Luisa Landová-Štychová. Foto rodinný archiv, použito se svolením rodiny.
Osobnost Luisy Landové-Štychové (1885–1969) v učebnicích dějepisu nenajdeme. Z prvorepublikových političek se spíš vzpomíná na Alici Masarykovou, Fráňu Zemínovou, Miladu Horákovou, nebo Františku Plamínkovou. Luisa Landová-Štychová nepatřila k výrazným politickým myslitelkám. Patřila však k předním osobnostem československého prvorepublikového feminismu a stala se jednou z prvních poslankyň po vzniku samostatného Československa. Nová kniha Stanislava Holubce s názvem Nešťastná revolucionářka se zaměřuje na život této političky, feministky, komunistky a radikální ateistky zejména z toho důvodu, že nabízí unikátní pohled na myšlenkový svět politicky aktivní ženy od doby před první světovou válkou až do konce šedesátých let minulého století. Rozsáhlá sbírka osobních poznámek, vzpomínek a dalších písemností, které časově přesahují dobu padesáti let, je pro historika doslova poklad.
Luisu to tehdy vůči první republice hodně zatvrdilo. Byla pod velkým tlakem, dostávala anonymní dopisy a v tisku se objevovaly její karikatury, kde byla zobrazována jako směšná hysterka, která navrhuje naprostou zrůdnost.
Díky tomu jsme v rozhovoru s autorem knihy mohli probrat český předválečný anarchismus, který se stal na krátkou chvíli ke konci první světové války politickým mainstreamem, deziluzi levice z prvních let Československa, radikální proměnu KSČ s nástupem Gottwalda, která svým kulturním zhrubnutím a politickým extremismem, jenž neměl daleko k fyzickému násilí, vykolejila řadu intelektuálů a spořádaných členů strany, až k Luisině politickému vyhoření, kdy jí veškeré psychické i fyzické síly sebrala léta tvrdého stranického drilu, jenž komunistická strana vyžadovala, a z kterého se už nikdy nevzpamatovala. Není to příběh žádného morálního či politického vzoru, ale místy depresivní osud členky komunistické strany, která nepatřila ani k inteligenci, ani k proletariátu, a která se jako žena mezi samými muži snažila najít svoje místo i prostřednictvím politického fanatismu, který byl ale zároveň protkaný celou řadou nenaplněných ambicí a osobních tragédií.
Mnozí naši čtenáři o Luise Landové-Štychové slyší nejspíš poprvé. Není to historická postava, kterou bychom znali z učebnic dějepisu kvůli nějakým zásadním politickým zásluhám nebo zajímavým myšlenkám či spisovatelskému dílu, ani nepatřila po roce 1948 k postavám, které by komunistická hagiografie nějakým způsobem oslavovala. Jak jste na Luisu narazil a čím vás její osud oslovil natolik, že jste se rozhodl o ní napsat knihu?
Není to historická postava, která by byla často připomínána, ale její jméno je mezi historiky známé, protože společně například s Alicí Masarykovou nebo Fráňou Zemínovou patřila k prvním osmi ženám, které zasedly v parlamentu po vzniku Československa. Luisa je známá i v rámci tehdejšího okruhu feministek, byť známější je například Františka Plamínková. Její životní osud je ale zajímavý vzhledem k její nebývalé pozůstalosti i době, po jakou se veřejně a politicky angažovala. Můžeme sledovat její písemné pozůstalosti od roku 1910 až do roku 1965, což je něco, s čímž se tak často nesetkáváme – navíc v případě političky. Zajímavé jsou i její osobní vazby, znala se s Jaroslavem Haškem, Franzem Kafkou, obdivoval ji Jaroslav Seifert, který o ní ve svých pamětech píše s nadšením.
Ona přitom nepocházela z žádné elitní rodiny, ale přesto se dokázala celkem rychle už v době před první světovou válkou vypracovat v politicky angažovanou osobnost. Jak se vůbec dostala k politickému aktivismu?
