Foto Alarm / Petr Zewlakk Vrabec
Otřepané úsloví, že první obětí války je pravda, by mělo být modifikováno, ne-li převráceno: první obětí války je schopnost žít a jednat bez jediné Pravdy, jež zápasí se Lží. Schopnost přidávat se na tu či onu stranu politického sporu i při vědomí, že komplexnost reality neumožňuje jednu stranu zcela přiřadit ke Zlu a druhou zcela k Dobru. Ve chvíli války je kritický smysl pro morální relativitu a ambivalenci fenoménů, které obsahují v různých směsích dobré i zlé, nahrazen moralismem, jenž od sebe dobro a zlo odděluje a přiřazuje k soupeřícím táborům. Boj, v němž je v sázce naše fyzická existence, nás vrhá k démonizaci nepřátel a nekritické adoraci přátel. Jakmile tomu podlehneme, nemůže nám již jít o porážku protivníka a vyjednávání podmínek míru, nýbrž o jeho zničení.
V současné západní společnosti nejsou těmito kulturními politruky ideologové napojení na moc strany a státu, ale aktivisté spoléhající se na moc sociálních sítí a obavy kulturních institucí – veřejných i komerčních – o vlastní reputaci.
Jako by se do naší válečné strany vtělilo samo lidství, zatímco ta druhá by neměla právo na uznání své existence, neboť reprezentuje výhradně to nelidské. Vezmeme-li v úvahu nedokonalost člověka, nemůže takový obraz odpovídat realitě: ten, kdo si nárokuje celou pravdu, lže. Představovat sebe a své přátele jako vtělení poctivosti je nutně nepoctivé. Jak říkal Joseph-Pierre Proudhon: „Kdo mluví jménem lidství, podvádí.“
Válečná propaganda zatemňuje složitost reality
Ale nejen to. Démonizace nepřítele ospravedlňuje zrušení morálních pravidel, která omezují násilí proti němu. Jakmile je druhý chycen ve stejně manichejské vizi, konflikt se proměňuje v totální válku, v níž jsou všechny prostředky dovoleny, a obě strany jednají nelidsky. Vítězná strana však svou nelidskost interpretuje jako politováníhodnou nezbytnost – relativní zlo nutné k porážce zla absolutního. Odmítá ji proto považovat za zločinnou. Záměrné vyvražďování civilního obyvatelstva nacisty bylo potrestáno Norimberským tribunálem, záměrné vyvražďování civilního obyvatelstva Spojenci – bombardování Tokia či Drážďan, svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki – zůstalo nepotrestáno. Takové ztotožnění partikulární identity a zájmů vlastní strany s hodnotami lidství blokuje cestu k lidštější a inkluzivnější civilizaci, neboť uzavírá horizont univerzality.
Jednou z funkcí umělecké tvorby je znovu ho otevírat – navozovat rozporuplnost a mnohoznačnost, které vytěsňuje válečná propaganda. V míře, v jaké se křižácká tažení pokoušejí eliminovat zlou část lidstva a absolutizují násilí, vedou k opaku toho, co si dávají na svůj štít: místo k miléniu věčného míru směřují k barbarství nekonečné války. Kulturní tvorba naopak udržuje naději na humanitu právě tím, že ji odmítá ztotožnit s jednou stranou sporu a zahrnuje pod ni i nepřítele. Rozvíjí schopnost uznat, že zlo je v realitě vždy smíšeno s dobrem a že vylučování jeho domnělých nositelů z lidského druhu ve skutečnosti popírá humanismus, kterého se dovolává: nečiní svět morálně lepším, ale horším.
Aby mohla nastavovat tomuto zbarbarštění meze, musí si tvorba udržovat relativní nezávislost na ideologických a politických sporech dané chvíle. Umělci i díla do nich sice mohou intervenovat, stávají-li se ale pouhými služebníky té či oné pozice, přestávají plnit specificky uměleckou funkci, jíž je otevírání horizontu, jenž se tyto pozice – každá po svém – snaží uzavřít. O to nebezpečnější je křižácké úsilí o praktické podrobení kulturní oblasti ideologickým normám, k jakému začalo docházet na Západě na okrajích antirasistického, postkoloniálního a feministického hnutí.
Výraz cancel culture je výmluvný. Jde skutečně o zrušení tvorby jako oné sféry života, v níž má obraznost prim nad doslovností a mnohoznačnost vítězí nad jednoznačností – v níž hra odolává redukci na práci (s jejím primátem účelu) a přítomný okamžik stále znova otevírá možnost budoucnosti, kterou nelze vyvodit z minulosti. Právě tuto otevřenost chtějí aktivisté cancel culture popřít, když redukují kulturu na volbu mezi jednoznačně definovaným dobrem a od něj oddělitelným zlem. Platí pro ně to, co v roce 1938 řekl Bertold Brecht Walteru Benjaminovi o koryfejích stalinistické kultury typu György Lukácse: „Jsou nepřáteli tvorby. Tvorba je jim nepohodlná. (…) Je nepředvídatelná. Nevíte, co z ní vzejde. Nechtějí tvořit. Chtějí dělat aparátčíky a získávat kontrolu nad lidmi.“
V současné západní společnosti nejsou těmito kulturními politruky ideologové napojení na moc strany a státu, ale aktivisté spoléhající se na moc sociálních sítí a obavy kulturních institucí – veřejných i komerčních – o vlastní reputaci. Byli-li vykonavateli vůle někdejších stalinistických ideologů aparátčíci nižších úrovní byrokratické pyramidy, pak vykonavateli vůle nynějších kádrováků jsou zaměstnanci kulturních institucí. Není třeba donucující moci státu, stačí davová psychóza a snaha nevybočovat z řady a vyhnout se problémům. Teror je nahrazen konformismem.
