Proč nás ve věku hojnosti pořád trápí problém nedostatku?

Odpovědi na otázky, proč člověk pracuje, jakou činnost za práci označuje a kolik času s ní stráví, hledá sociální antropolog James Suzman ve studiu způsobu života různých komunit od pravěkých lovců a sběračů až k soudobým obyvatelům velkoměst. Předkládané úvahy nevedou pouze směrem k řešení akademických problémů ekonomie či etiky, ale mají vysoce aktuální politický rozměr. Jeho nejistota ohledně toho, jestli je nutné drtit těla a mysl ve stresující či fyzicky náročné práci v situaci extrémně výkonné technologie 21. století, otevírá prostor pro promýšlení toho, jak máme v dnešní situaci vnímat obecně sdílený postoj k pracovitosti, který vyjadřuje ono notorické „bez práce nejsou koláče“.

Energie vydupaná ze země

Ve snaze přistoupit k tématu opravdu komplexně představuje Suzman práci jako energetický problém a vysvětluje ho od počátku v podstatě biologicky. Zásadním smyslem činnosti, kterou za práci označujeme, je získat s vynaložením určité snahy další energii nebo prostředky k jejímu získání. V základní podobě se jedná o energii získanou ve formě potravy, paliva nezbytného pro fungování lidských těl. V určitém smyslu tedy pracují všechny živé organismy a právě s nimi autor lidský přístup ke strategii přežití porovnává.

Autor se spíše snaží vytříbenou argumentací dokázat, že v současnosti vlivný přístup vedoucí ke společenské preferenci extrémního pracovního nasazení není člověku vrozený, ale konstruoval se v průběhu spletitého vývoje civilizace.

V lovecko-sběračských společnostech nalézá udržitelný způsob života malých rovnostářských komunit, které na své přežití vydávaly spíše méně hodin práce, než kolik je zvyklý běžně odvádět člověk v dnešní západní společnosti. Epochálním zlomem byla neolitická revoluce a osvojení si zemědělství, kdy se rodily společenské mechanismy civilizace, která se skrz první a druhou průmyslovou revoluci transformovala až do současné situace antropocénu. Celá kniha je výsledkem autorovy snahy zmapovat dějiny vztahu člověka k práci, který souvisí s vývojem jeho postoje k energii, z perspektivy evolučních a kulturních proměn lidstva. Zajímají jej nástroje, myšlenky, mentality či potřebné dovednosti, stejně jako změny v primární energetické základně jdoucí od lidských svalů k fosilním palivům.

Právě přechod člověka od lovu a sběru k zemědělství autor vidí jako největší zlom v lidských dějinách. Píše, že „na pozadí milionů let lidských dějin se přechod od lovu a sběru k produkci vlastních potravin jeví jako nejpřevratnější událost, k jaké kdy došlo. Proměnila způsob, jak lidé dosud žili, pracovali a přemítali o světě, a skokově zvýšila objem energie, kterou si mohli přisvojit a zužitkovat.“ Nicméně rozhodně se nekloní k trendu vykládat minulost jako sled za sebou jdoucích inovací přinášejících pokrok a čím dál větší blahobyt vrcholící v dnešním technologickém věku materiálního dostatku.

Naopak dokazuje, že příklon k zemědělství a následně k průmyslu znamenal nejen vznik hlubokých sociálních nerovností, ale také způsobil neustále se opakující problémy s přelidněním, jež vedly k válkám a epidemiím. Samotná ochota člověka k razantní změně v pokusech pěstovat si obživu sám měla vzejít z nutnosti dané klimatickými změnami. Když v jedné z úvodních kapitol rozebírá mytologii spojenou s lidskou prací, dochází ke konstatování, že lidé vnímali práci jako kruté břímě ve městech i na zemědělském venkově. Naopak představa o ráji, kde člověk ve svém okolí snadno najde vše, co potřebuje, se velice blížila životu kmenů lovců a sběračů v Namibii, které Suzman léta vědecky zkoumal.

Práce je to, co si představujeme pod slovesem „pracovat“

Chronologický výklad související s globálními dějinami technologií však čtenář bude v knize hledat marně. Autor se spíše snaží vytříbenou argumentací dokázat, že v současnosti vlivný přístup vedoucí ke společenské preferenci extrémního pracovního nasazení není člověku vrozený, ale konstruoval se v průběhu spletitého vývoje civilizace. Smělý tah, který vyplývá z autorovy letité badatelské práce, spočívá v tom, že kulturu současných zbytků lovecko-sběračských komunit označil za onen počáteční stav lidských dějin.

