Foto Alarm / Petr Zewlakk Vrabec
Chvíli se zdálo, že je svět znovu rozdělený na východní a západní Evropu. Zatímco západní země byly ze začátku v sankcích vůči Rusku a podpoře Ukrajiny spíše zdrženlivé, podpora východních zemí Evropy byla bezesporu rozhodnější. To, s jakou intenzitou prožívají lidé konflikt v Česku, nemluvě o baltských státech, Skandinávii či Polsku, se tak neshoduje s tím, jak konflikt prožívají lidé v západní Evropě. Také Západ je samozřejmě zhrozen obrázky z útoků na civilní cíle. Kromě smutku či rozhořčení však na Západě chybí onen poměrně intenzivní strach, který je naopak ve východní Evropě silně přítomen. Lidé na Západě vnímali válku minimálně do okamžiku, než se Putin vytasil s jadernými zbraněmi, jako sice strašnou, ale zároveň pořád ještě hodně vzdálenou výhružkou. Naopak obyvatelé východní Evropy mají zpravidla pocit, že Putin se u Ukrajiny nezastaví a bude pokračovat v expanzivní politice, dokud nebude zastaven.
Štěpení levice
Různé reakce se však týkají i zástupců a zástupkyň levice. Zatímco východní levicové organizace vnímají tuto válku velmi osobně mimo jiné i proto, že velmi dobře vědí, že v Putinem dominované říši pro ně není žádné místo, pro významnou část západní levice se jedná jen o další kolo zápasu mezi NATO a Ruskem. A tím nejsou nutně myšleni pouze převážně američtí „tankies“, kteří Putinovy nároky vnímají jako legitimní.
Západní levice bude nucena pod tíhou války na Ukrajině vystoupit ze zajetých kolejí a interpretačních rámců.
Již týden po začátku války došlo k prvním konfliktům uvnitř internacionálních organizací. Nejprve vystoupila polská strana Razem z evropské neparlamentní opozice Diem25, která je součástí globální skupiny Progressive International. Důvodem je podle jejich vyjádření „neexistence jednoznačného prohlášení o uznání suverenity Ukrajiny a jasného odsouzení ruského imperialismu“. Diem25 vnímá válku na Ukrajině jako konflikt společně zaviněný Ruskem a NATO, což je sice zkreslené hodnocení situace, které nicméně nijak nevybočuje ze zavedených ideologických schémat.
Další reakcí byl otevřený dopis Litevské levice západním soudruhům a soudružkám. Litevští levičáci v něm upozorňují na to, že západní levice stále zcela nepochopila závažnost agrese, která není pouze lokálním konfliktem mezi různými oligarchy, mluvícími z pohledu západního publika nerozlišitelnými jazyky, ale bojem o přežití.
Co na to Německo?
A jak na konflikt reagují naši přátelé z německy mluvících zemí? Nutno podotknout, že německá levice je relativně specifická. Dlouho budované struktury jak parlamentní, tak neparlamentní levice představují velmi dobré zázemí, které umožňuje značnou diverzifikaci taktik a témat, ale i ideologií. Německá levice má poměrně silné feministické, klimatické a antifašistické hnutí, ale v posledních letech získává na síle i hnutí za právo na město. Díky tomu jsme byli v posledních letech svědky takových úspěchů, jakým je například referendum o vyvlastnění bytů v Berlíně, ale i vítězství Komunistické strany Rakouska v obecních volbách ve Štýrském Hradci, kde tato strana získala 28 procent hlasů. I toto jsou důvody, proč nemalá část české levice považuje Německo i Rakousko za inspirativní.
Výrazně odlišný je i ideologický kontext, který může být často obtížně pochopitelný. Ten je dán zejména historií německé levice, formované bojem proti neúspěšné denacifikaci země v šedesátých a sedmdesátých letech, klimatickým hnutím rozvíjejícím se od sedmdesátých let, ale i sjednocením Německa po roce 1989. Pro současnou situaci jsou relevantní dlouholeté diskuse o nacionalismu. Německá kritika nacionalismu se netýká pouze nacionalistických hnutí, ale i „banálního“ či „občanského“ nacionalismu, který je vnímán jako podhoubí vylučování a nacionalistického násilí. Německý antinacionalismus tak vede k odmítnutí národních identit, a to i těch, které jsou jinými částmi levice vnímány jako neproblematické, či dokonce progresivní. Důsledkem toho je velmi opatrné komentování ozbrojených konfliktů probíhajících v zahraničí. Německojazyčná levice zpravidla nepodporuje některou ze „stran“ konfliktu, ale pečlivě vybírá jednotlivé aktéry, kteří mají jednoznačně levicovou a progresivní agendu. Příkladem takové dlouholeté podpory jsou jednotky YPG/YPJ v Rojavě nebo zapatistické hnutí v Chiapasu.