Antiputinovská cancel culture
Až do vypuknutí války na Ukrajině jsme si mohli myslet, že Česka se cancel culture netýká. Neúspěchem například skončila nátlaková kampaň, jíž chtěli antikomunističtí aktivisté paměti vnutit Filozofické fakultě jimi nalinkovaný způsob uctění památky Milady Horákové. Jednalo se o jednu bitvu v jejich dlouhodobém křižáckém tažení za uzákonění jediné – jimi formulované – Pravdy o minulém režimu a vykázání těch, kteří ji nesdílejí, do postavení agentů komunistické Lži. Výzkumné a vzdělávací instituce měly zatím dostatek síly, aby jejich tlaku odolávaly a udržovaly podmínky svobodného bádání, které se podobně jako umělecká tvorba neobejdou bez sporu a dialogu různých úhlů pohledů a interpretací. Také kulturní instituce byly více či méně schopné udržovat prostor pro různé podoby umění a pluralitu světových názorů, které zprostředkovávají.
Kauza Nohavica však naznačuje, že pluralismus a otevřenost byly křehčí, než se zdálo – že je již nemůžeme považovat za samozřejmé. Kolektivní hysterie rozšířila oprávněné odsouzení Putina a jeho režimu na stigmatizaci ruské kultury, jejích nositelů a přátel. To se děje i v jiných zemích. Ruským umělcům žijícím a pracujícím na Západě (či těm, kteří se tam nyní po vypuknutí války přesunují) jsou rušena představení, anebo je jejich konání podmiňováno veřejným vyjádřením nesouhlasu s válkou. Z programů divadel a festivalů jsou stahována díla klasické ruské kultury. Aktivní roli v současné antiputinovské cancel culture hrají ukrajinské ambasády. Ukrajinská rusofobie je pochopitelnou reakcí oběti ruské agrese. Neexistuje však žádný rozumný důvod, proč by na ni měly přistupovat přátelé Ukrajiny.
Mechanická extenze ekonomických a politických sankcí do kulturní oblasti se míjí s jejich zamýšleným účelem. Cílem sankcí je penalizovat ruský režim: zvýšit natolik náklady jeho agresivního chování, že převáží nad jeho zisky a přimějí ruské vedení ke změně kurzu. Z historie ovšem víme, že sankce jsou dvousečná zbraň. Jejich nechtěným důsledkem je často posílení vnitřní legitimity sankcionovaných režimů, neboť trpící společnost hledá ve chvíli krize ochranu u vládců navzdory tomu, že právě oni toto strádání svými činy zapříčinili. I sankce proti Rusku mohou část původně nerozhodných Rusů spíše vrhnout k Putinovi než proti němu. Přesto bylo jejich zavedení rozumné – umožnilo vyhnout se otevřené válce NATO s Ruskem, jejíž důsledky by mohly být nedozírné.
Podobat se Putinovi
Rozšiřovat sankce na bojkot a stigmatizaci celé ruské kultury, jejích tvůrců, nositelů a performerů, je naproti tomu nesmyslné a kontraproduktivní. Zaprvé se tím útočí na samotnou identitu všech Rusů – včetně těch antiputinovských. Umělce stíhá stejné opovržení jako Putina, což dodává na přesvědčivosti jeho tezi, že brání Rusko proti agresi Západu. Kulturní rusofobové jsou tak skrytými spojenci a legitimizátory ruského diktátora. Zadruhé tito křižáci ničí naději na mír, jenž by měl nastat po válce. Takový mír nemůže být založen na zneuznání ruské společnosti a kultury, ale naopak na zajištění jejího místa uprostřed všelidské rodiny. Zatřetí dokládají kulturní rusofobové Nietzschův postřeh, že jakmile někdo ze svého nepřítele učiní monstrum, vystavuje se riziku, že se mu sám začne podobat: není snad ideologicky motivovaná rusofobie zrcadlovým odrazem Putinovy eurofobie?
Čtvrtý a nejdůležitější důvod odmítnutí kulturní rusofobie však byl již vysloven: ve svých nejhodnotnějších exemplářích je umělecká tvorba schopna překračovat samozřejmé pravdy místa a času, i národa, v jehož lůně probíhá. Její schopnost zahrnout a propojovat prvky, které konvenční vědomí a zápasící ideologie staví proti sobě, otevírá univerzální horizont, jenž se nikdy nemůže cele vtělit do určité morální či politické pozice nebo národní identity. Pro díla ruské – ale jakékoliv jiné – kultury platí to, co Goethe před více než dvěma stoletími řekl o kulturních skvostech orientálních národů: nepatří jen jim, ale jsou sdíleným dědictvím celého lidstva. Péčí o toto dědictví a jeho rozvíjením udržujeme naději na otevřenou budoucnost a inkluzivní lidskost i ve chvílích polarizace, kdy nás aktivisté cancel culture chtějí redukovat na příslušníky do sebe uzavřených kmenů definovaných cele antagonistickým vztahem k jiným kmenům.
Autor je politolog. Působí na Ústavu politologie FF UK.