Foto MaxPixel.net, CC0 Public Domain
Aktuální válečná agrese ruského režimu proti Ukrajině, zhmotňující se dnes nejvíce v ulicích Mariupolu nebo Buči, přinesla oprávněné rozhořčení veřejnosti i pokusy o systematické vysvětlení běhu událostí. Zatímco v interpretaci zločinů ruského státu a armády panuje v Česku i velké části Evropy až nevídaná shoda na tom, že musí skončit před mezinárodním tribunálem v Haagu, názory se rozcházejí v náhledu na roli a spoluvinu Rusů.
Nedávný článek komentátora HN Petra Honzejka vzkřísil v české veřejné debatě pojem environmentálního, nebo také geografického determinismu. Dle autora zmíněného článku k ruské válečné agresi proti Ukrajině a pokusům o teritoriální expanzi muselo dojít, neboť jsou prý determinovány geografickou pozicí státu a jeho terénem ve vztahu ke státům okolním. Brutalita současné invaze na Ukrajině pak má být důsledkem charakteru klimatu, v němž Rusové vyrůstají. Výsledkem této explanační pozice je obraz, v němž současné válečné zločiny nevycházejí jen z mocenské struktury a zájmů režimu Vladimira Putina, nýbrž jsou vlastní všem Rusům.
V duchu sociálního darwinismu deterministé argumentovali, že mezi jedinci a tím i národy, potažmo státy probíhá neustálý boj o přežití, rozmach silnějších na úkor slabších. Účelem bylo dodat teritoriální expanzi státu a agresivnímu nacionalismu zdání vědecké legitimity.
V reakci na tato tvrzení, která jak nutno podotknout nemají v současné úrovni vědeckého poznání žádnou oporu, publikoval redaktor serveru Voxpot Vojtěch Boháč sérii empirických argumentů, které obraz teritoriální expanze Ruska jakožto „zákonu geografie“ efektivně rozkládají. Autor však zároveň pojímá geografický determinismus zploštěně jako synonymum pro celou (politickou) geografii.
V reakci na tyto zmíněné texty se zde pokusím nejprve přiblížit hlavní myšlenky geografického determinismu a důsledky jejich uplatňování v politické geografii během první poloviny 20. století. Na to naváží argumenty, které ve druhé polovině století postupně vedly geografii k překonání a opuštění deterministických pozic a k rozvoji kritické geopolitiky. Druhá část článku má ve vztahu k aktuální válečné agresi proti Ukrajině za cíl ukázat, že interpretace událostí optikou geografického determinismu je fakticky nesprávná, morálně nepřijatelná, a také potenciálně nebezpečná. Skutečným aktérům válečných zločinů, Putinovu režimu, totiž umožňuje skrýt vlastní zodpovědnost za imaginární vyšší, přírodní „zákonitosti geografie“.
Geografický determinismus v rané politické geografii
Politická geografie jako vědní disciplína, dnes dynamicky se rozvíjející a progresivní obor, si již od svého vzniku na přelomu 19. a 20. století s sebou nese tragické dědictví svého využití pro účely ospravedlňování teritoriální expanze, kolonialismu a rasismu. Paradigmatem, na němž toto konání hlavně stálo, byl geografický determinismus. Ten vychází z přesvědčení, že možnosti společenského rozvoje ve sféře sociální, ekonomické, kulturní i politické jsou předurčeny charakterem geografické pozice a přírodního prostředí, v nichž se skupiny a jedinci pohybují.
„Národní skupinu“ deterministé chápali jako etnokulturně a identitárně homogenní jednotku, která má všem společné „národní zájmy“, a tvoří nedělitelný organický celek. Jedinec pak v logice primordiálně pojatého nacionalismu musí nezvratně příslušet k národní skupině, přičemž je jejím charakterem (odvozeným od přírodních podmínek) determinován. Tato redukce individuální vůle ve svém důsledku jedince do značné míry zbavuje odpovědnosti za konání ve jménu národa / státu.
V duchu sociálního darwinismu deterministé argumentovali, že mezi jedinci a tím i národy, potažmo státy probíhá neustálý boj o přežití, rozmach silnějších na úkor slabších. Účelem bylo dodat teritoriální expanzi státu a agresivnímu nacionalismu zdání vědecké legitimity. Klasik oboru, německý geograf Friedrich Ratzel pro tuto představu zavedl pojem „lebensraum“, do praktické politiky později nechvalně uvedený nacisty. Z hlediska strategie státu pro globální dominanci vyčlenil britský geograf Halford Mackinder oblasti světa, které aspirující globální hegemon musí kontrolovat.
Zatímco Mackinder tvrdil, že klíčové je kontrolovat „heartland“, tedy rozlehlou pevninskou Eurasii, na něj částečně navazující americká tradice klasické geopolitiky v čele s Nicholasem Spykmanem považovala za klíčový takzvaný „rimland“, okrajový přímořský pás okolo Eurasie. Tento deterministický předpoklad vydržel v geopolitické strategii mnoha států (ač už ne v akademické politické geografii) po značnou část období studené války, a v některých případech, například v geopolitické vizi Alexandra Dugina, přežívá v transformované podobě až do současnosti.
Nedávnými příklady oživení běsů geografické determinace v popularizační literatuře mohou být knihy Roberta D. Kaplana The Revenge of Geography a Tima Marshalla Prisoners of Geography. A to přesto, že empirické poznatky posledních desetiletí ukazují naopak na zásadní význam faktorů mocenské struktury či geopolitické kultury státního režimu.