V tom hraje roli hned několik faktorů. Ještě jako velmi mladá náctiletá dívka měla ambici stát se herečkou nebo spisovatelkou. Chodila v Praze na hereckou školu a pokoušela se i psát. V Praze, kde chodila na jednoroční obchodní školu, se seznámila se studenty, kteří se hlásili k anarchismu. Seznámila se tak například s Fráňou Šrámkem nebo Jiřím Mahenem. Luisa byla mezi nimi oblíbená a rádi ji zvali na své akce. Druhým momentem pak bylo její manželství s Jaroslavem Štychem, se kterým měla brzy dvě děti. Péče o děti ji vnitřně ubíjela a záviděla svému manželovi, že se může zabývat svými koníčky – zejména astronomií, a chtěla se mu vyrovnat. Důležitým momentem je v tomto kontextu příchod Luisiny matky do jejich domácnosti. Luisiným rodičům totiž zkrachoval obchod na vesnici a Luisa pozvala matku bydlet k sobě. Díky tomu se mohla vyvázat z péče o malé děti a věnovat víc času sobě. Luisa se tehdy víc politicky angažuje, jezdí řečnit na různé akce, přičemž významnou roli v jejím úspěchu hraje kouzlo její osobnosti i dravé mládí. Ze zachovaných zvukových záznamů je patrné, že měla velmi dobrý hlasový projev, což souvisí s léty, která strávila na herecké škole.
Jak jste už zmínil, Luisa působila už před válkou mezi anarchisty. Co ji zaujalo na anarchismu a jakou měl tehdy český anarchismus podporu ve společnosti?
V předválečné době byli anarchisti celkem marginální skupina. Zatímco sociální demokracie byla velká strana se sto tisíci členy, vlastním tiskem a spotřebními družstvy, tak anarchisti byli většinou jenom skupinky studentů v Praze a jen malou část tvořili horníci a dělníci v severních Čechách. Pak přišla první světová válka a význam anarchistů prudce stoupl. Lidi jim začali víc naslouchat, protože viděli, že v lecčems mají pravdu. Zejména jejich antikapitalistická rétorika byla najednou pro spoustu lidí srozumitelná, protože viděli na vlastní oči, kam je kapitalismus zavlekl. Zadruhé pak silně rezonoval jejich dlouhodobý odpor k tehdejší monarchii. Anarchisti se tehdy z marginální skupinky stali v podstatě politickým mainstreamem a najednou s nimi jednali i etablované politické strany jako sociální demokracie nebo národní socialisti.
Proč ale Luisu zaujali víc anarchisti než třeba sociální demokraté?
Na anarchistech ji zaujal totiž nejenom jejich antikapitalismus, což měli společné se sociální demokracií, ale i jejich odpor k náboženství, státu, policii nebo armádě. Luise hodně záleželo zejména na odmítání křesťanství a církve. Ona byla jednu dobu v klášterní škole a z jejích písemností víme, že před pubertou byla věřící, ale pak se od toho úplně odstřihla. Radikální ateismus a antiklerikalismus byly v průběhu jejího života dokonce její hlavní agendou.
Luisa a celá řada dalších anarchistů pak koncem války přecházejí k národním socialistům. Proč?
Velkou roli v tom hrál i moment, kdy se sociální demokracie během války rozhodla, že bude v podstatě loajální vůči habsburské monarchii. Do té doby anarchisti považovali sociální demokracii za svého nejbližšího partnera, zatímco potom pro ně zosobňují spíše prorakouskou politickou sílu. Na druhé straně pak byli národní socialisté, kteří byli sice před válkou vnímaní jako „korupční všiváci“, ale v průběhu války trčeli podobně jako anarchisti ve vězení. Tady se spojenectví tudíž utvářelo za mřížemi, přičemž jejich společným cílem byl konec Rakousko-Uherska. Po válce pak převládá étos budování státu, ale na druhou stranu anarchisti velmi rychle vystřízlivěli. Už na jaře 1919 jsou zklamaní z vývoje v Československu a hovořili o „ukradené revoluci“. Chtěli konec Habsburků, ale taky zabavení šlechtického a církevního majetku, nebo zúčtování s kapitalisty, zabavení velkoprůmyslu, dolů, hutí, což se ale nestalo. Původně očekávali vznik socialistické republiky, a proto byli z průběhu prvních měsíců nového státu velmi zklamaní.
