Foto Alarm / Táňa Zabloudilová
S Ivanou a Ruslanou jsem mluvila v dočasně zařízeném bytě v Praze 6, zatímco si jejich pět dětí hrálo a další členové rodiny byli v práci nebo na cizinecké policii. Obě ženy jsou pořád v šoku. V Praze se snaží především sehnat pro všechny členy rodiny práci a pro děti školku. Bojí se o životy svých blízkých, kteří na Ukrajině zůstali, a také o své domovy. Následující rozhovor vznikl i přesto, že autorka neumí ukrajinsky – Ivana se domluví v češtině.
Jak jste se do Česka dostaly? Předpokládám, že Ivana už tu byla, protože umí česky…
Ivana: Ano. Jsme z Jasině v Zakarpatské Ukrajině, kde žije většina naší rodiny. Teď je tam už jenom její část. Je to malé městečko, kde není skoro žádná práce nebo jen hodně špatně placená. Proto jsem tu pracovala už předtím, než začala válka. A dokonce dvakrát. Nejdřív jsem byla zaměstnaná v Lázních Bělohrad v lázeňském hotelu. Pak jsem byla tři roky na Ukrajině kvůli miminku, které má teď dva roky. No a potom jsem zase začala jezdit do Česka za prací. I můj manžel sem už roky jezdí. Takže jsme tu oba už byli, když se to stalo. Naštěstí mi sestra dovezla děti. Byly to hrozné nervy.
Přijeli, jakmile začala válka?
I: Přijeli před čtyřmi dny. Hned jak to začalo, ještě tu noc, mi volala maminka. Můj starší syn, který má jedenáct, mi do telefonu říkal, ať je seberu a vezmu s sebou do Česka, že tam padají bomby a oni se bojí. Viděli to v televizi a všichni brečeli. Naštěstí se mojí mamince povedlo přes Facebook najít kontakt na Terezu, které bych chtěla strašně moc poděkovat.
Moje maminka má za sebou dvě operace, ale taky je zvyklá pracovat a chce pracovat i tady. Teď pořád pláče, protože jí tam zůstal manžel. Všichni máme strašné nervy.
Ona nás ubytovala i s mojí maminkou a s dětmi. Můžeme být všichni pohromadě. Je tu i moje sestra Uljana a můj bratr s ženou Ruslanou s dětmi. Maminka i sestra jsou teď na cizinecké policii, šly se nahlásit. Řekli nám, že tu můžeme být jak dlouho budeme potřebovat, za což jsme strašně vděční.
Zmiňovala jste, že zpráva o válce přišla zčistajasna. Nic jste ve dnech těsně předtím netušili?
I: Vůbec jsme nevěděli, že se něco takového stane. Ničeho jsme se nebáli. Nechápu to. Nikdo nic neříkal, Putin nic neříkal, Zelenskyj nic neříkal. Šli jsme ten den normálně do práce, a v noci se to stalo. Pak jsme se hrozně báli, jestli se sem děti v pořádku dostanou. Byl to šok a strašný stres, nemohla jsem pořádně pracovat, pořád jsem brečela.
Část vaší rodiny na Ukrajině zůstala. Chtějí také přijet sem?
I: Nemůžou. Zůstali tam moji dva bratři a tatínek, a ty by na hranicích vrátili kvůli mobilizaci. Vůbec nevíme, co se bude dít dál. Chtěli bychom se na Ukrajinu vrátit, bojím se ale, jestli to půjde a jak to tam bude vypadat, až se vrátíme. Máme tam dům, ale volala mi sousedka, že viděla u našeho vchodu nějaké cizí lidi, nějaké muže, které neznala. Když se vrátíme, nevím, koho nebo co tam najdeme. Nebo jestli tam ten dům vůbec bude. Proto se teď snažíme hlavně co nejvíc pracovat. Nevíme, co bude potřeba, až se vrátíme. Třeba si budeme muset koupit nový dům. Proto chodím každý den do práce. A sháním práci i pro maminku, ta chce taky denně pracovat. Nejlépe v nějaké restauraci u nádobí.
Co dalšího byste potřebovali?
I: Školku a školu pro děti. Moji dva kluci, Saša a Maxim, se musí zapsat a chodit do školy. A potřebovala bych časem umístit do nějaké skupiny i Denise, dvouleté miminko, kvůli tomu, že jsem denně v práci. Snažíme se najít nějakou školku, kterou bych měla ideálně cestou do práce, slyšela jsem, že jsou tu i ukrajinské školky, ale zatím nemůžeme najít místo. Sehnat pro maminku práci a najít školku a nějaké hlídání by nám teď obrovsky pomohlo. Víte co, já vím, že lidi jsou tu hodní, že chtějí pomáhat. Mám Čechy ráda. A obrovská pomoc je pro nás samozřejmě to, že tady můžeme bydlet. Ale potřebujeme hlavně pracovat, protože opravdu nevíme, co bude.
