Foto Jeso Carneiro, CC BY-NC 2.0
„V nadcházejících pěti letech udělám vše pro to, aby voliči krajní pravice neměli důvod volit extrémy,“ sliboval Macron v projevu po svém zvolení 7. května 2017. Se znalostí výsledku prezidentských voleb 24. dubna 2022 lze říct, že se mu to tak úplně nepodařilo. Nejenom, že již tak významný počet 13 milionů (34 procent) hlasů pro Marine Le Pen v druhém kole minulých voleb neredukoval – francouzskou krajní pravici letos volilo navíc dalších dva a půl milionu lidí, a dosáhla tak historky největšího úspěchu (42 procent). Macronovo vítězství s 58 procenty je ale i tak nakonec relativně přesvědčivé a odpovídá trendům podpory ve veřejných průzkumech posledních tří let. Výsledek je však na míle vzdálen vítězství na celé čáře, které zaznamenal s 82 procenty v historicky prvním duelu s krajní pravicí roku 2002 Jacques Chirac. Před dvaceti lety v ulicích proti Jean-Marie Le Penovi demonstrovalo na milion a půl lidí. Po opětovném postupu Marine Le Pen do druhého kola proti ní letos do ulic vyšlo už jen 23 tisíc demonstrantů.
Těžko říct, zda Macron a jeho ministři najdou způsob, jak radikálně a rychle změnit relativně autoritářskou kulturu vykonávání moci, na kterou si během posledních pěti let zvykli.
Letošní prezidentské volby byly v mnoha ohledech specifické. Probíhaly v kontextu pandemie covid-19 a rozsáhlé války na území Evropy, tedy dvou událostí světového významu, které z pochopitelných důvodů vytlačily jiná témata. Ke kvalitě veřejné diskuze také nepřispělo rozhodnutí prezidenta Macrona co nejvíce se vyhnout zapojení do kampaně před prvním kolem a odmítnout účast na debatách (účastnil se až té mezi prvním a druhým kolem). Oba kandidáti navíc vzbuzovali antipatie ve velké části francouzské společnosti. Marine Le Pen proto, že patří ke krajní pravici, a Macron kvůli svému arogantnímu způsobu vládnutí a vyjadřování. Nelze ale říct, že přístup „cokoliv, jen ne Le Pen“ nakonec zvítězil nad přístupem „cokoliv, jen ne Macrona“. Spíše než aby zamezili zvolení jejich protivníka, většina voličů Macrona i Le Pen podpořila své kandidáty proto, že je chtěli vidět v prezidentském úřadě.
Příběh dvou Francií
Hlas pro Macrona či Le Pen byl podobně jako již před pěti lety do velké míry spojen s tím, z jakých poměrů dotyčný volič pochází. Lidé bohatší, s vyšším vzděláním, kteří často bydlí v Paříži a dalších velkých městských metropolích, volili převážně Macrona – jde o Francii, které se posledních pět let dařilo a dobře se jí daří dlouhodobě. Kandidátku krajní pravice volili naopak lidé z nejrůznějších periferií (bývalé průmyslové oblasti, regiony s horším napojením na síť rychlovlaků TGV a podobně), chudí lidé, na něž v mnohem větší míře dopadlo zdražování, a lidé s nižší kvalifikací – tedy Francie, které se v globalizovaném světě příliš nedaří a jejíž životní úroveň stagnuje či se zhoršuje. Tato polarizace elektorátu podle třídního dělení je problematická, protože její prohlubování oproti jiným způsobům dělení (například pravice versus levice) nevede k hledání shody, ale dalšímu dělení společnosti. Le Pen i přes umírněnější rétoriku opět prohrála, ale vítězství byla blíže, než kdy dříve, což by vzhledem k radikálnosti jejího programu mělo znepokojovat.
Prezentovaná lidštější tvář ani kočky, se kterými Le Pen často vystupuje na sociálních sítích, nezměnily nic na tom, že její volební program je jasně extremistický. Plánoval mimo jiné odebírání práv některým skupinám lidí žijících ve Francii skrze legalizaci upřednostňování francouzských občanů oproti jiným obyvatelům Francie například v oblasti pracovního trhu, sociálního bydlení a systému sociálních podpor a dávek. Podobná opatření by nutně narazila na garanci práv a rovného zacházení v rámci Deklarace práv a Ústavy francouzské republiky. Pozoruhodné přitom je, že protiústavnost svého programu Marine Le Pen otevřeně přiznávala, a chtěla proto ústavu cestou referend změnit.
