforie a nadšení na protestech bude třeba přetavit do dlouhodobé a udržitelné strategie, která povede k transformaci společnosti, abychom nadále netolerovali nejen válečné násilí, ale i každodenní násilí v podobě obtěžování na pracovišti, reprodukční nespravedlnosti nebo vykořisťování v práci.
I dnes mají feministická hnutí silné vazby na protiválečné a protimilitaristické iniciativy. Členky bělehradského feministického kolektivu Ženy v černém, které před třiceti lety protestovaly proti invazi srbských nacionalistů do Chorvatska, dnes opět protestují, tentokrát proti invazi Ruska na Ukrajinu. V Srbsku Aleksandra Vučiće, jedné z mála evropských zemí, jež se nepřidaly k sankcím proti Rusku, je taková iniciativa obdivuhodná. O chorvatském feministickém hnutí, jež začátkem devadesátých let dramaticky změnilo povahu svého působení, ve svém textu popisujícím genderové aspekty probíhající války již psala Lucie Jarkovská. V Chorvatsku i třicet let po válce narůstá počet lidí, kteří se z různých důvodů identifikují jakožto váleční veteráni. Feministky se ovšem statusu válečných veteránek navzdory své práci během válečných let pravděpodobně nedočkají.
O kontinuitě protimilitaristického sentimentu svědčí i úderná symbolika zelených šátků, jež se staly nepřehlédnutelným vizuálním prvkem jihoamerického feministického hnutí, které za poslední dva roky dosáhlo významných společenských změn ve sféře reproduktivních práv. Zelené šátky odkazují na antimilitaristické hnutí Madres de la Plaza de Mayo, které sdružovalo matky protestující proti třicetileté diktatuře vojenské junty v Argentině.
A v neposlední řadě je třeba zmínit manifest odsuzující ruskou agresi na Ukrajině, jenž minulý týden publikovalo hnutí ruských feministek Feminist anti-war resistance a který byl od té doby přeložen do mnoha jazyků včetně češtiny. Tento text je klíčový pro porozumění strukturálním příčinám války a jejím dopadům na nejzranitelnější skupiny obyvatelstva, jako jsou queer lidé nebo ženy.
Silné komunity místo individualismu
Válka na Ukrajině nepochybně ovlivní letošní demonstrace u příležitosti Mezinárodního dne žen. V Česku se už začaly vést důležité diskuse o tom, že počáteční vlna solidarity s lidmi zasaženými válkou na Ukrajině časem přirozeně zeslábne. Kromě otázek souvisejících se selektivní solidaritou (v důsledku hluboce zakořeněného rasismu) by v kontextu nové uprchlické vlny měly feministickou debatu výrazně ovlivňovat i témata levné a neviditelné práce. Nad důležitostí reproduktivní práce nás přinutila přemýšlet už covidová krize. Nyní jsou otázky vykořisťování a neformální, afektivní či reprodukční práce, již migrantky zpravidla zastávají, ještě aktuálnější.
Koncem 19. století německá feministka Clara Zetkin publikovala článek, ve kterém pojmenovala to, čemu bychom slovníkem dnešního feministického diskursu řekli liberální feminismus. Od publikování onoho článku uplynulo sice přes sto let, je však zřejmé, že se otázkami, které autorka nastolila, zabýváme i dnes. Je skutečně možné hledat osvobození žen v podílení se na ekonomickém vykořisťování migrantek, které geopolitické hry dotlačily do zranitelné pozice? Jinými slovy, pojďme letos na Mezinárodní den žen přemýšlet nad tím, kdo nám umývá nádobí a hlídá dětí, zatímco my stoupáme na korporátním žebříku, abychom dosáhly na pozici výkonné manažerky.
Pokud časem dojde k deeskalaci vojenského konfliktu na Ukrajině, přijde doba, kdy bude potřeba dlouhodobá práce bez okamžitých výsledků. Nezapomínejme proto, že tuto práci ve společnosti zpravidla odvádějí neziskové organizace, jejichž činnost se jeví jako institucionalizovaná verze ženské práce – je podceňovaná, podfinancovaná a je neustále terčem cynických politiků.