Poměrně velkou část výkladu zabírá rekonstrukce života, a hlavně pracovního nasazení člověka před přechodem k zemědělství. Činí tak na základě srovnávání archeologických nálezů se zvyky dnešních komunit namibijských Ju/’hoansi. Nicméně kusé archeologické doklady i způsob odhadování minulosti ze zvyků současných lidí, byť se svébytnou jednoduchou kulturou na úrovni doby kamenné, vyvolává určité skeptické otázky. Je možné na základě dostupných informací s jistotou zjistit, jak tehdy lidé žili a mysleli? Autorovi však očividně nešlo o sepsání empiricky neotřesitelné akademické monografie. Jazyk ani styl psaní čtenáře nenechávají na pochybách, že má v ruce esej poháněnou silnými výkladovými schématy, která autor zvolil jako pomyslný faktografický základ, na němž staví argumentaci vztahující se ke konkrétním debatám současnosti.

Knihu lze číst jako specifickou a moderní obhajobu marxistické teorie o základně a nadstavbě. Pro autora spočívá hlavní ekonomický základ společnosti ve způsobu práce jejích členů v tom nejširším měřítku, přičemž z něj se pak odvíjí mezilidské vztahy a společenské normy. Na základě v dějinách proměnlivé definice práce pak může autor porovnávat starověké městské státy s moderními milionovými městy. Jak se mění technologie výroby, možnosti civilizace i různé pracovní pozice, mění se i náhled na to, co je a co není považováno za práci: například pletení či zahradničení je dnes rozšířené hobby, ale v minulosti se jednalo o klíčová povolání. Podobný vývoj má však i uznání přínosu práce formou odměn.

Dovednosti a znalosti dříve nepostradatelné jsou nyní okrajové, a to ovlivňuje i mocenskou strukturu společnosti. Každá vědecká revoluce s sebou přinesla novou elitu. V tomto kontextu není překvapivé, že k jeho nejsilnějším inspiracím patří britský marxismem ovlivněný archeolog Vere Gordon Childe nebo antropolog a anarchista David Graeber. Zvláště Graeberova esej s názvem Bullshit Jobs pro něj byla důležitým inspiračním zdrojem kritiky současné posedlosti pracovním výkonem bez ohledu na jeho reálný smysl.

Musí každý pracovat?

Suzmana fascinuje následující paradox: národohospodář J. M. Keynes v roce 1930 publikoval prognózu s názvem Economic possibilities for our Grandchildren sepsanou na základě výpočtů růstu produktivity celosvětové ekonomiky, která předvídala, že lidstvo se na prahu 21. století zbaví hladomoru a vůbec problému ekonomického nedostatku. Nic takového se ovšem nestalo a chudoba ze zemského povrchu nezmizela.

Na vině ale není Keynes, přestože jeho odhady ekonomický růst díky rychlému vývoji technologií mnohonásobně překonal, ale posedlost kultem práce a zásluhovosti plodící extrémní společenskou nerovnost. To jsou dle Suzmana viníci současné situace, kdy lidstvo je v práci natolik produktivní, že hrozí jeho zánik, pokud nebude regulovat ekonomický růst. Paradoxem je, že lidé v centrech světové ekonomiky zároveň stále řeší například zapeklitý problém nedostupnosti bydlení a na světové periferii řádí hladomory. Současný stav je dán kombinací extrémní důležitosti pracovního zařazení jako zdroje identity každého jednotlivce a místa v hierarchické společenské struktuře. Obojí je pak poháněno v podstatě neukojitelnými materiálními nároky a ambicemi. Ty vedou k nesmyslnému hromadění majetku na straně elity i ochotě bílých límečků k takovému nasazení, které může končit smrtí z přepracování.

Autorovo sdělení v závěru knihy nenechává čtenáře na pochybách: „Především jsem chtěl přispět k tomu, abychom se v rovině pracovního života alespoň trochu vymanili z tísnivého sevření ekonomie nedostatku a slevili ze své neudržitelné posedlosti hospodářským růstem. Jakmile si totiž uvědomíme, že předpoklady stojící v samých základech našich ekonomických institucí jsou vlastně jen plodem zemědělské revoluce a našeho přesouvání do měst, otevře se nám široký obzor nových, udržitelnějších podob budoucnosti.“

Kniha má jasné politické poselství v obhajobě neotřelých a originálních řešení problémů spojených s automatizací průmyslu, klimatickou krizí a společenskou nerovností. Přijmeme-li jeho argumentaci, můžeme uvažovat například o zavedení nepodmíněného příjmu či zdanění enormních příjmů elitních zaměstnanců korporací. Stále takové kroky můžeme vnímat jako velice radikální řešení, ale nikoliv jako něco, co jde proti přirozenému lidskému postoji k práci a odměně. Nic jako „přirozený postoj k práci“ totiž nikdy neexistovalo. Na čtenáře během četby doléhá pocit, že právě nyní stojíme před další klimatickou změnou, a před námi leží radikální výzva podobná té, jež dala vzniknout zemědělství.

Suzmanovu knihu plnou provokativních a možná sporných tezí by neměla široká čtenářská veřejnost nechat stranou nejen proto, že zásadní problémy ekonomie a sociologie popisuje velice vstřícným a srozumitelným jazykem, ale hlavně proto, že se vztahuje ke zcela zásadním problémům současného globálního světa.

Autor je historik.