Foto president.gov.ua, Wikimedia Commons, CC BY-SA 4.0
V takto tragicky nejisté a neustále se měnící situaci je nezbytné zaujmout zcela jednoznačný postoj. Nebo je přinejmenším nutné se o to pokusit. Filosof, jemuž se někdy připisují vyšší duševní schopnosti, k tomu není nejlépe disponován. Na jednu stranu totiž filosof nemá žádné výsady: je to občan jako kdokoliv jiný, který stejně tak musí reagovat na naléhavé situace, a snaží se dobrat informací, aby mohl zaujmout stanovisko v politických „rozepřích“.
Avšak stigmatizovat ruskou kulturu jako takovou je nenormální tím spíše, že jedna z těch nemnohých možností, jak se vyhnout katastrofě, spočívá právě v ruském veřejném mínění.
Vzpomeňme si na Solónův výnos z 5. století př. n. l., který odsuzuje k vyhnanství každého, kdo by chtěl zachovat neutralitu, pokud jde o konflikty v obci… Na druhou stranu však filosofovo „poslání“ s sebou nese jakousi povinnost – nazvěme ji třeba „parrhesiastickou“ – spočívající v tom, že musí nesouhlasit nebo se odlišovat i uvnitř vlastního tábora, a odhalovat tak jeho slepá místa. A tato slepá místa jsou k nalezení vždy. Odvažuji se tedy předložit některé „komplikace“ (bez nároku na to, že budou vyčerpávající).
Spravedlivá válka
Především řeknu, že boj Ukrajinců proti ruské invazi je spravedlivá válka v silném slova smyslu. Jsem si vědom, že tato kategorie je pochybná a že její dlouhé dějiny v západním světě (od sv. Augustina k Michaelu Walzerovi) nejsou prosty manipulací či pokrytectví, stejně jako katastrofálních iluzí – nevidím však jiný vhodný pojem, takže jej přejímám a dodám k němu následující upřesnění: spravedlivá válka je taková válka, v jejíž souvislosti nestačí jen uznat legitimitu na straně těch, kdo se brání agresi (to je kritérium mezinárodního práva), nýbrž je nutné angažovat se po jejich boku. Je to válka, v níž si dokonce ani ti (mezi něž se počítám), pro něž je jakákoli válka (nebo jakákoli současná válka) nepřijatelná či katastrofická, nemohou zvolit zůstat pasivní. Neboť důsledek pasivity by byl ještě horší. Nepociťuji tedy žádné nadšení, ale činím volbu: proti Putinovi.
Válka na Ukrajině, tak jak se nám odvíjí před očima (a tedy jde o válku v Evropě, neboť Ukrajina i Rusko jsou evropské země) má dvě stránky. Vyznačuje se dvěma charakteristikami. Z lokálního hlediska se jedná o „totální“ válku proti národu, jejž hrozba jeho zničení podnítila k vlastenecké jednotě, v níž se stírají tradiční rozkoly. O válku ničivou a hroznou, vedenou armádou větší a mocnější sousední země, kterou chce její vláda vtáhnout do imperialistického dobrodružství bez možnosti návratu. Z širšího hlediska jde ale také o válku „hybridní“, v níž se onen sousední stát – s několika spojenci rozptýlenými po světě, kteří se řídí velice nesourodými zájmy a principy – střetává se zbytkem Evropy (ke které náležíme), jež je zároveň odnoží NATO, tedy neméně imperialistického vojenského uskupení, přežitku z jiné doby, kterému se však v současnosti nelze vyhnout.
Tento střet se odehrává na půdě zbrojení, vojenské mobilizace, komunikace a informace, ale především na půdě ekonomických tlaků a protitlaků, které, jak se ukazuje, působí v samotném srdci moderní války. Čím déle bude tato válka trvat, tím budou zřejmě tyto dva aspekty méně oddělitelné. Každý bude tomu druhému vnucovat svou „logiku“, svou „logistiku“ a své vlastní trvání.
Nelze nebýt hrozivě pesimistický ohledně dalšího vývoje (já pesimistický jsem) – znamená to, že naděje na odvrácení katastrofy jsou nepatrné. Je tomu tak přinejmenším ze tří důvodů. Zaprvé konflikt bude pravděpodobně eskalovat, zvláště pokud bude odpor proti invazi trvat déle – potom se tento konflikt nemusí zastavit u „konvenčních“ zbraní (a hranice, která je odděluje od „zbraní hromadného ničení“, už začala být velmi nejasná). Z hlediska aspektu „totální“ války konflikt dospěje k tomu, že nám přímo před očima dojde ke zničení jednoho národa a jedné civilizace. Z hlediska aspektu války „hybridní“ bude muset celý svět za onen konflikt zaplatit obrovskou cenu (například v podobě potravinových zdrojů pro severní, a především jižní národy).
