Foto Aga Murak, použito se svolením autora
Slovo „siksa“ se v polštině používá jako pejorativní označení pro naivní, ale i vzpurnou atraktivní mladou ženu. Ženu, která se ještě nezačala bát světa kolem sebe a která se mu nebojí stavět na odpor. Slovo „siksa“ má ponížit a vyvolat strach, protože ženy, které se nebojí, jsou pro patriarchát hrozbou. Podobně ohrožuje konzervativní pořádky i polské feministické punkové duo Siksa. „Máme radost, že je Siksa slavná. Tenhle typ holky! Že je to slovo v médiích. Že můžeš být laciná, otravná a drzá, a stejně to všechno přežiješ. To je pro mě úspěch,“ říká mi nadšeně songwriterka a vokalistka Alex Freiheit, když se dvojice ptám, jak si vysvětluje zájem, který avantgardní punková kapela, jejíž zpěvačka do publika ječí explicitní texty o znásilnění, vzbudila v konzervativním Polsku. „Je to spíš takový love-hate vztah, spousta lidí i z aktivistické levice nás nesnáší. Jsme pro ně příliš vulgární nebo primitivní,“ vysvětluje mi baskytarista Piotr „Buri“ Buratyński.
Texty o misogynii a rasismu
Veřejnost si dvojice začala všímat v roce 2017 poté, co se Siksa objevila na titulní stránce oblíbeného lifestylového týdeníku Wysokie Obcasy bezprostředně po provokativním vystoupení na polském OFF Festivalu. Dvojice publikum šokovala nejen explicitními texty o misogynii a rasismu, ale i expresivním projevem, kdy sebou zpěvačka zběsile házela po zemi. Zkraje loňského roku získala Siksa za album Revenge on the Enemy, na němž Alex Freiheit zpívá o vlastních zážitcích se znásilněním a domácím násilím, uznávanou hudební cenu Paszporty Polityki.
Jasně, Polsko není Ukrajina nebo Bělorusko. Když ale aktivismus děláte dlouho a pořád jste v první linii, prostě se zhroutíte.
Dvojice nicméně mnohem častěji než na podporu a uznání naráží na odpor konzervativců, kterým jejich radikálně levicová a feministická agenda není po chuti. Freiheit ani Buratyński sice žádným oficiálním zákazům nečelí, ale občas se jim stává, že jim někde koncert zruší, protože jsou příliš vyhranění. Jeden z pořadatelů, který si je pozval, údajně přišel o místo. „Od té doby se všem snažíme naznačit, co se bude dít, aby věděli, do čeho jdou. Nechceme nikomu dělat problémy,“ upřesňuje Freiheit.
Vyhrocené postoje vůči kapele, ale i její popularita korespondují s celospolečenskou náladou i stupňujícími se klerofašistickými tendencemi. „Lidem začalo docházet, že se před tím neschovají, že musí začít něco dělat,“ komentuje Freiheit rostoucí podporu feministického hnutí, kterou Polsko v posledních letech zažívá. Návrh protipotratového zákona z roku 2016 tehdy zvedl obrovskou vlnu protestů. Návrh strany Právo a spravedlnost tehdy sice neprošel a polským ženám se alespoň na nějakou dobu podařilo ubránit právo rozhodovat o vlastních tělech. Toho, že nemají vyhráno, si ale liberální část společnosti byla dobře vědoma. A jak se v průběhu posledních šesti let přiostřovala oficiální rétorika namířená proti ženám a LGBTQ+ komunitě, rostl i odpor. „Ženy se, stejně jako LGBTQ+ komunita, naučily být kreativní ve způsobech odporu a v tom, jak z politiků dělat blbce. Proto se nás bojí a snaží se nás ovládnout,“ vysvětluje Freiheit.
Siksa se zdá být autentickým ztělesněním zmíněného odporu. Vystačí si s hudebním minimalismem, jen málokdy nicméně uvidíte něco tak působivého. Freiheit dokáže propojit odzbrojující zranitelnost i vzdor s empatií. A performativní talent punkové hudebnice společně s intenzivní energií, kterou s Buratyńským vytvářejí, z jejich performancí dělají nezapomenutelný zážitek.
