Foto Wikimedia Commons, CC-BY-SA-4.0
Rok 2014. Je mi čtrnáct a jsem z malého města. Jediný gay, kterého znám, je Neil Patrick Harris, protože seriál Jak jsem poznal vaši matku jde zrovna do finále a celý internet se baví tím, že největšího donchuána Ameriky hraje otevřený gay, který s partnerem vychovává dvojčata.
Rok 2016. Jsem v prváku na střední a do kin jde Dánská dívka. Jsem z toho filmu nadšená, vůbec poprvé vidím trans člověka v popkultuře. Na ten film jdu s mamkou, potěšilo mě, že ji zajímalo téma filmu. Oběma se nám líbí a cestou domů se o něm bavíme. V té době si zároveň já sama uvědomuji, že mě více než kluci přitahují holky. A znervózňuje mě to. Koukám na seriály Skins, Skam nebo Glee, kde jsou postavy s podobnými problémy, jako mám já. Také je trápí sebepřijetí.
Nedržte se za ruku
Ale to jsou seriály, které se odehrávají v západních zemích. Moje šestnáctileté já vidí USA nebo Norsko jako ráj tolerance LGBTQ+ lidí. Vždyť Ellen DeGeneres ve svém pořadu děkuje Baracku Obamovi, kterému zrovna končí prezidentský mandát, že díky němu je legálně vdanou ženou – stejně jako její manželka. U nás zatím máme jen registrované partnerství a debata o stejnopohlavním manželství bývá hodně vyhrocená.
Kniha otevírá různá témata od popkultury, přes historii až po debatu o stejnopohlavním manželství nebo o tom, jak se LGBTQ+ tematika stává nástrojem marketingu a politických strategií.
Když se rozhodnu mamce vyoutovat, udělám to dost neuváženě, zbrkle a nepřipravím ji na to. Mamka brečí a prosí mě, ať se s přítelkyní nedržím za ruku. Nechce, aby to viděli sousedi od nás z baráku. Zpětně jí to nemám za zlé. Máme hezký vztah a vím, že mě má ráda – tehdy mi to i řekla. Takže se za mě stydí, a proto nechce, aby mě viděli sousedi z baráku?
Ne, sama vyrostla v době, kdy se o LGBTQ+ lidech nesmělo mluvit. Homosexualita byla trestná. Po uvolnění poměrů se pro změnu prezentace LGBTQ+ lidí ve veřejném prostoru podobá spíše freak show, kdy média přitahují hlavně divoké duhové průvody než běžný život queer lidí. Chodím na církevní školu, slýchávám tátu, jak o náhodném spolucestujícím v autobuse říká, že je buzna. Cítím se sama a odmítnutá.
Kniha a empatie jako recept pro přijetí
I pro moje šestnáctileté já napsal novinář Filip Titlbach knížku Byli jsme tu vždycky, kde rozebírá queer současnost i minulost ze všech možných úhlů. A vybral si pro to sobě blízkou formu – rozhovory.
Kniha otevírá různá témata od popkultury, přes historii až po debatu o stejnopohlavním manželství nebo o tom, jak se LGBTQ+ tematika stává nástrojem marketingu a politických strategií. Titlbach v pozici tazatele působí vůči svým respondentům skoro terapeuticky. Rozhovory jsou až nezvykle otevřené, což dozajista poskytne mnohým čtenářům pocit bezpečného prostoru, kterého se jim jinde nedostává, a jejich situace se jim zdá třeba i neřešitelná.
Moderátorka Lenka Králová mluví o svém sebeuvědomění a tranzici, kterou podstoupila v době, kdy měla manželku a syna. Advokát Petr Kalla popisuje svůj život s HIV – jak se o své nemoci dozvěděl, jaké bylo udělat druhý coming out a jak se mu jako HIV pozitivnímu žije. Aktivista Kryštof Stupka zase vypráví o špatném přijetí v rodině a kontroverzní terapii, na niž ho poslala matka, když se jí vyoutoval. Všechny příběhy ale mají jedno společné. Ať je situace jakkoliv těžká a setkáváte se s odmítnutím, vše je řešitelné a nejste nikdy sami.
To je jedna rovina. Kniha však rovněž otevírá i témata, která se stávají předmětem snad každé internetové diskuse o LGBTQ+. Jak si čeština poradí s neutrálním rodem? Má použít onikání nebo neutrální ono? Proč LGBTQ+ lidi pořád „někomu něco cpou“? A není jich už všude moc? Vždyť dřív přece nic takovýho nebylo, nebo ne? A proč chtějí lesby a gayové manželství, vždyť jim stačí registrace. Ok, tak ať se jim zrovnoprávní registrace, ale neříkejme tomu manželství. To je její druhá rovina.
Bylo by na škodu, kdyby si knihu přečetli jen ti, kteří se cítí odmítáni, ale ne ti, kteří odmítají. V odmítnutí může být jen strach z neznámého. Slovenská novinářka Zuzana Kovačič Hanzelová v rozhovoru o Byli jsme tu vždycky řekla, že všechny problémy by se vyřešily, kdybychom měli empatii. Pokud by v sobě rodiče, kteří odmítají přijmout své vlastní děti kvůli jejich jinakosti, měli aspoň kapku empatie, knížka by jim mohla být dobrým průvodcem. A nejen jim, ale v zásadě každému, kdo ji zvládne bez předsudků přečíst.
Bez stereotypů
Sám autor uvádí, že touha po podobné literatuře pro něj byla důvodem, proč vůbec začal psát. Irský youtuber Riyadh Khalaf v roce 2019 napsal knihu Yay! You’re gay! Now what?, která má být queer mládeži průvodcem v tom, co je může v životě čekat. Čeští dospívající až doteď takového průvodce neměli. Byli jsme tu vždycky může být důležitým okamžikem pro českou queer současnost právě z toho důvodu, že vůbec poprvé představuje širší veřejnosti LGBTQ+ komunitu takovou, jaká je. Bez stereotypů a exotizačních přístupů.
Speciálním problémem je pak zobrazování nebinárních lidí – ti jakoby, až na čestné výjimky, v Česku ani neexistovali. V popkultuře nevystupují a když už se vzácně objeví v médiích, tak hlavně proto, aby šokovali. I v tom je třeba Filipu Titlbachovi poděkovat za prostor, který jim otevřel.
Životy LGBTQ+ lidí se dnes stávají předmětem kulturních válek. Ve velké části české společnosti navíc ještě přetrvávají o LGBT+ komunitě značně zkreslené představy z dob, kdy byla homosexualita trestná. Z toho těží rétorika konzervativních či populistických politiků, často napojených na katolickou lobby, kteří v období voleb LGBTQ+ komunitu využívají ke kulturním válkám, jejichž součástí je všelijaké zastrašování a následný slib „ochrany tradičních hodnot“. Chybí nám platforma, která by tento typ myšlení konfrontovala s reálnými životy nás, LGBTQ+ lidí. Jednu takovou však Filip Titlbach ve své knize nabídl.
Dokud budou v mainstreamu převládat výroky lidí, kteří staví rovnítko mezi homosexuály a zoofily či nazývají transsexuály „bytostně odpornými“, tak se pohled české společnosti nezmění a LGBTQ+ mladí lidé se budou cítit i nadále sami a odmítáni. Kniha Byli jsme tu vždycky má ovšem potenciál odstartovat změnu paradigmatu ve většinové společnosti.
Autorka je spolupracovnice redakce.