Foto Senior Airman Rusty Frank, public domain
„K bagatelizaci násilí dochází napříč systémem. I samy oběti k tomu mají tendenci,“ uvedla socioložka Blanka Nyklová ze Sociologického ústavu AV ČR při představení výzkumu, který analyzuje český systém pomoci na základě kvalitativních rozhovorů s jednadvaceti obětmi partnerského násilí. Podle Nyklové je stěžejním problémem systému, že je roztříštěný, nekonzistentní, a příliš „systémově“ tedy nefunguje. Pro oběti je extrémně těžké se v něm zorientovat, prožité trauma navíc tuto schopnost ještě zhoršuje. „Roztříštění systému znamená, že se zodpovědnost přenáší na klientky, je na nich, aby se v něm prosadily a pomoc skutečně získaly. Samozřejmě nejsnazší je to pro ženy, které mají finanční nebo jiné zdroje a dokáží si zajistit například dobré právní zastoupení,“ říká Nyklová. Na překážky naopak narážejí osoby sociálně znevýhodněné, bez domova, s jazykovou bariérou a podobně.
Roztříštěný systém
Nyklová spolu s dalšími odbornicemi z Centra pro oběti domácího a sexuálního násilí proFem na tiskové konferenci komentovala nejvýraznější bariéry v systému pomoci obětem partnerského násilí. V první řadě jde o chybné vyhodnocování případů a neřešení konkrétních projevů. „Různé složky systému násilné projevy či epizody posuzují podle systémově neukotveného odstupňování závažnosti,“ uvádí vydaná výzkumná zpráva. „Ani facka není vnímána jako závažná a fyzické napadení se může opakovaně dostat před přestupkovou komisi, aniž by byl řešen kontext partnerského násilí.“ S tím podle odbornic souvisí zlehčování násilí. To, že se oběti s bagatelizací setkávají i u pracovníků, kteří jim mají pomáhat, působí demotivačně. Jednotlivé složky pomoci pak také podle odbornic málokdy přicházejí do kontaktu se specializovanými organizacemi, a nejsou tak schopné jednotlivé případy adekvátně posoudit. Ti, kteří nepracují primárně s obětmi domácího násilí, ho jednoduše neumí pojmenovat.
Stěžejní je propojení složek systému pomoci obětem se specializovanými organizacemi, a zejména posílení role specializovaných právních služeb.
Během tiskové konference byl představen případ paní Petry žijící v Praze a dlouhodobě vystavené domácímu násilí ze strany manžela. V jednom z případů, kdy Petra přivolala na manžela policisty, po příjezdu řekli, že neřeší manželské spory a odkázali ji na Orgán sociálně právní ochrany dětí (OSPOD). Tam se však dozvěděla, že se má obrátit na policii. Jindy manžel policii oznámil, že Petra trpící bipolární poruchou a je v manické fázi, načež žena skončila v psychiatrické léčebně. „Pokud klientka přichází například do poradny, která ale není v kontaktu se specializovanými organizacemi, mohou i tady v dobré víře zareagovat špatně,“ vysvětluje vedoucí terapeutických služeb proFemu Dana Pokorná. „Mohou si například říct, že se vše vyřeší, když ženě poskytnou sociální byt. Jenže pokud jí nenabídnou žádnou navazující pomoc, může se stát, že její partner v něm brzy bude bydlet s ní,“ říká Pokorná, podle které je poskytnutí psychologické pomoci stěžejní. Díky ní může klientka adekvátně nahlédnout to, co se jí děje, zpracovat svoje zkušenosti a posléze se z násilného vztahu dostat. „Pro lidi s posttraumatickým syndromem je to zásadní. Pokud mají mít šanci v těch dlouhých bojích uspět, tak jim nestačí jen těch deset sezení, na které má člověk nárok,“ doplňuje projektová manažerka proFemu Iva Peterková.
Genderové stereotypy
Podle Blanky Nyklové celou věc zhoršují genderové stereotypy: „Nejvíce tam, kde jsou přítomny děti. Mnohem častěji obviňujeme z jejich problémů právě matky, zatímco role násilného rodiče, což bývá většinou otec, zůstává netematizovaná. Viníme místo nich oběti.“ Podle Nyklové byl obětí stereotypů i muž, který byl součástí výzkumného vzorku. „Skutečnost, že by mohl být obětí domácího násilí, byla opakovaně vylučována, bylo pro něj těžké to komunikovat.“ Jednou z největších překážek fyzického odchodu od násilného partnera je pak samozřejmě otázka bydlení, neinformovanost o azylech a nízký počet specializovaných míst.
„Jednotlivé složky systému často v první řadě naplňují svoje vlastní potřeby. To znamená, že je zajímá, jestli mají ‚splněno‘, nebo zdlouhavě řeší, co přesně pod ně spadá a nespadá,“ přidává další problém Nyklová. „Integrovanému záchrannému systému by prospělo, kdyby se více integroval,“ zdůrazňuje ironii celé věci. „Na některých pracovištích existují programy, v rámci kterých například policisté jezdí se záchrankou, a naopak – aby se pracovníci navzájem snáz chápali, ale neděje se to všude.“ Podle právničky Veroniky Ježkové by pomohl pozitivní přístup ministra spravedlnosti k připravované směrnici Evropské unie o sexuálním násilí. „Soustředí se na kriminalizaci určitých forem násilí, sex bez souhlasu, kybernásilí a podobně, apeluje na posílení přístupu obětí k systému pomoci a zaměřuje se na specifické potřeby obětí konkrétního násilí – ne každá oběť má totiž stejné potřeby.“ Podle Ježkové se právě teď o českém postoji vůči směrnici vyjednává a jasno by mělo být do 19. května.
Chybějí finance
Podle všech odbornic je stěžejní propojení složek systému pomoci obětem se specializovanými organizacemi, a zejména posílení role specializovaných právních služeb. „Často je to právě právník nebo právnička, kdo má ucelenější pohled na partnerské násilí a je schopen situaci představit adekvátně,“ shodují se. „Během výzkumu se ukázalo, že řada lidí o své situaci mluvila do hloubky teprve s námi,“ dodává Nyklová. „Až na dvě výjimky, které nevyhledaly žádný systémový nástroj řešení, přitom všechny respondentky byly někde v péči. Ta by měla mít potenciál podchytit jejich problémy, ale nedošlo k tomu. Až s námi se rozpovídali například o sexuálním násilí. Zcela zjevně se jich nikdy nikdo ani nezeptal.“
Problémy českého systému pomoci mají nepřekvapivě kořeny v celkové podfinancovanosti oblasti prevence a v nerovnovážném rozložení center pomoci po republice. Celou zprávu s názvem Bariéry v systému pomoci obětem partnerského násilí najdete na webu proFemu. Jejími autorkami jsou kromě Blanky Nyklové také Eva Michálková, Naďa Gubová, Iva Peterková a Tereza Piknová. Součástí jsou doporučení přímo od respondentů výzkumu. Organizace proFem na zjištění shrnutá ve zprávě navazuje pořádáním kulatých stolů s organizacemi pracujícími se znevýhodněnými osobami, s migranty a migrantkami či zdravotně postiženými. Seznamuje s nimi také české zákonodárce.