Je nutné poznamenat, že i Macron, který je někdy označován za středového či liberálního politika, v rámci zákona o globální bezpečnosti prosadil opatření za hranou ústavnosti – potenciální zákaz filmování pořádkových sil. Tato část zákona nakonec byla zneplatněna rozhodnutím francouzské Ústavní rady. Za protiústavní bylo označeno také plošné využití dronů pro sledování a vymáhání protipandemických opatření během lockdownu na jaře 2020. Macron byl navíc kritizován za policejní násilí při tvrdých zákrocích proti demonstrantům, a to nejen z řad žlutých vest. Le Pen by v této oblasti však nebyla o nic lepší – s beztrestností policie chtěla jít ještě dál. Mimo to chtěla prosadit odstoupení Francie od Evropské úmluvy o lidských právech, aby mohla snáze vyhošťovat cizince. I když tentokrát neprosazovala odstoupení od eura ani vystoupení z Evropské unie, její politika předpokládala porušování platných smluv, a tedy nevyhnutelný konflikt s dalšími členskými státy.
Znatelný rozdíl mezi oběma kandidáty byl i v oblasti ochrany klimatu. Macron prohlásil, že jeho politika v druhém mandátu bude buď ekologická, nebo žádná. V souvislosti s tím ohlásil roční navýšení rozpočtu v oblasti ochrany klimatu ve výši 10 miliard eur. I přes Macronovu rétoriku o důležitosti životního prostředí však existují oblasti, pro které nachází financí více – například na zlepšení podmínek policie slíbil až 15 miliard. Dosavadní Macronův přístup v otázce ochrany klimatu pak byl francouzskými soudy v rámci takzvané aféry století v roce 2021 shledán jako nedostatečný vzhledem k závazku k plnění Pařížské klimatické dohody. Srovnání s Marine Le Pen ale i zde ukazuje, o kolik horší by to mohlo být – Le Pen totiž plánovala zastavení výstavby nových větrných elektráren a demontáž těch stávajících. Oba se shodli na podpoře jaderné energie.
Macronovo znovuzvolení uvítali ve většině Evropských zemí, včetně válkou zmítané Ukrajiny. Tam se sice z „makronování“ stalo synonymum pro to být situací velmi znepokojen, ale nic s ní nedělat, ale zvolení Marine Le Pen by Ukrajině rozhodně nepomohlo, naopak by znamenalo změnu k horšímu. Le Pen by v prezidentském úřadu měla široké pravomoci a dopad pěti let krajní pravice u moci by byl bezpochyby dalekosáhlý. Situace by byla o to nebezpečnější, že řada opatření posilující výkonnou v době výjimečného stavu byla v reakci na sérii teroristických útoků z let 2015 až 2017 normalizována a za Hollandeovy i Macronovy vlády začleněna do běžného práva.
Vedle bloků příznivců Macrona a Le Pen v druhém kole chybělo zastoupení dalších dvou výrazných skupin: nevoličů, kterých bylo 28 procent (nejvíce od roku 1969), a levice, jejíž kandidát Jean-Luc Mélenchon s 22 procenty skončil v prvním kole těsně za Marine Le Pen s rozdílem asi procenta hlasů.
Parlamentní volby jako třetí kolo prezidentských voleb?
Klíčové pro budoucí politické směřování Francie budou výsledky obou kol voleb do Národního shromáždění 12. a 19. června. I přes již zmíněné dominantní postavení prezidenta ve francouzském politickém systému totiž pro realizaci svojí politiky (kromě oblastí s rezervovanou pravomocí, jako je například zahraniční politika) potřebuje i většinu v zákonodárném sboru. Od zkrácení prezidentského mandátů ze sedmi na pět let a sladění termínů parlamentních voleb s těmi prezidentskými se zatím nestalo, aby zvolený prezident neměl v dolní komoře parlamentu většinu. Za tímto pravidlem z velké části stojí zklamání a demotivace voličů poražených kandidátů, kteří se nezvládnout rychle mobilizovat a jít k volbám tak disciplinovaně jako podporovatelé prezidenta.
Letos by nespokojenost s omezenou nabídkou v druhém kole, vědomí rizika nepřerušené vlády Macronovy většiny po dobu deseti let a snad také o dva týdny větší rozestup mezi oběma volbami mohly přispět k vítězství opozičních sil. Dle volebního průzkumu IFOP si 68 procent registrovaných voličů přeje, aby Macron parlamentní volby prohrál a byl donucen ke kohabitaci (situace, kdy prezident a premiér zastupují jiné politické tábory – pozn. red.). Mélenchon, který z voleb vyšel jako nezpochybnitelný hegemon na levici, už Francouze vyzval, aby jej zvolili premiérem, a 57 procent Francouzů si skutečně přeje, aby strany levice šly do voleb společně. Zelení, druhá nejsilnější síla levice po Mélenchonově Nepodvolené Francii, se přitom s výsledkem pod pět procent ocitli ve výrazných finančních potížích, což jim zužuje manévrovací prostor, a parlamentní volby jsou pro zajištění financování politických stran klíčové – za každý hlas obdrží přibližně jeden a půl eura každý rok po dobu pěti let.