Krajní pravice ve státní struktuře
Druhým ideologickým prvkem je dlouhodobě antimilitaristický postoj, který velmi oprávněně kritizuje falešný prodemokratický étos německých vlád kombinovaný s exportem těžké techniky do zemí, kde vládnou autoritáři. Německá levice dále upozorňuje na to, že Německo se nedostatečně odloučilo od nacistické minulosti a v policejních sborech a Bundeswehru jsou stále přítomné krajně pravicové struktury. Případné zbrojení je tak vnímáno nejen jako zbytečný výdaj, ale zároveň jako podpora neonacismu.
V tomto kontextu se nesly i první reakce německojazyčné levice na ruskou agresi. Namísto vyjádření solidarity jsme se dočkali analýzy, která se však míjí s pochopením východoevropského kontextu. V některých případech tyto reakce reprodukovaly západoevropské stereotypy o východní Evropě a zčásti téměř opakovaly Putinovu propagandu. Konflikt je převážně rámován jako boj o dominanci mezi NATO a Ruskem, čímž se zcela opomíjí oprávněné zájmy Ukrajinců a Ukrajinek na nerušený život. Putin byl sice označen za agresora a viníka války, avšak například antifašisté z Brém označili Ukrajinu za zemi ovládanou oligarchy, čímž opakují častou západoevropskou představu, že demokracie v zemích mimo západní Evropu bývají nefunkční a jejich volení zástupci a zástupkyně postrádají legitimitu. Ukrajina byla v některých případech označena velmi dehumanizujícím způsobem za válečné hřiště mezi NATO a Ruskem. Namísto římského „zde jsou lvi“ používá brémská Basisgruppe Antifaschismus pro Ukrajinu zkratku „zde je chudoba, oligarchové a fašisti“. Mezinárodní Platforma pro transnacionální stávku, jejíž součástí jsou mnohé německé levicové skupiny, se vyjádřila solidárně vůči lidem trpícím pod útoky ruské armády, ale opomenula vyjádřit solidaritu lidem, kteří proti ruské agresi bojují.
Dlouholetý konflikt mezi Ukrajinou a Ruskem je vnímán jako konflikt mezi různými na stejnou roveň postavenými nacionalismy a mezi státy, z nichž není důvod si vybírat, protože hlavní je vymezit se proti státu a nacionalismu jako takovému. Skupina Redical M z Göttingenu tak vyzývá k ukončení válečného štváčství na obou stranách, jako kdyby si nevšimla, že je tu pouze jedna strana, která situaci eskaluje. Levicové skupiny sice vyjádřily solidaritu prchajícím a lítost nad zmařenými životy, východnímu pozorovateli však chybí uvědomění, že bez rozhodné podpory západních zemí bude prchajících i zmařených životů přibývat.
Eskalace konfliktu, nebo pomoc?
Samostatnou kapitolou je otázka zbrojení. Německá levice se vesměs postavila proti dodávkám zbraní na Ukrajinu, protože to vnímá jako další eskalaci konfliktu. Výjimkou je v tomto ohledu umělecká skupina Zentrum für politische Schönheit, která se v poslední době proslavila zničením pěti milionů letáků krajně pravicové AfD. Ti se tomuto tématu věnují více, než je nyní u německé levice běžné, a dokonce podpořili vývoz zbraní, čímž zaujali poměrně ojedinělý postoj. V podobném duchu se vyjadřuje i německá frakce Fridays for future, která považuje sankce za nedostatečné a požaduje další podporu Ukrajině.
Frakce Evropského parlamentu European Left se sice k dodávkám zbraní nevyjádřila, ale podpořila boj proti Putinově invazi silněji než jiná levicová uskupení. I v rámci této frakce, konkrétně v německé Die Linke, však probíhají konflikty o postupu vůči Putinovu Rusku. Velkým tématem je i navýšení výdajů na zbrojení Německa o sto miliard eur. Toto navýšení je považováno za posílení Bundeswehru a německého zbrojního průmyslu na úkor boje proti klimatické změně nebo podpoře pandemií zdevastovaného zdravotnictví. Část levice dokonce odmítala zezačátku sankce uvalené proti Rusku, protože je vnímala jako eskalační a dopadající pouze na obyčejné Rusy a Rusky. Otázka legitimity nákupu ropy a plynu od Putinova Ruska, který mu poskytne další finance k posílení válečné mašinérie, přitom nebyla vznesena.
Pokrytectví v přijímání uprchlíků
Jedním z témat je i oprávněná kritika pokrytectví východní Evropy, která nechává umírat uprchlíky z Afghánistánu a Sýrie na polsko-běloruském pomezí, aby vzápětí přijímala uprchlíky „správné“ barvy pleti po tisících. Pozornosti se pochopitelně dostalo i rasistické selekci uprchlíků. Německá levice také začala sdílet vyjádření ruských a ukrajinských levicových skupin k probíhající válce. Zejména ukrajinští antifašisté a antifašistky a anarchisté a anarchistky si uvědomují, že Putinem ovládaná Ukrajina pro ně bude neobyvatelná. Ze stejných důvodů se i část LGBTQ komunity chopila zbraní a rozhodla se postavit ruské armádě. Jejich obrana je však pochopitelně zcela závislá na celkovém úspěchu či neúspěchu ukrajinských ozbrojených složek, v nichž tyto skupiny tvoří menšinu.
