Foto Showtime
V době, kdy streamovací služby okázale deklarují, že jsou ochotny investovat miliardy dolarů do budování epických univerz, by asi málokdo čekal, že se jedním z nejzajímavějších seriálů stane survival o středoškolských fotbalistkách, jejichž letadlo se během cesty na národní šampionát zřítí kamsi do kanadských lesů. Co přesně se v polovině devadesátých let během osmnáctiměsíčních prázdnin mimo civilizaci dělo, sledujeme v sérii Showtime v nejrůznějších záblescích a fragmentech, s nimiž se prolíná linie ze současnosti. V té se přeživší stále potýkají se svými traumaty a ukazuje se, že jen tak rozpojit dávné vazby není možné. A aby toho nebylo málo, občas se do dvou hlavních časových rovin promítnou události a zážitky z raného dětství hrdinek. Napětí tu tedy nepramení z otázky, kdo a za jakých okolností bude zachráněn, ale z komplikované vztahové dynamiky a podprahových pnutí uvnitř skupiny, jejíž hierarchie se během pobytu v divočině několikrát zásadně promění. Z ambiciózního sportovního týmu se stávají vyznavačky kultu vzývajícího temnotu.
Neromantizované devadesátky
V ohlasech bývají Yellowjackets srovnávány se slavným seriálem Lost. Podobnost je ale především v tom, jak se závěrem každé z deseti epizod přibývají otázky, které nás nutí donekonečna rozebírat a odhadovat, kam to celé směřuje. Zároveň nejde o perpetuum mobile na absurdní situace nebo šokující zvraty, ale o výborně napsaný příběh, který uvěřitelné hrdinky ukotvuje v tématech jako je dospívání, krize středního věku nebo nutnost někam zapadnout. Spíš než na tradici klasických trosečnických příběhů, jako jsou Dva roky prázdnin Julese Verna nebo Pán much Williama Goldinga, navazují Yellowjackets na slavný univerzitní román Tajná historie od Donny Tartt, horor Terror Dana Simmonse nebo texty Stephena Kinga, pro něhož je vztah mezi dětstvím a dospělostí klíčové téma.
Yellowjackets se nezkrotně řítí různými žánry od existenciálního dramatu přes coming of age komedii po detektivku či horor.
Yellowjackets jsou dost možná nejkingovštější adaptace, kterou Stephen King nenapsal. Jejich tvůrci Ashley Lyle a Bert Nickerson uspěli tam, kde selhává například megalomanská dvoudílná adaptace Kingova nejzásadnějšího románu To. Seriál je geniální právě v propojování časových linií a nalézání spojnic mezi teenagerským a dospělým já a skrze nejrůznější paralely či opakující se situace se neustále zdůrazňuje, že se hrdinky v průběhu let zase až tak nezměnily. Vzniká tím dokonalé časové kontinuum. Nemáme problém uvěřit, že jde stále o tytéž osoby.
V roce 1996 jsou to šampionky, které čeká zářná budoucnost navzdory tomu, že místní billboardy okupuje chlapecký baseballový tým, který nikdy nic nevyhrál. I proto svéráznou a nesourodou partou holek cloumá latentní vztek a vetřelkyni v týmu, která by mohla ohrozit jejich sen, neváhají z tréninku poslat domů s otevřenou zlomeninou holenní kosti. Velí jim místní princezna Jackie, která věří v sílu týmových rituálů, zatímco její nejlepší kamarádka, nenápadná šprtka Shauna, spí s jejím klukem. Vzpurná Nat se nebojí kohokoliv seřvat na potkání a ambiciózní Taissa v šatně domlouvá spojenectví i týmovou taktiku. V pozadí pak všechno jistí kustodka Misty, která se vyžívá ve sledování utrpení druhých.
Ačkoliv je seriál částečně zakotven v devadesátkové popkultuře a mezi jeho hlavní hvězdy patří herečky Christina Ricci a Juliette Lewis, jak si je pamatujeme z ohraných videokazet, nevybízí jeho sledování k ponoru do útěšné nostalgie. Na rozdíl od enormně populárních Stranger Things minulé dekády skrze dobové reference neromantizuje. Například soundtrackem Yellowjackets, v němž se mísí skladby od Prodigy, Smashing Pumpkins, Portishead nebo The Cranberries, vzlíná až hororové napětí. Neslouží jen jako efektní playlist, jenž má evokovat doby, kdy jsme si na kazety neuměle nahrávali vlastní playlisty oblíbených hitů, ale třeba pod písní od PJ Harvey Down By The Water se nenápadně rozeznívá další hudební motiv – pochmurně kakofonický spodní tón, jehož rytmičnost evokuje vítězný pokřik nadějných sportovkyň i kultické vzývání temnoty.
