Ilustrace Alarm / Day Shift Office
Zatímco první díl seriálu Boom kryptoměn a proces digitalizace peněz sledoval, jak se peníze ruku v ruce se světovým geopolitickým řádem postupně rozmělňovaly a virtualizovaly, tentokrát se podíváme, jak se společně s bitcoinem zrodil specifický protipohyb vůči tekutosti současných financí. Bitcoin se snaží ustavit jako nové digitální zlato a navrátit světové finance do zlaté éry komoditních peněz. Jeho podporovatelé však bohužel mnohdy ignorují problémy, kterým zlaté peníze v historii čelily.
Když v roce 2008 začaly krachovat největší americké – potažmo světové – banky, pro některé odborníky to nebylo žádné překvapení. Na neudržitelný stav světového finančního sytému poukazovali s předstihem, nikdo jim ovšem nevěnoval pozornost. Důsledkem nakumulovaného ekonomického úpadku americké střední třídy výrazně vzrostlo zadlužení amerických domácností, přičemž mnoho hypoték bylo očividně rizikových. Aby tyto rizikové půjčky zůstaly obchodovatelné na finančních trzích, američtí bankéři je slučovali do finančních derivátů se „zdravými“ půjčkami a tím maskovali rozměr a míru rizika finančních produktů, které takto obchodovali.
Deflační peníze jako bitcoin neřeší problémy sociální nerovnosti, naopak je výrazně prohlubují.
Když tato pečlivě budovaná finanční bublina roku 2008 splaskla, bylo zřejmé, že finanční systém je dlouhodobě neudržitelný a potřebuje zásadní restrukturalizaci. Americká vláda v čele s Barackem Obamou nicméně záchrannou síť pro svoje občany, kteří se ze dne na den ocitali bez střechy nad hlavou, nepřipravila. Místo toho zachránila banky, které svými machinacemi krach způsobily. Banky nakonec stejně zkrachovaly, ale jejich manažeři si z veřejných peněz stihli ještě vyplatit zlaté padáky. Veřejnost to vcelku pochopitelně vnímala jako jasný důkaz korupce současného peněžního systému, kdy vláda využila monetární politiku „kvantitativního uvolňování“ k sanaci škod, které způsobil soukromý sektor. Privatizace zisků, socializace ztrát.
Mnoho kritiků tehdy spatřovalo jádro problému právě v kapacitě států a centrálních bank emitovat nové peníze. Přestože většina nových peněz vzniká skrze soukromé banky, byly to právě státy a centrální banky, které se staly terčem kritiky. Tato kritika se pak na přelomu let 2008 a 2009 materializovala v podobě nové decentralizované a na státech nezávislé kryptoměny bitcoin.
Transparentní účetnictví
Na konci roku 2008 se na internetových fórech objevil dokument s názvem Bitcoin: A Peer-to-Peer Electronic Cash System, podepsaný kryptickým pseudonymem Satoshi Nakamoto. Autoři v tomto textu navrhují nový decentralizovaný systém zaznamenávání transakcí, který by umožnil digitální směnu bez účasti třetí strany. Identita a počet autorů tohoto textu zůstávají dodnes neznámé, což Satoshimu propůjčuje jakousi až mystickou auru mesiáše. Množící se teorie o jejich skutečné identitě se pohybují od teorií víceméně pravděpodobných až po ty fantasmagorické (snad satiricky). Jednou z mých oblíbených konspirací o Satoshiho původu je, že se jedná o cestovatele v čase, který se vrátil do minulosti, přivezl s sebou bitcoin a v budoucnosti díky tomu pohádkově zbohatl.
Cílem tohoto nového systému bylo vytvořit digitální ekvivalent hotovosti, která je volně směnitelná přímo mezi dvěma stranami – jako když si dva lidé předávají bankovku z ruky do ruky. Poprvé se tak podařilo vytvořit digitální objekt, který je jedinečný a není volně kopírovatelný. Autoři navíc vycházeli z představy, že aby objekt mohl mít hodnotu, musí být vzácný. Omezili proto počet bitcoinů na 21 milionů a určili, že se budou uvolňovat do oběhu zpomalujícím tempem. Uvolňování nových mincí do oběhu je zajištěno tzv. těžbou.