Antigenderová ofenziva
Není tajemstvím, že se v těchto dnech na sociálních sítích prominentních politiků vyskytují výroky, jež svou argumentací přispívají k demagogickému náhledu na svobodnou genderovou sebeidentifikaci coby banální záležitost. Ačkoliv je přirovnání boje o základní lidská práva k válečnému kontextem nevhodné a oportunistické, je třeba zmínit, jak moc se ona argumentace podobá argumentaci Vladimira Putina, který válku vede prý ve jménu „tradičních hodnot“. Uchopení války na Ukrajině, jak to vystihují autorky zmíněného manifestu ruských feministek, zjevně není ojedinělým projevem agrese a brutality. Tato agrese se projevuje i v organizovaném působení reakcionářských antigenderových hnutí, jež zaplavují nejen prostor východní a střední Evropy, ale i jiných států.
Ačkoliv se v České republice neustále ujišťujeme o tom, že naši ateistickou společnost nemůže zasáhnout antiinterrupční vlna, zavírat oči před působením reakcionářských sil je mimořádně nestrategické. Prorůstání antigenderového hnutí a politické moci totiž posilují lidé jako Zdeňka Rybová, místopředsedkyně Hnutí pro život a signatářka krajně pravicového uskupení D.O.S.T., která je asistentkou poslance Aleše Juchelky (ANO). Jana Jochová, předsedkyně Aliance pro rodinu, je zase asistentkou poslance Václava Krále (ODS). Současný ministr zdravotnictví Vlastimil Válek (TOP 09), který v minulosti podpořil Alianci pro rodinu, si pak za poradce vybral Marka Váchu, katolického kněze a podporovatele Hnutí pro život se znepokojivými názory na LGBT rodiče. Europoslanec Tomáš Zdechovský podpořil Národní pochod pro život a samotný předseda vlády Petr Fiala se v minulosti se v rozhovoru pro Christnet doznal k anti-choice postojům. Situaci dokresluje ministr práce a sociálních Marian Jurečka a jeho vyjádření k rodinné politice. Dodejme, že Jurečka už před deseti lety dal rozhovor krajně pravicovému webu Duše a hvězdy. K interrupcím tehdy řekl: „Pojďme a schvalme zákon, který to zakazuje. Věřím, že i k tomuto konkrétnímu zákonu jednou dojde.“
Reprodukční práva nejsou v Česku ani ve své aktuální podobě důstojná. Pro dosáhnutí skutečné reprodukční spravedlnost je totiž potřeba nejen přístup k legálním interrupcím, ale i jejich finanční dostupnost. Nikdo nám navíc nezaručí, že si tato práva udržíme v momentu, kdy se je krajně pravicová uskupení a politické strany rozhodnou pomocí systematické emoční manipulace omezit.
Dneska protest, zítra transformace společnosti
Různé iniciativy feministických uskupení v Česku i v zahraničí letos u příležitosti MDŽ vyzývají k hromadným akcím a k odsouzení násilí, k němuž nyní dochází v místech válečného konfliktu na Ukrajině, ale i každodenního násilí způsobeného ne děly, ale neoliberální ekonomikou. Energii v podobě euforie a nadšení na protestech bude třeba přetavit do dlouhodobé a udržitelné strategie, která povede k transformaci společnosti, abychom nadále netolerovali nejen válečné násilí, ale i každodenní násilí v podobě obtěžování na pracovišti, reprodukční nespravedlnosti nebo vykořisťování v práci.
Čekat na první českou prezidentku zkrátka nestačí. Zásadní je strategické plánování a dlouhodobá transformace společnosti, jíž není možné dosáhnout jinak než budováním silných hnutí a autonomních komunit. Inspirací ke každodennímu odporu a práci je dědictví, které nám předaly naše předchůdkyně z feministického hnutí.
Autorka je spolupracovnice redakce a členka feministického kolektivu SdruŽeny.