Foto Alarm / Vladimír Turner
Období mezi roky 1933 a 1938 bylo dobou vypjatého zápasu mezi silami fašismu a humanismu. V Československu se tento zápas projevoval především na poli kultury. Česká Surrealistická skupina byla založena podle francouzského vzoru počátkem roku 1934 umělci bývalého proletářského Devětsilu. Ovlivněni byli především 2. manifestem spisovatele a básníka Andrého Bretona, který surrealismus definuje jako společensko-revoluční hnutí využívající znalost psychoanalýzy, asociační hry, poetiku náhodných setkání a sexuální energie a byl silně ovlivněn filozofií strukturalismu a marxismu. Breton měl na domácí uměleckou scénu obrovský vliv. Československo několikrát navštívil a v Praze dokonce přednášel.
Chodil navzdory konvencím oblečený a ostříhaný jako muž. Změnil si jméno na rodově neutrální a mluvil o sobě v mužském rodě.
Svou činnost zahájila skupina manifestem, který poslala právě Andrému Bretonovi do agitpropu, tedy agitačního a propagačního oddělení Francouzské komunistické strany. V otevřeném dopisu se přihlásili k marxismu a socialistickým ideálům. Svou politickou angažovanost ovšem spojovali s požadavkem naprosté tvůrčí svobody. Manifest napsaný básníkem Vítězslavem Nezvalem začíná varováním: „Revoluční Evropou pobíhá strašidlo …fašismu.“ Surrealisté byli antifašisté z podstaty svého programu a politického přesvědčení. V jejich následující tvorbě – ačkoli vytvářeli fantaskní, snové a halucinační výjevy – vznikaly často alegorie velmi reálného a sílícího fašismu a hrozby války. Sdílený, všeobecně vnímaný strach se totiž vepsal do kolektivního podvědomí, se kterým surrealisté pracovali.
Štyrský a Toyen
Jedněmi ze zakládajících členů surrealistické skupiny byla nerozlučná, neúnavně experimentující dvojice Jindřich Štyrský a Marie Čermínová známá jako Toyen. Svůj postoj vyjádřili například ilustracemi v Antologii protifašistických umělců vydané komunistickým politikem a novinářem Bohumírem Šmeralem. Do sborníku kromě nich přispěli také Adolf Hoffmeister, Antonín Pelc a nepostradatelný František Bidlo. Štyrský a Toyen zde publikovali kresby znázorňující krvácející prašivky omotané ostnatým drátem a popraskaná rozpadající se lidská torza. Použili až téměř ustálený jazyk surrealismu popisující hrůzy války a opresivních režimů.
Štyrský a Toyen protestovali nejen proti fašismu, ale proti všem formám útlaku, proti rodinným, společenským a kulturním autoritám. Toyen se k tomu ještě vymaňoval měšťácké morálce tím, že popřel tradiční „ženskou roli“. Chodil navzdory konvencím oblečený a ostříhaný jako muž. Změnil si jméno na rodově neutrální a mluvil o sobě v mužském rodě. Viděno dnešní optikou byl Toyen transgender muž. Trpěl depresemi z rozporu mezi tím, čím byl biologicky a tím, jak se vnímal. Dnes má tento stav svoje medicínské označení – genderová dysforie.
Jeho obrazy a kresby jsou plné nereálných, a přece povědomých zneklidňujících útvarů umístěných v snových krajinách a fantaskních pustinách. Toyen ve své tvorbě odhaloval potlačené libido a sexuální touhy, a také všeobecně sdílený pocit neodvratné katastrofy. V roce 1937 kreslí svůj úzkostný cyklus Přízraky pouště, které pracují s podvědomou reakcí na hrozbu války a ohrožení svobody. Jednu kresbu z cyklu posílá k otištění do sborníku Španělsku, ve kterém československá avantgarda vyjadřovala své antifašistické postoje a sympatie k demokratickému Španělsku. Jindřich Štyrský odeslal do antologie svůj obraz věnovaný falangisty zavražděnému básníkovi Federicu García Lorcovi.
Fašismus jako mytologické zlo
Pro nestora surrealismu Emila Fillu se střetnutí sil fašismu s humanismem stalo dlouhodobým námětem jeho surrealisticko-expresivní tvorby. Tento aktuální zápas pojal jako odvěký střet dobra se zlem, k čemuž využíval patos antické mytologie. Ve své sérii Boje a zápasy aktualizoval příběhy řeckých bájí. S personifikací fašismu tak zápasí legendární hrdinové jako je Perseus, Orfeus a Herakles. Jindy nacismus a fašismus zobrazoval napřímo. Ostatně dobrá znalost řeckých bájí a pověstí je nezbytná k pochopení velkého množství předválečných antifašistických děl. V tvorbě z tohoto období se Filla inspiroval také kubizujícími formami a angažovanou rovněž antifašistickou tematikou malíře Pabla Picassa.
Boje a zápasy humanismu s fašismem se objevovaly v tvorbě celé surrealistické generace. Bitvu sváděli prostřednictvím své malířské tvorby i nám už dobře známí Alois Wachsman, František Muzika, Vladimír Sychra, František Vobecký, Otakar Mrkvička, František Janoušek a další. Na obrazech se v pusté a snově bezútěšné krajině objevují zříceniny domů a vybombardovaná města jako symboly budoucí a ve Španělsku už probíhající války. Těsně před druhou světovou válkou renomé našich předních tvůrců hlásících se k surrealismu a obecně československé avantgardy už skoro dosahovalo světového věhlasu tehdejších pařížských umělců. Prestižní postavení československé kultury ukončila až válka. Domácí kulturní reakce jim také pochopitelně mezinárodní úspěch neodpustila a zahájila proti nim otevřený boj. Podívejte se na další díl videopořadu Pavla Karouse a Vladimíra Turnera Antifascist Art.