Ruslana: Potřebujeme prosit Putina, aby to skončilo. Kdybyste nám mohli pomoct s ním jednat a přesvědčit ho, že válka musí skončit… To je podle mě nejdůležitější. Musí být mír, kvůli dětem. Ony nám pořád říkají, že chtějí domů. Ty mladší nerozumí tomu, co se děje, ale stýská se jim, a ti starší pláčou. Moje dcera dnes plakala tak moc, až z toho usnula.
Vy máte také příbuzné, kteří zůstali na Ukrajině, že?
R: Ano, my s dětmi jsme vyrazili hned, jak to šlo. Chápete, dvě hodiny cesty od nás létaly rakety. Rusové už zapálili letiště, obsadili dokonce elektrárnu v Záporoží, všude jsou vojáci. Charkov je úplně zničený. A chaos je i v našem městě. Všichni se chceme co nejdřív vrátit, ale nevíme, kdy to půjde. Mně tam zůstala maminka, táta a sestry. Jedna z nich si koupila nedávno nový dům. Neví, co s ním teď bude…
I: Ruslana pořád pláče, je tu od čtvrtka a nikdy předtím tu nebyla. Já už to tu alespoň znám. Je to těžké, protože si zatím neumíme představit, jak to půjde, až se budeme moct vrátit. Víte, tam je všechno hrozně drahé a peněz v práci dostanete strašně málo. Ve vašich supermarketech je často zboží v „akci“. To na Ukrajině neznáme. Ani základní potraviny neseženete levně.
R: Olej, cukr, pohanka, těstoviny, to je u nás všechno dražší. Nebo léky. Kolik u vás stojí krabička ibuprofenu?
Nejsem si jistá, asi stovku…
I: No vidíte, u nás dvě. I chleba je drahý. Spousta lidí u nás si proto pěstuje brambory. Chovají krávy, prasata, slepice… Protože na den dostanete v práci třeba pět set korun. Tady dostanu i dva tisíce.
Tolik jste vydělávala? Jaké jste měla na Ukrajině povolání?
I: Jsem učitelka na prvním stupni. Ale skoro jsem to nedělala. Jenom rok. Jezdila jsem vyučovat jednoho chlapce k němu domů. Protože té práce bylo málo, zvykla jsem si jezdit sem a pracovat tady jako servírka nebo pokojská. Ruslana pracovala na Ukrajině v restauraci, ale jako manažerka. No a manžel je tu řidičem. Na Ukrajině kdysi pracoval v kanceláři, ale pro něho tam místo opravdu není žádné. Moje maminka má za sebou dvě operace, ale taky je zvyklá pracovat a chce pracovat i tady. Teď pořád pláče, protože jí tam zůstal manžel. Všichni máme strašné nervy.
O čem teď po telefonu mluvíte s přáteli a příbuznými?
I: Každý utíká někam jinam – známe lidi, kteří jeli do Německa, do Itálie, do Polska nebo na Slovensko. My jsme jeli sem, protože už jsme to tu znali. Mluvíme o tom, že válka musí hlavně rychle skončit. Tak, jak začala – zničehonic. Já opravdu nevím, proč se to tak tutlalo. Proč nám nikdo nic neřekl. My ani nevíme, co Putin po nás chce. U nás žijí hodní lidi. Kdybyste k nám přijela, tak byste taky viděla, že bychom vám pomáhali. Až to tam utichne, uvítáme vás, pohostíme, je tam krásně.
Média už přinesla hodně rozhovorů s lidmi v Rusku, kteří často vůbec nevědí, co se u vás děje. Nebo tomu nevěří.
I: No ano, Rusové to neví. Oni to v televizi nemají. Maminčina sestra je v Rusku a nic netuší. Když jí to řeknete, tak tvrdí, že to není pravda. Nevím, jak toho dosáhli, že se to odehrálo v takové tichosti.
R: I já tam mám příbuzné. Mojí mamince říkal její bratr, který žije v Rusku: „O čem to mluvíš? Co by se tam dělo? Vždyť se tam nic neděje!“ Přála bych si, aby se obyčejní lidi v Rusku dozvěděli, že je u nás válka. Aby viděli, co Putin způsobil. Pak by se to mohlo změnit.
Věříte prezidentovi Zelenskému?
I: Ano, on je dobrý člověk. Pořád tam je. Zůstal tam s armádou, neutekl.
R: Lítají tam bomby, a on pořád natáčí videa a podporuje morálku. Dělá to správně.