Luisina hvězdná hodina ale přišla během prvních let samostatného Československa, kdy se stala poslankyní za Národní socialisty. Jakou agendu prosazovala?
Pár věcí se jí podařilo ze začátku prosadit. Například to, že byly zakázány „veřejné domy“. Jenomže toto opatření bylo dost bezzubé, protože prostituce se pouze přesunula do tzv. hodinových hotelů a barů. Co ji ale naopak těšilo, že iniciovala prosazení rozvodu. Podílela se také na obecném zrovnoprávnění mužů a žen či zavedení volebního práva pro ženy. Velkou porážkou pro ni ale byl neúspěch s prosazením interrupcí. Za to tehdy dostala od pravicových stran velkou nakládačku.
Jak vypadal její návrh ohledně interrupcí?
Ten návrh byl v podstatě takový, jaký je dnes. Bylo tam uvedeno, že žena má právo požádat lékaře o interrupci do deseti týdnů před porodem. Návrh byl ale smeten ze stolu a neprošla ani jeho konzervativnější verze, která počítala s tím, že by interrupce byla dovolena aspoň nezletilým ženám nebo v případě znásilnění. První republika interrupce neschválila. Luisu to tehdy vůči první republice hodně zatvrdilo. Byla pod velkým tlakem, dostávala anonymní dopisy a v tisku se objevovaly její karikatury, kde byla zobrazována jako směšná hysterka, která navrhuje naprostou zrůdnost.
Krátce po prvních letech dominance sociální demokracie v období první republiky se celá levice postupně rozpadla. Luisa se tehdy nakonec přihlásila ke komunismu a zasvětila mu celý svůj další život. Jak se ke komunistům propracovala?
Spouštěčem pro její přechod ke KSČ bylo zklamání z prvních let nové republiky, což už na jaře roku 1919 zažívala spousta levicově smýšlejících lidí. Ona s bolševickou revolucí sympatizovala od samotného začátku. Tehdy s ní ale sympatizoval kde kdo. Třeba i sociální demokracie, která ji ale přestala podporovat už v únoru 1918, kdy bolševici zrušili parlament. Pro anarchisty tohle nehrálo žádnou roli.
Luise imponoval Lenin nebo Trocký, ale měla problém s československými bolševiky, kteří přicházeli po válce do republiky, a začali tady vykřikovat revoluční hesla a hráli si na bolševickou revoluci. Ona totiž brala Československo jako svoje dítě a připadalo jí, že lidi typu Aloise Muny jej chtějí rozbít. Navíc prohlašovali, že každý národ má právo žít, kde chce a od republiky ať se klidně odtrhnou Němci a Maďaři, a to se jí nelíbilo. Tehdy nedůvěřovala ani Šmeralovi, kterého považovala za rakouského kolaboranta. To vše se mění poté, co vidí, že bolševici jsou jediní, kdo se zastává stávkujících. Nakonec pro ni byl antikapitalistický program důležitější než věrnost republice. Zároveň ji nakonec přesvědčila i osobnost Šmerala, který pro ni představoval to, co měla na politických vůdcích ráda – slušnost, vzdělanost a charisma.
Zajímavým momentem vaší knihy je, když popisujete převzetí komunistické strany gottwaldovským křídlem v roce 1929. Velká část straníků tehdy odešla, nebo byla vyloučena. Zaujal mě na tom popis toho radikálního odklonu komunistické strany od intelektuálů směrem k proletariátu, s čímž souviselo určité kulturní zhrubnutí strany, kdy se strana začala víc projevovat neurvale a extremisticky, a nešla daleko ani k fyzickému násilí. Krátce poté taky Luisa ze strany odešla a už se nikdy k aktivní politice nevrátila. Co ji k tomuto rozhodnutí dovedlo?
