Ilustrace Klub romských spisovatelů
Je čtvrtek, 7. dubna. Utíkám na vlak do Bratislavy, kam jsem byla pozvaná na debatu Upre Roma jako součásti oslav Mezinárodního dne Romů, který se každý rok slaví 8. dubna. Po dvou letech covidové krize můžeme opět slavit víc než sezením u obrazovek.
V Brně nastoupí asi čtyřicetičlenná skupina ukrajinských Romů. Ženy a děti s cestovními taškami a igelitkami, z nichž čouhají deky a jídlo. Nejmladší dítě sedí v autosedačce pro novorozeňata. Po krátkém rozhovoru vychází najevo, že ani po několika dnech v Čechách se pro ně nenašlo ubytování. „Jedeme do Budapešti a pak se uvidí,“ zhodnotí moje spolucestující. Vybaví se mi nedávný článek na iDNESu nesoucí titulek o kočovných maďarských Romech, kteří jsou nepřizpůsobiví.
Od vlajky a hymny k dnešním požadavkům
Přemýšlím, jaký vliv může mít takový článek na veřejné mínění, do jaké míry část společnosti utvrzuje v jejich zažitých stereotypech a dál formuje význam pojmu nepřizpůsobivý, tolik podobný nacisty používanému „asociálovi“. Žádná významná kritika článku ani výroku místopředsedy vlády, Víta Rakušana, v poslanecké sněmovně o nepřizpůsobivých se nekoná. Můj e-mail, v němž ho žádám o vyjádření a případnou omluvu za podporování averze vůči Romům, zůstává pochopitelně bez odpovědi.
Po krátkém rozhovoru vychází najevo, že ani po několika dnech v Čechách se pro ně nenašlo ubytování.
Bratislava. Loučím se se svojí spolucestující, která mi děkuje, že si vůbec mohla s někým popovídat. Na nádraží mě už čeká kamarád Mižu, který v Goethe-Institutu následně celou odbornou debatu otvírá svým příspěvkem na téma dlouholetého úsilí o politicky umožněnou sebeorganizaci československých Romů.
Zaznívají každý rok opakovaná, a přesto pro mnohé neznámá fakta o prvním mezinárodním romském kongresu uskutečněném poblíž Londýna v roce 1971. Zahájení kongresu 8. dubna a následných jednání se účastnila i československá delegace ze Svazu Cikánů-Romů. Bylo rozhodnuto o podobě romské vlajky i hymny, která ve své druhé sloce odkazuje na zkušenost Romů z druhé světové války. Zástupci se zde také dohodli na prosazování jednotného označení „Rom“, které je od té doby obecně preferované.
Připomínkou emancipace i dosavadního úsilí
Jasně formulované požadavky tehdejších romských vzdělanců z Československa navazovaly na válečnou zkušenost i politickou situaci, která vyplývala z paternalistických přístupů a experimentů režimu, a byly tak motorem pro přetrvávající snažení, s jakým i nastupující generace usilovala o naplnění požadavků. Progres je zřetelný. Dnes například hovoříme o výzkumu holokaustu Romů či rozvoji romské literatury. Dočteme se o významných romských osobnostech, které však nezřídka zůstávají rukojmími romské společnosti hrdé na své reprezentanty i výjimkami potvrzujícími stereotypy na straně neromské společnosti. Potřeba dokazovat svou „přizpůsobivost“ zůstává. Jen stěží však může být naplněna při přetrvávající diskriminaci v bydlení či vzdělávání. Kdy neromská společnost nerozumí či nechce rozumět historickým důvodům nastalé situace a současně se vyhýbá převzetí odpovědnosti za její vznik.
Dnešní požadavky se formulují těžce. Společnost svou latentní averzi maskuje eufemismy, zatímco naplnění pravomocné politické participace je stále v nedohlednu. Snaha uchopit a formulovat problematická místa je čím dál těžší. Obzvlášť v případech, kdy jsou bagatelizované z úst třeba veřejného ochránce práv. Chybí vůle a zřejmě i odvaha. Mezinárodní den Romů patří Romům. Je připomínkou emancipace a dosavadního úsilí, příležitostí ohlédnout se, i závazkem pro celou česko-romskou společnost. I proto si ho stojí za to důstojně připomínat.
Autorka je romistka a publicistka.