Kočárky, stojany s oblečením, hygienické potřeby nebo paleta ukrajinských časopisů pro děti, to vše vyskládané na malém nádvoří u Moravské galerie v Brně. Stojím zde ráno v sílícím proudu lidí, které spojuje jedno: válka. Ženský spolek Vesna, provozující od května 2021 šatník pro matky samoživitelky, se do prostoru bývalé kavárny „Praha v Brně“ přestěhoval na podzim loňského roku. S vypuknutím války se v podstatě okamžitě přeorientoval na pomoc válečným uprchlíkům.
Na mou první otázku, co je teď jejich největší problém, mi lakonicky odvětí, že válka.
Původně jsem si myslel, že jen poskytují stejnou službu, akorát místo samoživitelek nyní přicházejí hlavně uprchlíci. Spletl jsem se. Co je zjevné na první pohled v nekončícím proudu příchozích, z drtivé většiny žen a dětí, mi potvrzuje také hlavní postava a ředitelka této organizace Barbora Antonová. Všeobecně známá jako ta hodná paní z Brna a omylem také opoziční zastupitelka Jihomoravského kraje, kam ji voliči vykroužkovali z 33. místa kandidátky koalice Spolu pro Moravu.
Hlavním problémem je válka. Ostatní z toho vyplývá
Na mou první otázku, co je teď jejich největší problém, mi lakonicky odvětí, že válka. Náš hovor se rozprostře v čase celého dne, protože otázky nekladu pouze já, ale vlastně každý: Kam to mám složit? Máte vlhčené ubrousky? Co vám teď chybí? Tahle paní nemá kde bydlet, nevíš o něčem? Mám problém, co mám dělat? Od rána až do večera, sedm dní v týdnu. Po pár hodinách mi z dotazů skoro praskne hlava, a to na ně nemusím odpovídat.
Obnovená Vesna vznikla v únoru loňského roku z popudu Kamily Zlatuškové, která v aktivitě navázala na svou babičku Hanu Zlatuškovou. Ta spolek vedla od sametové revoluce až do své smrti před devíti lety – potom však zaniknul. S nápadem na zřízení brněnské verze šatníku, který v Praze založila Nora Fridrichová, pak přišla Barbora Antonová. Původní šatník byl otevřený dvě odpoledne v týdnu, klientky byly předem objednané včetně domluvy, pro co si přijdou. Množství lidí, které organizace dobrovolnic obsloužila za měsíc, nyní projde prostorem za jednu hodinu.
„Když začala válka, tak jsme si řekly, že budeme muset do Vesny pouštět také Ukrajince. Pak nám došlo, že to nebude jako doposud, na dvě odpoledne v týdnu. Mysleli jsme si, že přidáme nějaký den, ale pak se to začalo valit a bylo jasné, že pojedeme od rána do večera celý týden, protože to jinak prostě nejde,“ vysvětluje mi Bára (jinak jí nikdo neřekne), zatímco kontroluje seznam nepřijatých hovorů, na které teď není čas.
Svým rozsahem a v podstatě nonstop provozem tohle místo nemá v Brně konkurenci, a tak sem logicky nakonec zamíří skoro všichni váleční uprchlíci, především tedy uprchlice. Pro oblečení, matrace, kočárky, hračky pro děti, omalovánky a sešity nebo hygienické potřeby a léky. Ale nejen to.
Když hejtman Jihomoravského kraje Jan Grolich na začátku války ohlásil, že kraj přijme všechny, kdo přijdou, působilo to povznášejícím dojmem. Zvláště po katastrofální reakci státu a společnosti na uprchlickou krizi v roce 2015. Na můj dotaz, jakou podporu od kraje dostávají a kdo tady za nimi byl, Antonová jen vyprskne zoufalým smíchem a zakroutí hlavou. „Nikdo,“ sdělí mi věcně a hovor přerušuje dotaz ukrajinské ženy na dětské pleny.