Podle mě ji od začátku nevyhovoval ten styl práce v KSČ. Ona měla příliš často svoji hlavu, což u anarchistů a národních socialistů nevadilo, ale u komunistů se po ní najednou vyžadovala železná disciplína a tvrdý stranický dril. Postupně se z toho začala hroutit. Nesedla jí ta vojenská mentalita strany a neustálá kontrola, jestli daný politik dost maká, a navíc každý musel odevzdávat dvě třetiny platu straně. Být tehdy komunistickým politikem, na rozdíl od jiných politických stran, znamenalo zrušit si jakýkoliv jiný život než ten stranický.
Zároveň byla matkou dvou dětí, takže o to náročnější to pro ni muselo být. Můžeme tedy říct, že byla v té době už vyhořelá?
Ano, byla vyhořelá. A navíc jí nevyhovoval ten způsob, jakým se začali komunisti v parlamentu projevovat od nástupu Gottwalda do čela strany. Najednou se musela účastnit různých obstrukcí v parlamentu, kdy docházelo i k násilí a potyčkám s policií. To rozhodně nebylo něco, co jí bylo příjemné. Navíc ještě v její pozici, kdy měla svoje dcery na gymnáziu a manžel byl zaměstnancem stavebního odboru hlavního města Prahy. Musela se obávat i o jejich osud, jestli je její politická kariéra v KSČ nepoškozuje.
Luisa se potom stahuje na dlouhou dobu z aktivní politiky a věnuje se hlavně rodině a svému zdraví. Částečně ji aktivizuje až nástup Hitlera k moci, kdy se angažuje v různých dobrovolnických organizacích na podporu uprchlíků před nacismem. Jak prožívá toto dramatické období třicátých let?
Boj proti nacismu je pro ni impulsem začít se znovu angažovat. Dokonce kvůli tomu překousne i politické procesy v Sovětském svazu, i když jde vidět, že o nich má velké pochybnosti. Stejně tak překousne i to, když Sovětský svaz v nové ústavě z roku 1935 zrušil právo na interrupci. To pro ni musel být velký šok.
Jak si tuhle změnu v Sovětském svazu vysvětlovala?
Ona by na to odpověděla tak, že přece v Sovětském svazu už je postaráno o pracující a těhotné matky tak dobře, že každý potrat by byl protilidový. Procesy vnímala tak, že sice jednotliví odsouzení, kteří byli popravovaní v Moskvě, se v určité době zasloužili o revoluci, ale jsou tady jasné důkazy o tom, že to jsou agenti fašismu, a pokud nechceme, aby fašismus pohltil Sovětský svaz, a tedy i Československo, musí být zlikvidovaní.
Z toho se zdá, že na ni dolehla paranoidní atmosféra třicátých let.
Rozhodně. K Sovětskému svazu byla zcela nekritická. Když se jednou dostala do Moskvy, tak spolkla jejich propagandu i s navijákem a začala ji reprodukovat ve svém psaní. Dokonce o pracovních táborech v Sovětském svazu prohlašovala, že to jsou ozdravné tábory, kde lidi napravují, i když tam vůbec nebyla. Byla pouze v Moskvě a vycházela jenom z toho, co jí tam ukázali, a co si přečetla v oficiálním tisku a v brožurkách.
Během války a protektorátu se Luisa ale nezapojuje do odboje. Proč?
Ona nevstoupila do odboje podle mě kvůli tomu, že už byla starší a byla ženou v domácnosti. Odboj se tvořil podle závodních buněk a tam Luisa neměla žádný vliv. V neposlední řadě to určitě bylo i kvůli tomu, že její dcera si vzala za manžela Němce, což mohli členové odboje vnímat jako možné ohrožení, i když on byl zcela apolitický. Zároveň Luisa si byla dobře vědoma toho, co publikovala o nacismu a Hitlerovi ve třicátých letech, a kdyby se o tom gestapo dozvědělo, tak to mohlo ohrozit nejenom ji, ale i zbytek rodiny.