Těžba je však poněkud zavádějící označení. V podstatě se jedná o zapisování transakcí do sdílené účetní knihy zvané blockchain. Tato účetní kniha zajišťuje, že se bitcoinové transakce obejdou bez třetí strany, která by garantovala jejich platnost. V běžném světě tuto úlohu plní především banky, což jim dává nad transakcemi velké množství kontroly – mohou transakce sledovat, případně povolovat a rušit. U bitcoinu žádný takový aktér není. Transakce jsou schvalovány nezávislými, ale vzájemně propojenými počítači, které mezi sebou soutěží, kdo první poskládá blok transakcí a přidá je do blockchainu. Lidem provozujícím tyto počítače se říká „těžaři“. Ten těžař, kterému se podaří poskládat blok transakcí a opatřit jej potřebnou pečetí, obdrží odměnu v podobě nových bitcoinů a poplatků za transakce. Principem je, že všechny uzly v síti mají kopii této účetní knihy. Pokud by ji někdo chtěl změnit, musel by ji změnit ve většině kopií, což je relativně obtížné a vysoce nepravděpodobné (nikoliv ovšem technicky nemožné).
Takový proces naráží na dva související problémy. Hnáni vidinou zisku hrozí, že těžaři budou přidávat transakce příliš rychle, čímž zahltí trh novými bitcoiny a dojde k jejich inflaci. Zároveň hrozí, že budou přidávat neplatné transakce, jen aby naplnili bloky, nebo aby neprávem připsali bitcoiny na svůj účet. Je tedy potřeba těžaře motivovat, aby těžili poctivě, a zároveň regulovat tempo jejich těžby, aby netěžili moc rychle. K tomu slouží tzv. proof-of-work protokol, kdy každý těžař musí ověřit uzavřený blok kryptografickou pečetí v podobě řešení komplexní matematické úlohy (tzv. hashovací funkce). To ho stojí mnoho (v tomto případě elektrické) energie. Aby se zajistilo stabilní tempo uvolňování nových bitcoinů, upravuje bitcoinový algoritmus pravidelně požadavek na složitost této funkce. I když je v síti více těžařů, pořád uvolňují nové mince přibližně stejně rychle.
Digitální vrhcáby
Řešení hashovací funkce u bitcoinu si lze představit jako házení kostkou, kdy nastavení obtížnosti určuje, do jakého rozmezí čísel se musí těžaři trefit. Když je obtížnost nízká z důvodu nízkého počtu těžařů, stačí pro úspěch hodit číslo nižší než pět. Jakmile množství těžařů vzroste, obtížnost se přenastaví a najednou je potřeba hodit číslo nižší než tři. Ovšem kostka, kterou těžaři hází, má potenciálně 10²⁵⁶ stran. Těžaři proto používají vysoce výkonné specializované počítače, které permanentně „házejí kostkou“ ve snaze trefit se do požadovaného rozsahu obtížnosti. A samozřejmě zde platí, že čím výkonnější počítače těžař má, tím má větší šanci na úspěch. Těžaři tak v podstatě přeměňují elektrickou energii na digitální informaci, a čím více energie spotřebují, tím těžší by mělo být tuto informaci zfalšovat.
Ve chvíli, kdy těžař nalezne řešení hashovací funkce v požadovaném rozsahu obtížnosti (hodí na kostce číslo nižší než X), může blok ověřených transakcí přidat na blockchain. Za to obdrží odměnu v podobě nově emitovaných bitcoinů, které tzv. vytěžil. V samotném řešení hashovací funkce konkrétního bloku jsou obsaženy data o všech transakcích zapsaných v tomto bloku, a také výstup hashovací funkce z předešlého bloku. Pokud by tedy někdo chtěl změnit obsah ve starším bloku, musel by pak přepsat i všechny následující bloky a znovu je prohnat hashovací funkcí.
Účelem této architektury je, aby lidé, kteří ověřují transakce, ověřovali poctivě. Hashovací funkce totiž potřebuje relativně velké množství energie, a pokud někdo disponuje takovou výpočetní silou, že by potenciálně dokázal přepsat starší bloky, mnohem více se mu vyplatí začít těžit nové bloky, protože bude mít větší pravděpodobnost, že hashovací funkci vyřeší jako první a získá odměnu za vytěžení bloku.