Výše uvedené příklady rozhodně nezahrnují všechny reakce nejrůznějších levicových stran a organizací. Z velké části jsou však vyjádření západní levice naivně schematická a v zásadě kopírují reakce na jiné konflikty probíhající v zahraničí. Oproti tomu mnozí východoevropští levičáci mají pocit, že tentokrát se jich tento konflikt dotýká výrazně silněji než konflikty v Kurdistánu, Jemenu nebo Afghánistánu, na jejichž eskalaci se západní spojenci podílí. Důvodem není rasistické přesvědčení, že životy Evropanů mají vyšší cenu, ale spíše pocit, že střelba, povinná mobilizace mužů a úprk před bombardováním by se časem mohly týkat i jich. Vnímat konflikt, jehož se člověk cítí být součástí, jako naléhavější ovšem není pokrytectví, ale běžná reakce. Mimo jiné i proto mnozí fandí ukrajinským ozbrojeným složkám v obraně před Putinovou agresí, a částečně tak podporují ukrajinskou válečnou propagandu.
Standardní levicová témata – jako důsledný odpor proti nacionalismu a proti všem státům jako příčině všech válek – jsou sice ideologicky důsledná, ale v probíhajícím válečném konfliktu naivní. To platí i o výzvách obyvatel západní Evropy k zastavení ruského útoku. Pokud Putinovi nevadí tisíce mrtvých ruských vojáků, proč by ho mělo zajímat, co si o něm kdokoliv v západní Evropě myslí? V tomto ohledu se válka na Ukrajině liší od těch, na kterých se podílí Západ a jeho spojenci. Zatímco na západní politickou reprezentaci lze vyvíjet nějakou formu nátlaku, neexistuje ani teoreticky způsob, jak bezprostředně vyvinout nátlak na Putina samotného. Zdá se, že s touto situací se západní levice neumí vyrovnat. Dost možná i proto je o tolik jednodušší strhnout pozornost k NATO.
Vystoupit ze zajetých kolejí
Jistá dilemata se však můžou týkat i lidí žijících ve východní Evropě. Jak se vyrovnat s militarizací společností, která může z dlouhodobého hlediska představovat problém, a zároveň podpořit ozbrojený odpor proti Putinovi? Možná někdo váhá nad tím, jestli se přece jenom necítí bezpečněji jako občan země patřící k NATO. Všechny tyto otázky budou tématem diskusí jistě ještě velmi dlouho. Nicméně by se nemělo zapomínat na to, že levice by měla hájit právo na účinnou sebeobranu. Válka na Ukrajině je totiž i přes opakované fráze o demokracii a svobodě spíše válkou o prosté přežití. Pokud je toto právo hájeno v případě individuálních, strukturálně podmíněných agresí, jako třeba v případě domácího násilí, homofobie nebo rasismu, proč by se nemělo týkat obrany před ruskou invazí? Když se někomu podaří ubránit násilnickému partnerovi, nikdo se neptá, jestli je přeživší socialista či socialistka. Právo účinně se bránit násilí totiž není podmíněné morální ani ideologickou integritou, ale vyplývá z prosté nepřípustnosti útlaku. Sebeobrana je tak specifická tím, že se odehrává v situacích, které si oběť nevybírá a nejradši by v nich nebyla. Je-li právo na obranu legitimní, stává se výrazem levicové a praktické solidarity, která je tak často proklamována, úsilí o poskytnutí takových prostředků, které efektivní obranu umožňují, a to zejména v situaci, kdy je vidět, že lidé jsou odhodláni se bránit.
Konflikt na Ukrajině pravděpodobně všechny nějakým způsobem zaskočil. Ještě ani neskončila pandemie, která byla pro mnohé traumatizující zkušeností, a už jeden ze světových diktátorů vyhrožuje použitím jaderných zbraní. Právě v této době je tak nejen možné, ale dokonce normální cítit se nejistě či zmateně. Nejen západní levice bude však nucena pod tíhou války na Ukrajině vystoupit ze zajetých kolejí a interpretačních rámců a dost možná přehodnotit některé svoje ideologické pozice, pokud se nechce stát zcela irelevantní západocentrickou silou. Přestože jsou váhavé a schematicky ideologické reakce části západní levice zklamáním, neměly by vést k uzavření se do komunit omezených národními hranicemi, ale spíše k zintenzivnění komunikace a otevřenosti dialogu. Koneckonců názorová pluralita, diskuse a ideologické konflikty byly odjakživa součástí levicových hnutí a snaha o jejich omezení nemůže prospět nikomu.
Autor je politický filosof a spolupracovník redakce.