Její komunistická minulost ji nakonec nedostihla a gestapo se o ni nezajímalo. Měla podle vás štěstí, nebo čím si to vysvětlujete?
Určitě měla štěstí. Gestapo nebylo úplně všemocné, jak ukazuje dnešní výzkum, protože takhle přežilo v protektorátu víc podobně politicky exponovaných lidí. Například národně socialistická poslankyně Františka Zemínová taky protektorát přežila, a to byla poslankyní celých dvacet let první republiky, nebo Marie Majerová, která ve třicátých letech psala různá antifašistická díla. Pokud byl takový člověk zticha, neodporoval, nezapojil se do odboje a nebyl Žid, tak byla velká šance, že přežije. Bylo v tom sice selhání policejních složek, které při vstupu Němců na české území nezničily kartotéky komunistů a předaly je gestapu, což spustilo akci „Gitter“, při které bylo zavřeno několik stovek až tisíc komunistů a levicově smýšlejících lidí. Luisa měla štěstí, že nebyla v žádné takové kartotéce, protože ona přestala být poslankyní v roce 1929.
V poválečném období pak musela zažívat dost ambivalentní pocity z nástupu komunismu. Samotný fakt vítězství Sovětského svazu a komunismu ji musel samozřejmě velmi těšit, ale na druhou stranu musela být zklamaná z toho, že ona sama byla už tak trochu na vedlejší koleji. Zároveň došlo po válce k perzekuci tchána kvůli jeho německému původu. Jak se s tímto obdobím vypořádala?
Po válce věnovala velkou část svých sil na ochranu své rodiny, která byla v nejistém postavení kvůli tchánovi a jeho německému původu. Nebylo jasné, jestli třeba nebude odsunut. Podle dokladů, co máme k dispozici, je vidět, že její tchán nebyl žádný kolaborant a byl to spíš apolitický člověk, který především vykonával svou zubařskou profesi. Přesto mu byla ordinace spolu s bytem po válce zabavena. Trvalo nějakou dobu, než to dostali zpátky. Zároveň i jejich děti byly ve školském systému šikanovány a nedostaly se na školy, na které chtěly. Tehdy se v Luise mísí pocity obrovské radosti z vítězství na jedné straně a strachu z toho, co se bude dít dál, na straně druhé. Když přijde po válce do obnovené KSČ, tak už je tam za outsidera. Ty hlavní mocenské kliky se vytvořily v Moskvě a ona už neměla co nabídnout.
Čeho se teda v té době nakonec chytla?
Vrátila se k jedné ze svých vášní z mládí, a to byla propagace ateismu. Založila s dalšími přáteli Spolek občanů bez vyznání a zpočátku se jí dařilo ten spolek celkem úspěšně vést. Dostala i štědrý příspěvek od státu a přihlásilo se tam několik desítek tisíc členů, měli nakladatelství, sekretariáty, sídlo v paláci na Václavském náměstí. Jejich představa byla, že budou hlavním organizátorem ateismu v Československu. Očekávali, že nastane zlatý věk ateismu, ale to se po roce 1945 nestalo. Naopak, církev měla tehdy slušný kredit, protože spousta řadových členů církve byla perzekvována nacisty. Členové spolku byli zklamaní, že se během třetí republiky nezrušila náboženská výuka na školách nebo že za KSČ tehdy kandidoval do parlamentu katolický kněz.
Je pravda, že komunisti měli dost problém s vypořádáním se s církví, kdy zkoušeli různé strategie, jak ji dostat pod kontrolu, ale nic úplně nefungovalo, až nakonec v padesátých letech přešli k otevřené perzekuci.
