Tohle není film. Válka na Ukrajině očima filmařů

Není války bez reprezentace, zní jedna ze základních tezí Paula Virilia, který věnoval paralelám mezi válečnými konflikty a kinematografií celou knihu. V minulosti bylo válčení zpřítomňováno například mapami bojišť. Dnes si můžeme obrázek války skládat v přímém přenosu ze satelitních snímků, ze záběrů rozbombardovaných měst pořízených mobilem nebo z tiktokových videí raket létajících nad Kyjevem. Filmový a válečný průmysl představují nejpozději od první světové války úzce semknuté sféry. Podle francouzského kulturního teoretika jde v obou případech o centrálně řízenou manipulaci s obrazy, jejímž produktem jsou vedle samotného spektáklu také hrdinové a zloduši. Při obou operacích, vyžadujících složité plánování a velký počet lidí, jsou využívány čím dál podobnější technologie a strategie. Mezi fungováním oka (kamery nebo člověka) a zbraně spatřuje Virilio „smrtící harmonii“.

Ukrajinští filmaři a filmařky spojili své síly, aby mohli z první linie zaznamenávat probíhající invazi.

Filmy mohou být z této perspektivy jednou z cest k pochopení základních principů války, a to navzdory skutečnosti, že většina zástupců filmového světa válčení odsuzuje a usiluje o mír – zřejmě i ředitel festivalu sponzorovaného Českou zbrojovkou, jednou z mála českých firem, jejíž akcie pod vlivem dění na Ukrajině výrazně posílily. Mezi prvními se ke vpádu Putinových vojsk na území sousední země vyjádřili ukrajinští filmaři.

Mluvili jsme o tom osm let

Režisér Oleg Sencov, který na základě vykonstruovaného obvinění strávil několik let v ruském žaláři, označil útok za zkoušku pro celý demokratický svět. Na mezinárodní komunitu apelovali také jeho kolegové. V kolektivním prohlášení mimo jiné uvedli, že o válce na východě Ukrajiny ve svých filmech, uváděných na předních festivalech, mluvili osm let. „Tohle už ale není film, ale realita,“ pokračuje jejich výzva, končící žádostí o pomoc a pobídnutím k akci, která povede k obnovení míru.

Na pokraji obrovské krize se svět nachází také podle oficiálního stanoviska Berlinale, na jehož letošním ročníku bylo uvedeno mj. ukrajinské drama Klondike, odehrávající se během proruských nepokojů v roce 2014. Film režisérky Maryny Er Horbač obdržel cenu diváků. Šlo o další z řady nedávných úspěchů ukrajinské kinematografie, prosperující v posledních letech i díky zájmu zahraničních štábů o tamější lokace. Podporu Ukrajině vyjádřila také Mezinárodní organizace filmových archivů (FIAF) nebo Institut dokumentárního filmu. Text druhé jmenované instituce vyjadřuje znepokojení nad kremelskou agresí, žádá o podporu ukrajinských filmařů a zároveň odsuzuje projevy plošné nenávisti vůči všem Rusům bez ohledu na jejich individuální stanovisko. Obdobně protiruský sentiment odmítá režisér Sergej Loznica, jehož mrazivá satira Donbas (2018) vám pomůže pochopit kontext současných událostí lépe než třeba masivně propagovaný dokument Winter on Fire (2015), v němž veškerou informační hodnotu válcují silné emoce.

Důležitá je morálka, ne národnost

Loznica v rozhovoru pro Financial Times mimo jiné uvedl, že mu nezáleží na tom, jestli je člověk Rus, nebo ne, ale zda se chová morálně, a že jeho antipatie míří k lídrům, ne k lidu. Tvůrce, který se v celé své filmografii vrací k nedořešeným problémům minulosti, prý invaze nepřekvapila – na rozdíl od politiků, kteří se až do poslední chvíle tvářili, že se k ničemu neschyluje. Rusko podle něj po rozpadu Sovětského svazu neprošlo, oproti poválečnému Německu, katarzním ozdravným procesem a nikdy se nepostavilo čelem ke zločinům Stalina a jeho následovníků. Fakt, že neproběhla žádná postsovětská obdoba norimberských procesů, Putinovi podle režiséra umožnil obnovit někdejší zločinný systém. Navenek mezitím předstíral demokracii a vesele obchodoval se západními státníky a byznysmeny, kteří svou neschopností nebo neochotou vidět pravdu rovněž přispěli k dnešní situaci.