Zadruhé, pokud válka dospěje k nějakému „výsledku“, půjde o výsledek v každém případě katastrofální: pokud Putin dosáhne svého, dojde samozřejmě k rozdrcení ukrajinského národa a podpoří se tím jiné podobné pokusy; pokud bude nucen se zastavit nebo couvnout, bude to znamenat návrat k politice bloků, ve které svět ustrne. V obou hypotetických případech dojde ke vzplanutí nacionalismu a nenávisti, která na nás bude dlouho doléhat. A konečně zatřetí proto, že válka (a její následky) brzdí mobilizaci celé planety proti klimatické katastrofě, ba dokonce přispívají k jejímu uspíšení, a my jsme už teď ztratili příliš mnoho času.
V Evropě a pro Evropu, tj. pro její „konstituci“ a „konstrukci“, vytváří válka zcela novou politickou situaci. Aspekt, který se zdůrazňuje nejvíc, je posílení státní koheze, a to shora, především díky militarizaci Evropské unie a obnovení debaty o „suverenitě“. K tomu se připojují ještě neuzavřené debaty o tom, zda je nebo není ve výjimečné situaci záhodno provádět okamžitá „rozšíření“: jedná se o záruku bezpečnosti, nebo ne? A pro koho? Nebo jde o formu eskalace? Je tu ale i další debata, vposledku stejně tak určující: ta, kterou vyvolává příliv ukrajinských uprchlíků do prostoru EU, příliv, který od populačních přesunů po druhé světové válce nemá obdoby. Jedná se tu, a to v ještě větším měřítku, o něco, co jsem v roce 2015 (když se kancléřka Merkelová sama proti všem rozhodla přijmout syrské uprchlíky) označil jako „demografické rozšíření“ EU. Protože ukrajinské území (a zvláště města letecky srovnaná se zemí) začíná být neobyvatelné, miliony těchto uprchlíků se nebudou moci brzo vrátit „domů“. Bude tedy třeba, aby byly „doma“ také v EU. Současná, urgentně přijatá opatření jsou prvním krokem, ale bude nutné provést další. Anebo, řečeno jinými slovy: částí své populace, která se ocitla „ve vyhnanství“, Ukrajina do Evropy fakticky již vstoupila. Hranice se přesunula na západ. A je třeba najít institucionální formu této integrace…
Pokušení mobilizovat veřejné mínění
Zásadní nebezpečí – možná to hlavní, podíváme-li se na věc z perspektivy toho, co Clausewitz označoval výrazem „morální faktor“ války – tkví v pokušení mobilizovat veřejné mínění, jež s Ukrajinci oprávněně sympatizuje, ve formě rusofobie, jejíž příznaky tu a onde pozorujeme. Tyto příznaky jsou vyživovány polovičatými znalostmi ruských a sovětských dějin a záměrným nebo nezáměrným zaměňováním cítění ruského lidu s ideologií současného „oligarchického“ režimu. Vyzývat k sankcionování či bojkotování umělců, kulturních a univerzitních institucí, jejichž vazby na režim a na jeho vůdce by se jasně prokázaly, představuje zbraň, jejíž užití je nasnadě. Je ale také namístě nesmlouvavě udržovat onen velký rozestup, který se rýsuje mezi nekompromisními výzvami ke kulturnímu bojkotu, a realitou různých kompromisů i nadále probíhajících v oblasti „ekonomických sankcí“, zvlášť co se týče nákupů plynu a jejich financování. Avšak stigmatizovat ruskou kulturu jako takovou je nenormální tím spíše, že jedna z těch nemnohých možností, jak se vyhnout katastrofě, spočívá právě v ruském veřejném mínění. A chtít po občanech země s policejní diktaturou, aby „zaujímali stanovisko“, chtějí-li být i nadále přijímáni v našich „demokraciích“, je obscénní.
Všechny „filosofické“ komplikace, které by člověk chtěl uvést (a nepochybně by jich bylo mnohem více), ať už jde o krátkodobou nebo dlouhodobou perspektivu, nemohou ale zastřít to nejnaléhavější. To nejnaléhavější, ten nejbezprostřednější imperativ spočívá v tom, aby odpor Ukrajinců vydržel, a tedy aby byl reálně podporován a aby tato podpora byla znát, tedy aby probíhala prostřednictvím činů, a ne pouhých pocitů. Jakých činů? Tady už začíná debata o taktice, odhadování účinnosti a rizik, „defenzivy“ a „ofenzivy“.
Jakákoli forma angažovanosti ve válce, která má ovlivnit její průběh, není inteligenční taktika (ještě jedna Clausewitzova formulace se nám navrací: vedení války je „inteligence personifikovaného státu“). Známe dost příkladů taktik schopných uspíšit porážku. Nebo ještě něco horšího. Inteligence však nespočívá v očekávání příštího. Wait and see není řešení.
Autor je filozof. Působí na francouzské Univerzitě Paříž-Nanterre.
Z francouzského originálu Étienne Balibar : “Avec ses réfugiés, l’Ukraine est déjà entrée en Europe dans les faits” psaného pro Philomag přeložil se svolením autora Josef Fulka.