My máme padesátá léta spojena s perzekucí církve ze strany komunistů, ale z pohledu tady toho spolku ateistů se ani po Únoru 1948 nic zásadního vůči církvi nedělo a byli z toho spíš zklamaní. Oni vnímali spíše takové projevy komunistů, že když byl Gottwald zvolen prezidentem, tak šel do katedrály, kde mu hrálo Te Deum, že na školách se dál učilo náboženství, a dokonce i spolek ateistů přestal být sponzorován státem s odůvodněním, že už ho není třeba. Ta represe vůči církvi a náboženství přichází až po roce 1951 a graduje kolem roku 1953. Gottwaldův režim nechtěl vyloženě vystupovat proti náboženské víře, protože by tím proti sobě zbytečně poštval lidi. A když už zahájil nějakou represi vůči církvi, tak měla být vedena státem a stranou. Skupina kolem Svazu občanů bez vyznání jim byla k ničemu. Nakonec obvinili předsedu spolku ateistů Emanuela Vosku ze špionáže a zavřeli ho do vězení.
Luisa se celoživotně označuje za feministku. Jak se vlastně vyvíjel dál její vztah k feminismu?
Ze začátku byl její feminismus spojený s volebním právem žen, právem na interrupci a tím, aby ženy mohly vykonávat „mužské“ profese. Po roce 1945 se u ní propojil feminismus se stalinismem. Ona nenáviděla šedesátá léta. Kundera nebo Forman pro ni byli vrchol nevkusu, kde žena byla degradována na atrakční předmět, ve filmech byly ukazovány nahotiny.
Zajímavé je, že nijak kriticky nereflektovala fakt, že v komunistických zemích bylo málo žen v politice. Ani ji nenapadlo, že by žena mohla být prezidentkou nebo předsedkyní vlády. Zároveň ten její feminismus byl heterosexuální. Obhajovala volnou lásku, ale v její představě to znamenalo, že rodiče nemluví do výběru partnera a dva mladí lidé se můžou rozhodnout na základě svobodné vůle založit rodinu, rovnocenně si pomáhají a jsou si věrní. Ale promiskuitu odsuzovala. Zároveň byla, jako tehdy asi většina občanů, homofobní. Homosexualita byla podle ní kapitalistická a nacistická perverze. Zároveň se obávala, že komunismus může padnout pod tlakem dekadentního umění ze Západu.
Jak Luisa vnímala rok 1968? Vnímala to spíš jako kontrarevoluci, nebo šanci na nový začátek?
Ona byla už poměrně stará a nemocná, ty události už k ní přicházely trochu z dálky. Měla k tomu ambivalentní vztah. Některé věci ji těšily, ale jiné ji děsily. Muselo se jí líbit, že byl rehabilitován Masaryk a třeba Františka Plamínková, ale muselo jí vadit, že se obnovily striptýzy a soutěže královen krásy. Mě na tom fascinuje ta její neochota odsoudit stalinismus, ačkoliv k tomu měla často velmi blízko, nikdy to neudělala. Například léta 1951 až 1953 jí připadaly jako hrůzovláda. Tehdy v jednom zajímavém textu psala, že v Československu se ve skutečnosti chápou moci fašisti a panuje zde atmosféra strachu, kdy se každý bojí říct svůj názor. Nakonec to ale spojuje se Slánským, což byla dvojka ve straně, a člověk, kterého Gottwald v podstatě obětoval, aby ochránil sebe. Už ale nedospěla k tomu, že zodpovědný mohl být i Stalin nebo Gottwald.
V čem je vlastně její příběh pro nás důležitý? Co pro vás jako historika její životní osud znamená?
Na jejím osudu je vidět, jak je člověk unášen dějinami a jakákoliv vůle něco změnit je téměř bezvýznamná. Jinak jde z jejího příběhu vidět, že vrtat se do politiky ve dvacátých letech po vzniku Československa nebylo zrovna pohodlné rozhodnutí. Její rodinu to ve výsledku spíš poškodilo. Jsou tam i z dnešního hlediska zajímavá propojení, kdy ona odmítá protiněmeckou poválečnou hysterii, hlásí se k feminismu, k nenásilí, vegetariánství, Masarykovi, ke spolupráci levicových sil, a zároveň je absolutní příznivkyní Sovětského svazu a Stalina, odmítá svobodu tisku nebo uměleckého projevu.