Podobně nekompromisní stanovisko Loznica zaujal vůči prohlášení ředitele Evropské filmové akademie (EFA) Matthijse Woutera Knola z minulého čtvrtka. V jeho vyjádření solidarity s Ukrajinou podle Loznicy dost zřetelně nezazněl odsudek Putinova postupu. Režisér publikoval otevřený dopis, ve kterém píše o hanebném blábolení a podivuje se, že se samozvaní humanisté, obhájci svobody a demokracie z EFA bojí nazvat válku válkou a odsoudit jasné projevy barbarství. Autor Donbasu ale nezůstal jen u slov. Zároveň rezignoval na své členství v EFA. Teprve po jeho kritice organizace zareagovala vydáním ostřejšího, částečně omluvného prohlášení, v němž je slovo „válka“ použito hned v prvním odstavci. EFA dál oznamuje, že se stejně jako další instituce přidává k poněkud nešťastnému bojkotu všech ruských filmů, tedy nejen těch prokremelských.

Festival v Cannes oznámil, že letos nebude hostit žádnou ruskou delegaci, a festival v Glasgow ze svého programu stáhnul dva ruské tituly. Jde ovšem o podobné gesto, jako kdyby festivaly v reakci na vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa odmítly promítat filmy od Andreje Tarkovského, a znemožnily tak alespoň mezikulturní dialog. Citlivěji k záležitosti přistoupili organizátoři benátského bienále (a tedy i benátského filmového festivalu). Ti vyjádřili plnou podporu ukrajinským občanům a umělcům, ale zároveň deklarovali, že nechtějí zavírat dveře těm ruským tvůrcům, kteří bojují za svobodu uměleckého projevu a s Putinovou autokracií nesouhlasí.

Podpořme ukrajinské filmaře a filmařky

EFA v neposlední řadě vyhlásila sbírku na podporu ukrajinských filmařů a filmařek. Ty můžete podpořit také zhlédnutím vybraných dokumentů na platformě DAFilms nebo v rámci projekce dokumentu o vojačce trpící posttraumatickou stresovou poruchou Bez viditelných příznaků, která proběhne 7. března pod záštitou Institutu dokumentárního filmu v pražském kině Světozor. Ve stejném kině (ale také v řadě dalších sálů po celé republice) se bude o den později konat benefiční projekce snímku Svědkové Putinovi, následovaná debatou novinářů. Výtěžek ze vstupenek zamíří na konto SOS Ukrajina Člověka v tísni. Ruskou vojenskou intervenci na Ukrajině bude koncem března na více úrovních reflektovat také festival Jeden svět.

Ukrajinští filmaři a filmařky mezitím spojili své síly, aby mohli z první linie zaznamenávat probíhající invazi. Urychleně se snaží vybudovat strukturu, která bude zajišťovat logistickou i materiální podporu. Jednou z organizátorek akce je Darja Bassel, producentka a koordinátorka ukrajinského festivalu lidskoprávních filmů Docudays UA. Poté, co byla s rodinou evakuována z Kyjeva, otevřela si kancelář ve městě Černovice na západě země. Na dálku se snaží pomáhat přátelům natáčejícím v ohniscích konfliktů, zásobovat je čokoládou, benzínem i neprůstřelnými vestami. Primárním záměrem je podle Bassel sbírání obrazových důkazů o zločinech, kterých se Putinovi vojáci dopouštějí. Velmi aktivní je v těchto dnech mj. skupina Babylon 13, založená již během protestů na Majdanu a publikující videa na Facebooku nebo YouTube. Až po této první fázi přijde na řadu výroba filmů.

Ať válka skončí jakkoli (respektive jakkoli, jen ne jadernou apokalypsou), podobu jejího otisku v paměti dnešních i budoucích generací, i to, v jakých souvislostech a jakými slovy o ní budeme mluvit, do velké míry určí videa a filmy vznikající díky odvaze mnoha mužů a žen právě v těchto chvílích.

Autor je filmový kritik a spolupracovník redakce.