Renesance politické geografie a odmítnutí determinismu
Jak by ale nejeden čtenář mohl namítnout, řídí-li se geopolitická strategie současného ruského režimu (třebaže vyvrácenými) předpoklady geografického determinismu, neznamená to přece jen, že tyto „přírodní zákonitosti geografie“ hrají roli? Nikoliv. Rozhodnutí k válečné agresi Ruska proti Ukrajině není determinované geografickou pozicí ani přírodním prostředím, a proto nebylo strukturálně nevyhnutelné. Zdání významu determinace státu jeho geografií může vyrůstat z toho, co irský geograf Gerard Toal, pojmenoval afektivní geopolitikou představitelů expanzivního státu.
Obecně řečeno, státní představitelé svou aktivní politikou konstruují nebo přejímají konstrukci vnímání prostoru v zamýšlené sféře vlivu. Tím prostoru v rámci politické praxe přisuzují imaginární význam, jímž se posléze sami ve vztahu k tomuto prostoru řídí. Ideologické východisko tohoto procesu není přírodním zákonem, nýbrž rozhodnutím, které provádí režim s ohledem na geopolitické představy o sobě samém, o svém obyvatelstvu a o jiných aktérech (státních i nestátních) ve světě. S trochou zjednodušení se dá říct, že právě tento „multiměřítkový“ přístup, který bere v potaz interakce mezi aktéry a strukturou a jejich dynamiku v čase a prostoru, je mainstreamem v současné politické geografii.
Společným jmenovatelem příčin teritoriální expanze Ruska (počínaje konfliktem v Gruzii v roce 2008) je zajištění přežití režimu Vladimira Putina tváří v tvář domácí politické opozici, která naopak autoritářské struktury státu delegitimizuje. Gerard Toal v knize Near Abroad tvrdí, že putinovské Rusko úmyslně vytváří konstrukt externí hrozby (NATO a „neexistence přírodní hranice“) a nostalgie po sladkých časech SSSR, neboť emocionálně rezonují v části populace a snižují riziko zhroucení režimu.
Další součástí příběhu „heroického boje“ Ruska proti svým imaginárním nepřátelům je obraz „hegemonní maskulinity“ představitelů režimu – a především samotného Putina. Přenos této geopolitické vize na populaci je uspíšen činností bulvárních médií, která v populárních šarádách redukují chápání zahraničí do směsi národního heroismu a konspiračních teorií. Cílem přitom není nutně dosáhnout plného sepjetí populace s režimem, ale potlačit protirežimní opozici, která je jeho hlavním ohrožením. Zatímco tedy determinace chování geografickou pozicí je mýtem, její instrumentální využití pro zachování režimu vychází přímo z kalkulace jeho představitelů.
Důsledky využití geografického determinismu pro válku na Ukrajině
Z dosavadního textu vyplývá několik důsledků, které mohou osvětlit využití zastaralého konceptu geografického determinismu pro aktuální konflikt. Zaprvé, vysvětlení pomocí údajného zákonu geografie je jednoduše chybné. Není schopné postihnout skutečného aktéra válečné agrese a zakrývá náhled na jeho rozhodování a manévrování. Také opticky zveličuje sílu jeho domácí podpory. Ukrajina nestojí proti sjednocenému Rusku, nýbrž proti vražednému, ale vůči opozici vystrašenému režimu, jehož přežití není dlouhodobě jisté. Toto je ostatně charakteristika společná většině autoritářských a totalitních režimů.
Zadruhé, geografický determinismus s sebou vždy nese redukci lidské subjektivity na homogenní celek společných zájmů. V tom se prolíná s primordiálním nacionalismem, jenž ústí v xenofobní interpretaci historie a navazující dehumanizaci. Jak už ve svém článku ukázal Vojtěch Boháč, stereotypní odsuzování všech Rusů jako aktérů režimních zločinů, nemůže v žádné solidní empirické analýze obstát. Takovýto obraz je nejen chybný, ale i morálně nepřijatelný.
A konečně zatřetí, využití předpokladů determinace událostí geografií je v neznalých rukou dvousečnou zbraní. Přenesením odpovědnosti na imaginární „přírodní zákony geografie“ se představitelé režimu mohou snažit ze sebe sejmout část odpovědnosti za válečné zločiny, kterých se ruská armáda v důsledku jejich rozhodnutí dopouští. Ostatně není náhodou, že argument přírodní determinací v principu kopíruje podsouvané tvrzení, že to byla přítomnost NATO ve východní Evropě, co Rusko donutilo k intervenci na Ukrajině. Je potřeba odmítnout obojí. A tudíž je nebezpečné ve veřejné diskusi normalizovat pojetí, která v důsledku směřují k nevyhnutelnosti a geografické danosti rozhodování.
S trochou nadsázky se dá říct, že dojde-li skutečně k soudnímu procesu v Haagu, je pravděpodobnější, že argumenty determinací se objeví spíše u obhajoby Putinova režimu, nikoliv u jeho obžaloby. Tímto samozřejmě nechci Petra Honzejka ani další, kteří argumentují v podobném stylu, ani v nejmenším nařknout, že by snad takto rafinovaně hájili zločinný režim Vladimira Putina. Snažím se ale ukázat, jak může nevhodná manipulace s abstraktními teoretickými pojmy vést k diametrálně odlišným sdělením, než jaká byla původně zamýšlená.
Odpovědnost za válečnou invazi a její brutalitu zůstává plně na straně ruského politického a vojenského velení a musí to být tito konkrétní lidé, nikoliv imaginární zákony geografie, kdo se za ně bude zodpovídat.
Autor je politický geograf na Přírodovědecké fakultě UK.