První volební průzkumy však předpovídají spíše většinu pro Macrona, i když selhání jeho strany není vyloučené. Nízká míra regionálního zakořenění spolu s dalšími faktory vedly ke katastrofálnímu výsledku vládní většiny v regionálních volbách v červnu 2021, kdy nezískala předsednictví v ani jednom z regionů. Fiasko Valérie Pécresse a tradiční pravice by nicméně mohlo Macronovi pomoci, protože řada ze zbývajících republikánských poslanců se může rozhodnout následovat své bývalé spolustraníky, kteří se k Macronovi přidali již dříve. Šance Le Pen komplikuje fakt, že se její voliči rekrutují z těch, u kterých je největší pravděpodobnost, že k parlamentním volbám nepůjdou. Dvoukolový většinový způsob volby dává v případě, že nikdo ve volebním okrsku nezvítězí v prvním kole, možnost volit v tom druhém takticky naopak proti kandidátovi či proti straně. Kromě jasné prezidentské většiny či většiny jedné z opozičních sil je také možné, že v nově zvoleném Národním shromáždění nebude žádná jasná většina.
Dodejme, že probíhající ruská agrese vůči Ukrajině upozaďuje skutečnost, že Francie nadále do konce června, kdy bude vystřídána Českou republikou, předsedá Radě Evropské unie. Znovuzvolení a kontext války na východě Macronovi dává příležitost postupovat dál ve snahách prohlubovat evropskou integraci, a to nejen v oblasti spolupráce na zajištění bezpečnosti. Oproti situaci v roce 2017 po pěti letech vlády Macron již není nováčkem vedle dosluhující Merkelové, ale patří mezi zkušenější a silnější evropské politiky. S deseti lety v úřadě se zařadí mezi evropské politiky, kteří svým dlouhým působením měli možnost ovlivnit vývoj Evropské integrace.
Pátá republika v důchodovém věku
Již zmíněná rekordně nízká volební účast, relativní úspěch krajní pravice a de facto vymizení ústředních stran francouzské páté republiky (socialistů a republikánů), které dlouhodobě strukturovaly politický život, poukazují na to, že současnému systému začíná docházet dech. Politický „velký třesk“, který Macron rozpoutal svým nástupem v roce 2017, dále pokračuje. Pátá republika vznikla v roce 1958 ve specifickém kontextu války v Alžírsku a nezpochybnitelné legitimity Charlese de Gaullea jako hrdiny francouzského odboje. Tento ústavní pořádek letos v říjnu oslaví 64 let – věk, ve kterém by i v zamýšleném penzijním systému Emmanuela Macrona měla nárok na odchod do důchodu. Na konci Macronova druhého mandátu jí bude bezmála sedmdesát, a přiblíží se tak nejdéle trvající třetí republice, která existovala mezi léty 1870 a 1940.
Dosavadních pět let Macronovy vlády se neslo ve znamení silně centralistického rozhodování, upozaďování odborů, místních vlád a starostů a přímé konfrontace prezidentských reforem s odporem demonstrantů v ulicích. Během tohoto období také došlo k nárůstu podpory krajní pravice a fyzických útoků na demokraticky zvolené zástupce a jejich bydliště. Macron slíbil, že jeho druhý mandát bude jiný. Nyní chce být prý smířlivější, méně konfrontační a Francouze spojovat. To ale neříká zdaleka poprvé. Pokud nezíská většinu, o změnu půjde určitě a Macron nebude mít na výběr. Pokud ale získá pohodlnou většinu, bude mít – za předpokladu, že se jeho stranící nerozhádají kvůli otázce nástupnictví v roce 2027 – volnou ruku. Těžko říct, zda on a jeho ministři najdou způsob, jak radikálně a rychle změnit relativně autoritářskou kulturu vykonávání moci, na kterou si během posledních pěti let zvykli.
Frustraci z dosavadního většinového systému si Macron uvědomoval už při svém prvním zvolení a sliboval zavedení prvků proporčního systému při volbách do Národního shromáždění. K tomu kvůli hašení vlastních afér a světových krizí nedošlo. Při hledání smíru se žlutými vestami a řešení otázky ochrany klimatu přistoupil k relativně převratným experimentům s participativní demokracií. Diskuse a hledání politik mezi běžnými Francouzi vzbudily nadšení a aktivní zapojení velké části z nich. Ovšem fakt, že i přes příslib přijetí všech návrhů Občanského konventu pro klima, jich Macron značnou část odmítl, vyvolalo velké zklamání. Náhodně zvolení lidé, kteří se konventu účastnili, měli pocit, že byli zneužiti pro PR akci a že Macron tímto způsobem znevážil jejich práci. Zástupci žlutých vest, ale například i ústavní právnička Marie-Anne Cohendet volají po zjednodušení možnosti využití referend z podnětu samotných občanů – aspoň jako konzultačního nástroje, když ne přímo jako právně závazného rozhodnutí. Aby došlo k zastavení narůstající polarizace francouzské společnosti a násilí v politickém životě, je potřeba, aby ti, kteří s Macronovou vládou nesouhlasí, měli možnost se nějakým způsobem aktivně do politického rozhodování zapojit. Nástroje k tomu existují, vyžadují ale politickou vůli.
Autor je doktorand na Katedře evropských studií Fakulty sociálních věd UK.