Zranitelnost jako zrcadlo
Tvorba Siksy byla nejprve monologem – Freiheit skrze ni vyprávěla vlastní autobiografické zážitky plné ponižování a násilí, kterému jsou ženy v polské patriarchální konzervativní společnosti denně vystavovány. Své zážitky chtěla Freiheit vyprávět všude, zejména v těch nejmenších vesnicích a v místech, kde se o nich nemluví. „Několik koncertů jsme dělali na ulici, lidé chodili kolem a já zpívala o znásilnění. Věděla jsem, že to třeba někomu pomůže, že někdo pochopí, že vím, co prožívá,“ vysvětluje počáteční odhodlání Frieheit. Postupně ale potřeba získat zpět kontrolu nad vlastním příběhem a osvobodit samu sebe ustoupila do pozadí. Z performancí dua se stal spíše dialog se společností. „Změnilo se to v roce 2019 s materiálem The Taming of the Shrew. Siksa si mě jednou všimla a vtáhla mě do příběhu. Před tím to byl vyloženě příběh Alex, ženský příběh. A já byl jen týpek, co dělá hluk,“ vysvětluje Buratyński a Freiheit se smíchem dodává: „Buriho se někdo po jednom koncertě ptal, jak dokáže žít s touhle bláznivou děvkou. Tak jsem to do té performance začlenila. Starostlivě jsem se ho vyptávala, jaké to je, když se mu kvůli mně děje tolik hrozných věcí. Nikdy mi ale neodpověděl.“
Dokud hráli převážně v Polsku, těžiště jejich performancí leželo v textech. „V Polsku nás lidi poslouchají vsedě, ale když jsme pak hráli venku, lidi nám nerozuměli a na koncertech i tančili. Bylo zvláštní vidět, k čemu to lidi vybízí,“ vzpomíná Buratyński. Zahraniční zkušenost dvojici motivovala k tomu lépe promýšlet dynamiku dramaturgie. Vizuální stránka performancí v kombinaci se způsobem, jakým je Freiheit schopná vyjádřit význam dikcí (ať už vztekle křičí, šeptá, pobaveně se uchechtne nebo vyděšeně ječí), umožňuje příběhům porozumět i bez znalosti polštiny.
Intenzivní je i interakce s publikem. „Často – a nejenom v Polsku – lidi naštveme jak texty, tak formou prezentace. Lidi si často myslí, že když Alex překračuje hranice, i oni si můžou dělat, co se jim zlíbí,“ vysvětluje Buratyński. Nezřídka se stává, že se lidé v publiku snaží Freiheit umlčet, sahají na ni nebo do ní strkají, někdo ji pak třeba před agresivními diváky brání a dochází k potyčkám. „Občas mám pocit, že mě nikdo nechce poslouchat a nechce zažívat, o čem mluvím. Že jsem holka, co lidem ničí hezký večer ošklivými příběhy. To, že se mi někdo snaží sebrat mikrofon, je pro mě vždycky připomínka světa, ve kterém žijeme,“ vypráví Freiheit. S nepříjemnými zážitky se prý snaží vypořádat tak, že se soustředí na ty, kteří o ni mají strach a chtějí ji bránit.
Vyhrocenost situací na koncertech si někteří návštěvníci interpretují i tak, že se jedná o najatý komparz. „To je přece úplný nesmysl, abychom platili někomu za to, aby nám nadával,“ kroutí nevěřícně hlavou Buratyński, když vzpomínáme na performanci na loňském festivalu Okolojeles v Náramči u Třebíče. „Ve většině případů, kdy se na pódiu dělo něco fakt blbýho, jsem nic neudělal, protože jsem nechtěl být ten týpek s nástrojem, co brání zpěvačku. Jenže to je ideologie – nezasáhnout je často fakt těžký, i když vím, že to ustojí,“ říká Piotr a láskyplně se ohlédne na Alex.