Deflační měna a její nástrahy
Odměna za uzavření bloku se neustále snižuje, aby byl zajištěn deflační charakter bitcoinu. Zatímco v roce 2009 činila odměna za vytěžený blok 50 bitcoinů, v roce 2022 je odměna za blok 6,25 bitcoinu. To se děje díky tzv. halvingu (česky bychom řekli půlení). Tento princip, který je přímo zakomponován do architektury bitcoinu, znamená, že odměna za vytěžený blok se každé cca čtyři roky (přesněji každých 210 tisíc bloků) sníží na polovinu. Nakamoto ve svém zakládajícím textu argumentoval, že bitcoin tak má napodobovat materiální vlastnosti drahých kovů, jako jsou zlato a stříbro. Podle Nakamotovy představy je při objevení nového naleziště zlato získatelné poměrně snadno, ale s množství vytěženého zlata také roste obtížnost jeho dobývání, důl se musí prohlubovat, což vyžaduje větší zapojení techniky a výnosy z těžby klesají. To podle autorů bitcoinu zajišťuje cenovou stabilitu zlata, protože nezaplavuje trhy stále novými mincemi.
Bitcoin pak má díky halvingu, kontrole obtížnosti těžby a horní hranici 21 milionů napodobovat ideální vlastnosti drahého kovu. Proto se mu mnohdy říká digitální zlato. Satoshiho teorie ale nemyslí na to, že hledání nových nalezišť zlata mnohdy plnilo důležitou funkci regulace peněz. Těžit nové zlat, a přidávat tak peníze do oběhu se totiž vyplatí pouze tehdy, když klesne úroková míra. A úroková míra klesá v závislosti na snižující se inflaci potažmo vzrůstající deflaci peněz. V deflační ekonomice totiž dochází k ekonomické stagnaci, protože se nevyplácí investovat do produkce a zároveň je stále těžší splácet stávající závazky. V takovou chvíli se vyplatí začít hledat nové peníze. V momentě, kdy se zlato dostane na trh v podobě nových peněz, úroková míra opět vzroste a hledání nových nalezišť se přestane vyplácet.
Když ve Spojených státech mezi lety 1873 a 1896 probíhala dlouhá recese způsobená vysokou deflací, jediné, co zemi zachránilo od měnové reformy (přechod na stříbrný standard), byla nová naleziště zlata v jižní Africe. Bitcoin ovšem žádný takovýto mechanismus, kdy by mohlo dojít k nalézání nových peněz, ve svém designu zakomponovaný nemá. Míra jeho uvolňování do oběhu je rigidní, a může tak hůře reagovat na zvýšenou společenskou poptávku po nových penězích.
Konkurencí k centralizaci
Padesát procent všech bitcoinů bylo vytěženo během prvních tří let existence této měny a v současnosti činí podíl vytěžených mincí přes 90 procent z celkových 21 milionů. V důsledku to znamená, že celý systém odměňuje bohaté nebo ty, kteří do bitcoinu měli příležitost investovat na začátku. Dochází k tomu, co sociolog Robert K. Merton nazýval Matoušovým efektem, kdy v přeneseném významu „bohatí bohatnou a chudí chudnou“. Ti, kteří bitcoiny nemají a chtějí je získat, si je musí buďto koupit nebo vysloužit od těch, kteří bitcoiny mají. Deflační měny příliš nepodporují investice nebo půjčky, takže není pravděpodobné, že by bitcoiny někdo půjčoval na úvěr. Přitom právě možnost získat peníze před tím, než je vydělám, umožňuje vyšší sociální mobilitu ve společnosti. A i přesto, že kreditní peníze s sebou nesou četná rizika a nevýhody, deflační peníze jako bitcoin neřeší problémy sociální nerovnosti, naopak je výrazně prohlubují.