Žádné slabé kusy
Za seriálem ostatně stojí producentka Karyn Kusama, která režírovala i jeho pilotní epizodu. Autorka ceněného hororu Invitation patří mezi nejzajímavější osobnosti žánru. Do Yellowjackets vtiskla svůj cit pro psychologii postav, která se propojuje se syrovou brutalitou. Jestliže klasické gotické horory předpokládají, že lidská těla jsou pouze pytle plné kostí nebo lapače prachu, pobyt mladých žen v divočině prostupuje hlavně maso, které je zpravidla potřeba zbourat, stáhnout, vykuchat, uvařit nebo usušit. Rozhodně tu tedy nejde o zábavné kutilství à la Dva roky prázdnin. Na denním pořádku je úmorné počítání nalezených nábojnic, nekonečné bloumání lesy a stopování kořisti nebo vyvařování provizorních menstruačních pomůcek. S blížící se zimou a nedostatkem lovné zvěře vnímání reality stále víc podléhá nejrůznějším znamením, neuměle vytvořeným totemům a víře ve spásnou moc rituálů.
Přeživší osudného letu ztělesňují pětadvacet let poté konec všem nadějím a v podstatě žijí to, čeho se v mládí obávaly. Shauna nikdy nenastoupila na prestižní univerzitu a přežívá v nudném manželství s klukem své nejlepší kámošky, která je dávno mrtvá. Nat jde od odvykačky k odvykačce, Misty je pořád úlisná psychopatka a kariérní sny si plní pouze aspirující politička Taissa. Ačkoliv se k sobě nechtějí znát, pojí je společná tajemství.
Yellowjackets stojí na typu hrdinek, který do popkultury proniká nejhůře. Helen Lewis z magazínu The Atlantic v článku Hollywood Discovers the Middle-Aged Women rozebírá, jak se nám hollywoodští producenti snažili namluvit, že příběhy čtyřicátnic nemá smysl vyprávět, a jak tento stav pomalu mění rozmach televize. Všímá si, že končí časy, kdy se dobrodružné role nabízely pouze mužům a herečky po čtyřicítce čekala „suchá dekáda“, během níž byly buď neviditelné, anebo odsouzené hrát monstra, tedy nebýt ničím jiným než manželkami nebo matkami. Za úspěchem seriálů Na mušce, Russian Doll nebo Mare z Easttownu stojí neotřelé hrdinky ve středních letech, které tyto stereotypy boří a nabízejí nám úplně nové typy příběhů.
To je i případ žen z Yellowjackets, které vedou na první pohled nevzrušivé životy, ale návyky z divočiny a vědomí, že být slabším kusem se nevyplácí, nenápadně integrovaly do svého civilního já. Zároveň ve svém okolí stále vzbuzují fascinaci – nikoliv ovšem coby sportovní hvězdy se zářnou budoucností, ale coby aktérky tragédie, o které má veřejnost jen kusé informace, ale o to víc touží jejich tajemství rozkrýt. Mistryní v mimikry je tichá a rozvážná Shauna s chápavým pohledem a konejšivým hlasem. Ve skutečnosti je to ovšem zdatná manipulátorka, která se umí vypořádat s jakoukoliv hrozbou. Ať už se dobře mířenou ranou lopatkou zbavuje králíčka, který jí likviduje zahrádku, nebo několika slovy chladnokrevně rozloží psychiku vlastní dcery, když hrozí, že na ni práskne mladého milence. Nikdy není jisté, jakou tvář svému okolí nastaví. V takřka slapstickově laděných scénách, kdy sleduje svého manžela, jehož chce usvědčit z nevěry, se stává komediální hrdinkou, jindy zase se stoickým klidem veřejně deklaruje, že její jediné dítě jí k srdci moc nepřirostlo. Vykolejit ji dokážou jedině přízraky minulosti, když se na halloweenské party náhle zjeví mrtvá kámoška, aby se vzápětí ukázalo, že to si jen její dcera vypůjčila dres, který Shauně darovali rodiče Jackie.
Scén, které ironicky manifestují rozpor mezi obrazy, které si o sobě hrdinky pracně utvářejí, a tím, jak je vnější svět bulvarizuje coby soudobé superhrdinky, je v seriálu plno. Yellowjackets se nezkrotně řítí různými žánry od existenciálního dramatu přes coming of age komedii po detektivku či horor. Je to intenzivní a strhující podívaná, kterou v textu pro New Yorker kritička Doreen St. Félix trefně vystihla výrazem „riot“.
Autorka je filmová publicistka.