Kraj možná přijme všechny, ale reálně to stojí na ochotě dobrovolnic a dobrovolníků se obětovat. „My nemůžeme ani na jeden den zavřít a jít si odpočinout, protože ti lidi tady proudí pořád, a přece je nenecháme před zavřenou bránou. Oni taky nemají víkend,“ vysvětluje Bára situaci, v níž dělají, co dělají, protože to nikdo jiný neudělá. A tak jsou na to sami, i když to sem má hejtman pár set metrů chůze.
Z Prahy blízko, z Brna daleko
„V Brně je Krajské integrační centrum, takže sem jezdí lidi z celého kraje. My jim předáváme know-how. Když k nám přijede pro věci někdo třeba z Boskovic, tak jim dáme, co potřebují, ale současně jim vysvětlujeme, ať se dají dohromady tam u nich, a založí své centrum, protože to prostě je a bude potřeba úplně všude,“ říká Bára něco, co myslím ještě všem tak úplně nedošlo. V tuto chvíli opustily Ukrajinu tři miliony lidí a další miliony lidí to čeká, zatímco pulzující nádvoří atakuje hranice svých kapacit.
Na zaslaný dotaz hejtman Grolich uvedl, že je v kontaktu s jinou členkou Vesny, Kamilou Zlatuškovou (ta jeho slova potvrdila). Kraj spolku nabídl některé své prostory a koordinaci dobrovolníků zastřešuje krajem pověřená osoba. „Že jsem se tam nebyl vyfotit, neznamená, že se o to nezajímám a nepodporuji,“ uvedl ve zprávě Jan Grolich.
Cestu sem každopádně našel třeba ministr kultury Martin Baxa, pod jehož resort patří pomáhající Moravská galerie, nebo ministr zdravotnictví Vlastimil Válek, který v neděli během návštěvy donutil ministerské informatiky, aby třeba na webu Ministerstva zdravotnictví upravili klíčové číslo informační linky tak, aby bylo funkční, a ne jen obrázkem, na který nejde kliknout ani ho jednoduše zkopírovat. I takové detaily se musí vyřešit. Dalším detailem je, aby automaty infolinek nemluvily pouze česky.
Po dvou ministrech sem našli cestu také představitelé brněnského magistrátu, který sídlí na stejné ulici o pár desítek metrů dál. V úterý dorazila primátorka Markéta Vaňková a její náměstek pro sociální záležitosti Robert Kerndl. Oba z ODS.
Když se objeví ve dveřích Vesny, Antonové vyhrknou slzy do očí a radostně vykřikne, že „teď už to bude dobré, teď už na to nebudeme sami.“ Rychle se domluví na věcech, které aktuálně nejvíce hoří, a které jsou mimo síly dobrovolníků: vyřešit distribuci léků a informační linku pro uprchlíky. Informace a koordinace jsou totiž tím, co zoufale chybí. Magistrát také zajistí výpomoc dalších dobrovolníků. Osobní přítomnost primátorky a náměstka ukázala, jak důležitá je nejen pro povzbuzení lidí na místě, ale také pro pochopení toho, co se zde odehrává, protože to z žádné kanceláře není vidět.
Ženy ženám
„Neposkytujeme jen materiální pomoc, ale také integrační služby, jako jsou informace o práci, o školách nebo zdravotnictví. My jsme vlastně až do dneška (úterý 15. března), kdy přišli z magistrátu, neměli vůbec žádnou institucionální oporu. Ta práce se nabalila jedna na druhou, tak jako se kupily požadavky a dotazy od přicházejících žen. A z druhé strany přichází lidé, kteří nabízí své kompetence v oblastech, jako jsou typu terapie, porodní asistence, učení, projektové řízení, ale také duchovní pomoc v osobě řecko-katolického kněze,“ vysvětluje Bára, jak se z původního šatníku stalo centrum pomoci a chrlí na mě nekonečnou řadu jmen lidí, kteří se zapojují a pomáhají – v drtivé většině žen.