Navíc tím, že mezi sebou jednotliví těžaři soupeří, nakonec dochází k postupné centralizaci těžby. Odhaduje se, že více než 90 procent těžebního výkonu obstarává pět největších asociací těžařů, tzv. těžebních poolů. Těžební pooly vznikly původně v České republice (první pool se jmenoval Slushpool) a jsou přímou reakcí na vzrůstající náročnost těžby. S přibýváním těžařů se postupně nevyplatilo těžit jako jednotlivec, protože konkurence byla příliš velká a odměna příliš nejistá. Těžaři se tak začali sdružovat do těžebních poolů, které jim umožňovali kombinovat jejich výpočetní kapacity a následně si rozdělit vytěžené odměny. Nikdo tak sice nezíská celou odměnu za vytěžený blok, nicméně zisky z rozdělených odměn jsou stabilnější a pravidelnější. Důsledkem ovšem je, že většina těžebního výkonu je v rukou pouhých pěti aktérů. Decentralizace bitcoinu je tak značně kompromitována. Potvrzují se slova Karla Marxe z roku 1844, že „nutným důsledkem konkurence je akumulace kapitálu v rukou malého počtu lidí“.
První svého druhu?
Bitcoin je sice první fungující digitální kryptoměna, nicméně neúspěšné návrhy digitálních nebankovních peněz se objevovaly už od devadesátých let 20. století. Americký programátor Nick Szabo například už v roce 1998 přišel s konceptem „bit gold“, který je považován za přímého předchůdce bitcoinu (dokonce se spekuluje o tom, že by Szabo mohl být samotný Satoshi Nakamoto). Už o dva roky dříve dokonce vznikl projekt zvaný e-gold, který umožňoval digitální držení zlata. Nicméně e-gold nebyl decentralizovaný, a bylo tak možné ho ze strany americké vlády v roce 2006 uzavřít.
Až bitcoinu se podařilo vyřešit „problém byzantských generálů“. Tento problém předestírá hypotetickou situaci, kdy vícero generálů obléhá jediné město a potřebují koordinovat svá vojska, aby mohli jednotně zaútočit. Nikde ale není zajištěno, že všichni mají stejné informace, a dostávají se tak do patové situace. U elektronických peněz tento problém znamená, že si účastníci transakcí nemohli být jisti, zda někdo neplatí stejnými penězi dvakrát různým protistranám (tzv. doublespend). U blockchainu tento problém odpadá, protože každý uzel v síti má vlastní kopii celé historie transakcí, a tím pádem má stejné informace jako všechny ostatní uzly. Díky tomu si účastníci transakcí mohou být jisti, že peníze, které dostávají výměnou za služby či zboží, už nebyly utraceny jinde.
Bitcoin byl spuštěn 5. ledna 2009. V prvním vytěženém bloku, takzvaném genesis bloku, byla obsažena zpráva z titulní strany britských novin The Times, ve které stálo: „Ministr chystá druhý bailout pro banky.“ Řeč byla o tehdejším britském ministru financí Alistairu Darlingovi, který v té době musel řešit dopady finanční krize. Bitcoinovou komunitou je tato zpráva v prvním bloku chápána jednak jako časová značka dokládající datum spuštění bitcoinové sítě, jednak jako Nakamotův komentář k problémům standardního finančního systému, který v té době v podstatě kolaboval pod vlastní vahou. V následujících letech se bitcoin těšil popularitě spíše v úzce zaměřené skupině lidí odhodlaných experimentovat s novými technologiemi. V té době probíhali četné online diskuze o technologických výhodách i nedostatcích nové kryptoměny, kterých se účastnil i sám Nakamoto.
WikiLeaks a odchod mesiáše
Velkým milníkem pro adopci bitcoinu byla blokáda zpravodajského webu Wikileaks ze strany finančních institucí jako American Express nebo PayPal. WikiLeaks byly touto blokádou na žádost amerického Kongresu odstřiženi od darů svých podporovatelů, a tím pádem od hlavního zdroje příjmů. V té době se hackerská komunita Anonymous, která Wikileaks podporovala a někdy s nimi i spolupracovala, shodla, že standardní finanční kanály mohou být efektivně nahrazeny bitcoinem. Tento návrh se setkal s odporem samotných zakladatelů bitcoinu. Ti upozorňovali, že se jedná o zkušební síť, která není připravená na adopci na globální škále: „Projekt se musí rozrůstat postupně, aby bylo možné software průběžně posilovat. Tímto apeluji na WikiLeaks, aby se nepokoušeli používat bitcoiny. Bitcoin je malá beta komunita v plenkách. Nedostanete z toho víc než drobné a pozornost, kterou tím na nás přitáhnete, nás pravděpodobně zničí.“ Nicméně varování nebylo vzato v potaz a WikiLeaks skutečně začali přijímat bitcoinové platby. Nakamoto na to reagoval prohlášením, že „WikiLeaks kopli do vosího hnízda a roj teď letí na nás“. Poté se účet Satoshi Nakamoto definitivně odmlčel.