Pocit, že můžu
Dvojice se nicméně snaží romantickou stránku svého vztahu příliš nezdůrazňovat. „Spousta lidí vnímá Siksu jako love story. My o tom moc nemluvíme, nechceme živit narativ o tom, že ‚tě láska zachrání‘, a nejen proto, že je to patetické a není to vždycky pravda, ale i proto, že to naše vláda ráda překrucuje,“ vysvětluje Buratyński. Pár se dal dohromady nedlouho potom, co se Freiheit podařilo odejít ze vztahu plného násilí. S Buratyńským se po hrůzných zážitcích najednou cítila silná. „Jasně, byla jsem zamilovaná, ale taky hrozně vzteklá. Chtěla jsem mluvit o domácím násilí a znásilnění, o holce, která žije v téhle zemi a je naštvaná na strašně moc věcí. A najednou jsem měla pocit, že můžu,“ říká Freiheit, jejíž civilní až plachý projev ostře kontrastuje s extravagantní superhrdinskou stage personou, kterou si vytvořila, aby byla schopná o zažitých hrůzách otevřeně mluvit.
Odejít ze vztahu plného domácího násilí jí ale trvalo roky. Musela překonat pocit, že za nic nestojí a že vztah s finančně perspektivním, i když násilnickým právníkem je to nejlepší, co ji mohlo potkat. V tom ji ostatně utvrzovala i její rodina. Vztah pak ukončila ze dne na den. Motivovaná zkušeností z Turecka, kde strávila několik měsíců dokumentováním místních protestů, se pak rozhodla proti systematickému umlčování žen a výsměchu jejich každodenní realitě aktivně stavět na odpor. „Ty holky na protestech byly první ženy, které jsem potkala potom, co jsem z toho vztahu utekla. Byly nesmírně statečné, bojovaly nejen za sebe, ale i za to, aby byly vidět a slyšet. Byly to hrdinky. Od nich jsem se učila, jak se organizovat a žít v aktivistickém režimu.“
Únava z aktivismu
„Je snazší měnit myšlení lidí, které znáte celý život,“ myslí si Freiheit a vypráví mi o místní verzi Pride, o uměleckých představeních a protestech, které v Hnězdně, kde dvojice žije, celoročně pořádají. Aktivismus si ovšem ve zhoršujícím se společenském ovzduším vybral svou daň. „Byli jsme vyčerpaní. Pořád protestujeme, a nikam to nevede,“ popisuje Freiheit okolnosti vzniku nejnovějšího alba The Uses of Enchantment, které v pražské Meetfactory představí 12. června. „Po jednom protestu jsme s kamarády všichni brečeli a říkali si: ‚Do prdele, už tady nemáme žádnej život.“ Jasně, Polsko není Ukrajina nebo Bělorusko. Když ale aktivismus děláte dlouho a pořád jste v první linii, prostě se zhroutíte,“ vypráví Buratyński.
Freiheit před vyhořením utíkala k polským a ruským lidovým pohádkám, a i když se dvojice snažila pracovat na novém materiálu, mluvit o politice se zdálo nemožné. Buratyńského jednoho dne napadlo, že by o těžkostech mohla vyprávět místo Alex třeba myš. Z toho se pak zrodil pohádkový koncept alba The Uses of Enchantment, na kterém Freiheit jako pohanská bohyně hněvu vypráví příběhy několika zvířecích postav. Od charakteru předchozí tvorby se dvojice odklonila záměrně. Tentokrát chtěli dát divákům prostřednictvím fantazijního světa i trochu naděje.
„Svět je vzhůru nohama: Siksa dělá pohádku, polská vláda zakázala potraty. Dřív to byla Siksa, kdo odporoval dobrým mravům, teď je to vláda. Pořád mě překvapuje, že překračují další a další hranice,“ kroutí unaveně hlavou Buratyński.
Autorka je hudební publicistka.