Do Vesny lidé nemíří „pouze“ pro oblečení nebo tampony, ale potřebují vědět spoustu věcí. Třeba kam zavolat a za kým zajít, když má dítě horečku nebo potřebuje léky, co si má počít matka s bolestí zubu, nebo kam má zajít ke gynekologovi. Chybí jedno číslo, na kterém by byly k dispozici tyto elementární informace. Teď tuto roli plní Barbora Antonová a její tým, kdy se přes síť známých dovolávají k lékařům, kteří tyto lidi přijmou. Což je neefektivní, zdlouhavé a vyčerpávající.
Řešit by to měl třeba první náměstek primátorky Petr Hladík, který však s nikým nekomunikuje a na e-maily dobrovolnic neodpovídá. Na zaslaný dotaz odpověděl, že je to přesně naopak a se všemi komunikuje. Dnes (18. března) prý zavolá Kamile Zlatuškové. Ta potvrzuje, že jí dnes skutečně poprvé zavolal. Tři týdny od začátku konfliktu a poskytování nonstop pomoci uprchlíkům, přičemž to sem má první náměstek primátorky 250 metrů chůze.
Moravská humanitární galerie
Zatímco někteří se před zodpovědností někam schovali, jiní se zapojili sami a bez ptaní. Například ředitel Moravské galerie Jan Press, který poskytl zázemí již šatníku pro samoživitelky, k němu přidal i zázemí pro dobrovolníky v budově galerie nebo počítač s ruskou klávesnicí a dál běhá po nádvoří a navrhuje, co by ještě mohl udělat – například postavit další stan pro hromadící se oblečení, jehož hlavní sklad je o kus dál, v atriu Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity. K pomoci se také připojila s galerií sousedící filharmonie, která nabídla další skladové prostory. Věci z nádvoří je totiž večer nutné někam uklidit a ráno zase nachystat, stejně tak je třeba počítat s nepřízní počasí během dne.
Ale věci se zde nezdrží dlouho. Krabice takřka čehokoli mizí řádově v minutách. Mnozí z těch, kdo sem donesou potřebné věci, odchází se slzami v očích. Všudypřítomné emoce podtrhuje zvláštní ticho procházejících ukrajinských žen a dětí, které se ocitly ze dne na den v cizím městě a neví, co s nimi bude, jak dlouho to potrvá a jestli to všechno vůbec někdy skončí. Proud těl nikde nezačíná, ani nekončí.
Malý prostor pod zatím holými korunami kaštanů poskytuje bezmála terapeutickou pomoc, a to nejen uprchlíkům, ale každému, kdo neví, jak se s šílenstvím války a celé situace vyrovnat. Anonymní dary získávají konkrétní tváře. Každý jeden donesený plyšák najde svou dětskou náruč a svetr tělo, které zahřeje. Oblečení na věšácích seřazené dle velikostí je nejen praktické, ale připomíná nám stejnost našich těl i potřeb. Ukrajinské děti potřebují stejné velikosti plínek jako ty české a třeba už nám příště dojde, že ty syrské na tom nejsou jinak.
„Důležité je, že se tady všichni potkávají. Když jsem některým ukrajinským dobrovolnicím říkala, že tady nemusí pomáhat, tak mi na to řekly, že by jinak seděly někde na posteli a brečely do zdi. Strašně to také doléhá na české seniorky, které sem chodí a kterým se vybavuje rok 1968 a srpnová okupace. Jsou z toho zničené. Tak sedí doma a pletou třeba kabele a tašky a každý den jich pár donesou, aby někomu pomohly. Každá taková drobnost má svůj smysl,“ řekne mi Bára a zamíří k dodávce, která zastavila u chodníku. Další náklad věcí, které mají smysl, ve světě, který ho zatím marně hledá.