Bitcoin se nakonec WikiLeaks osvědčil. Zakladatel tohoto zpravodajského webu Julian Assange se v roce 2017, kdy kurz bitcoinu stoupal k dvaceti tisícům dolarů, na svém twitterovém účtu posměšně vyjádřil na adresu amerických senátorů: „Můj nejhlubší vděk patří americké vládě, senátoru McCainovi a senátoru Liebermanovi za to, že počínaje rokem 2010 dotlačili společnosti Visa, MasterCard, PayPal, American Express, Mooneybookers a další k vytvoření nezákonné bankovní blokády proti WikiLeaks. To nás přimělo investovat do bitcoinu s návratností více než 50 tisíc procent.“
Pizza a drogy
Drobnou kuriozitou je, že v roce 2010 také došlo k údajně první transakci bitcoinů za zboží. Dne 22. května si Laszlo Hanyecz z americké Floridy objednal pizzu, za kterou dal 10 tisíc bitcoinů. Od té doby se tento den připomíná jako „Bitcoin Pizza Day“. Podporovatelé první kryptoměny jej slaví pojídáním pizzy a případným přepočítáváním částky na dnešní kurz, což z Hanyeczovi pizzy dělá nejdražší pizzu na světě.
V následujících letech se bitcoin stal nativní měnou pro darknetové tržiště Silkroad. Na této internetové platformě bylo možno směňovat různé druhy zboží, včetně ilegálních produktů, služeb i obsahu. Díky tomu získal bitcoin pověst měny používané pro obchod s drogami, zbraněmi a dětskou pornografií – i když se reálně nedá určit, jaký poměr bitcoinových transakcí byl v té době reálně určený pro tento druh obchodu.
Pověst teroristické měny ze sebe bitcoin nikdy úplně nesejmul, přestože jeho možnosti k financování kriminální činnosti se v posledních letech výrazně zúžily. I na poli směny totiž došlo k výrazné centralizaci služeb, a přes 70 procent transakcí se tak odehrává skrze centralizované směnárny. Většina těchto směnáren se pak řídí finančními regulacemi proti praní špinavých peněz a spolupracuje se státními autoritami. To se ukázalo i během anticovidových protestů řidičů kamionů v Kanadě, kteří chtěli bitcoin využít k financování vlastních aktivit. Kanadská vláda identifikovala peněženky organizátorů a vyzvala provozovatele burz, aby s těmito adresami neobchodovali. To samé se nyní děje i v rámci protiruských sankcí, kdy ke stejnému kroku vyzývá americká vláda i Evropská unie.
Je nový svět možný?
Bitcoin si předsevzal nabídnout řešení problémů současného příliš tekutého a virtuálního finančního systému. To, co nabídl, byl návrat do systému konce 19. století, akorát že na počítačích. Díky sníženému tření digitálních technologií si tak bitcoin oběhl rychlé kolečko kapitalismu během pár let a postupně se dostal do situace podobné té, kterou chtěl řešit. Těžba je víceméně centralizovaná, obchod s kryptoměnami také, o ekologické zátěži celého systému ani nemluvě. Zdá se, že revoluce se nekoná.
Bitcoin se ovšem stále těší velké popularitě a jeho podporovatelé stále hledají nové způsoby, jak jej zpřístupnit a rozšířit do světa. Mnohdy se tak ovšem děje na úkor obyvatel zemí globálního Jihu, které nemají dostatečné demokratické nástroje, jak se novému „kryptokolonialismu“ efektivně bránit. Příští díl seriálu Boom kryptoměn a proces digitalizace peněz se zaměří právě na tyto praktiky a situace.
Autor je ekonomický antropolog. Působí jako doktorand na FSV UK.
Text je součástí projektu Boom kryptoměn a proces digitalizace peněz, který vznikl za podpory české pobočky nadace Rosa-Luxemburg-Stiftung.
