Foto Dny Evropského filmu
Někdy se říká, že populární hudba je jako bitevní pole. Probíhá v něm boj za právo na sebeurčení: o to, jací jsme. Když sledujete archivní záběry Poly Styrene a její kapely X-Ray Spex ze sedmdesátých let, musíte tomu dát za pravdu. Styrene na sobě má vojenskou přilbu a brýle pro piloty, k tomu barevné punčocháče a zelenkavé šaty. Na pódiu pochoduje, třeští oči a rozdává úsměvy na všechny strany, přičemž se lesknou její rovnátka. „Někdo si myslí, že malé holky by neměly být vidět a slyšet,/ ale já říkám: Bondáž si strčte někam,“ vyřvává tehdy dvacetiletá Poly Styrene v úvodu singlu Oh Bondage, Up Yours! z roku 1977. Poté kapela spustí energickou punkovou tříakordovou postupku, ale pozornost na sebe strhávají taky novovlnná saxofonová sóla. Vřískavý hlas Poly Styrene zní jako klakson a se saxofonem dobře ladí – v žádném případě nezpívala jemně, potichu nebo poslušně, jak se od zpěvaček v té době očekávalo. Hned po prvních několika koncertech se z X-Ray Spex stala senzace, protože kapela zněla jako žádná jiná.
I Am A Cliché
Přestože někteří měli za to, že bondáž z názvu singlu odkazovala k sexuálním praktikám, Poly Styrene ji použila jako metaforu spotřebního způsobu života i společenských stereotypů, které staví ženy do předem narýsovaných, těsných rolí. Není to ale jen feministická hymna: inspirovaly ji sice záběry sufražetek protestujících před Buckinghamským palácem, ale taky písnička Suffragette City od Davida Bowieho nebo obrazy afrických otroků v řetězech.
Přestože Poly Styrene nepoužívala sociologické termíny, dostala do punku dnes tolik diskutovanou intersekcionalitu.
Jako britsko-somálská míšenka Poly Styrene bojovala za osvobození hned na několika frontách. „Kdyby mi někdo řekl, že jsem sex symbol, tak si druhý den oholím hlavu,“ prohlásila v jednom rozhovoru. Jméno Poly Styrene si vybrala, protože prý vystihovalo dobu plnou vyumělkovanosti i vzepětí ekologického hnutí. „Jméno je plastové a na jedno použití, jako popové hvězdy,“ objasňovala kdysi. Její hudba byla plná nadsázky, kulturní kritiky, odkazů na sci-fi i pulp knížky, a především byla v jejím projevu radost a glamová jiskra. Uprostřed exploze sebedestruktivního punku to bylo jedinečné. Místo nabroušených pyramidek na bundách a řetězů Styrene volila flitry. Přitom ztělesňovala punkové heslo DIY víc než kdo jiný: sama si kromě skládání hudby šila šaty i vytvářela popartové obaly pro nahrávky.
Poly Styrene zemřela 34 let od vydání průlomového singlu na rakovinu prsu, ale inspiruje dodnes a k jejímu odkazu se hlásí zpěvačky jako Neneh Cherry nebo FKA Twigs. „Udělala ze mě sebevědomou umělkyni,“ prohlásila druhá zmiňovaná. „Miluju Poly Styrene, miluju to, za čím si stála. A především jak hlasitě a drze to prosazovala.“
Neobvyklý příběh průkopnice punku vypráví nový dokument Poly Styrene: I Am A Cliché (pojmenovaný po jednom singlu X-Ray Spex), který měl premiéru loni a v Česku bude k vidění 8. dubna v Praze, Hradci Králové a Brně na festivalu Dny evropského filmu. Není to klasický hudební dokument. Společně s režisérem Paulem Sngem ho režírovala dcera zpěvačky Celeste Bell a mimo jiné zachycuje jejich komplikovaný vztah. Belle dokumentem provází a popisuje, jaké to je, když po vaší zesnulé matce zůstane kopa fanzinů a vy se jí učíte lépe porozumět.
Boj se slávou
Poly Styrene se narodila jako Marianne Joan Elliott-Said v roce 1957. Somálský otec byl nomád i námořník, proto ji vychovávala spíš její anglická matka. Vyrůstala a dospívala v Brixtonu v době rasových nepokojů, kdy po své čtvrti i celém Londýně vídala nápisy „Černí pryč“. Kvůli jejímu původu ji pronásledovali skinheadi, ovšem ani černošští přistěhovalci ji nepřijali. Ze školy utekla v patnácti letech, svezla se na vlně hippies a objížděla hudební festivaly. Zajímala se o ekologii, divadlo, módu i okultismus. Četla Freuda i Junga a se stejným zápalem sledovala Davida Bowieho. Skládala vlastní písničky už od útlého věku, chvíli brala hodiny operního zpěvu, dokonce vydala jeden singl Silly Billy pod vlastním jménem, ale teprve punk jejím pocitům dodal výraz, který hledala.
Na své devatenácté narozeniny viděla koncert Sex Pistols v přímořském městečku Hastings. Nedlouho po koncertu si dala inzerát do hudebního časopisu Melody Maker. „Mladí pankáči, kteří to chtějí táhnout spolu,“ stálo v něm. V první sestavě byl baskytarista Paul Dean a saxofonistka Laura Logic, jméno pro kapelu vyčetli v jednom true crime časopisu a po necelých třech koncertech už měli smlouvu s vydavatelstvím Virgin, což je až neuvěřitelný, raketový úspěch. Nedlouho po debutovém singlu kapela podepsala smlouvu na desku Germfree Adolescents, tentokrát s jinou velkou značkou EMI. Poly Styrene s kapelou rychle přerostla punk a staly se z nich popové hvězdy. Následovala vystoupení v prestižním vysílacím čase na BBC v pořadu Top of The Pops, americké turné a koncerty ve slavném newyorském klubu CBGB.
„Hodně lidí má za to, že X-Ray Spex byli mnohem víc undergroundová kapela, než ve skutečnosti byli. Moje máma ale vnitřně bojovala s tím, že je celebrita,“ vysvětlovala v nedávném rozhovoru pro deník New York Times její dcera Celeste Bell. „Existuje druh slávy, které nelze utéct. Máma všechnu tuhle pozornost měla, i když to netrvalo příliš dlouho – protože s tím dobrovolně skončila.“
Rodinné drama
Říká se, že jediná pospolitost, kterou newyorské punkové kapely znaly, byla skrze jehlu injekční stříkačky. Mohla za to nejspíš válka ve Vietnamu i ztracené sny hippie utopie, ale tenhle hluboký nihilismus a temnota silně zasáhly citlivou Poly Styrene. Doma to nebylo o moc lepší a podepsalo se to i na její osobnosti. V roce 1978 jí byla chybně diagnostikována schizofrenie a některé ze svých televizních vystoupení sledovala z pokoje psychiatrické léčebny, ale návštěva New Yorku problémy ještě prohloubila a postupně se Styrene rozjížděla bipolární porucha.
Navíc se na scéně cítila v jistém smyslu sama – nebyla následovnicí folkové zpěvačky Joni Mitchell, ale ani gotická stylizace Siouxsie ji neoslovovala. Neměla zapotřebí vymýšlet si hororové příběhy o záhrobním Londýně, když měla reálné problémy přímo před očima. Dokument I Am a Cliché detailně popisuje scénu, kdy Styrene jde na večírek ke zpěvákovi Sex Pistols Johnnymu Rottenovi. Sedí v pokoji plném lidí a nikdo si jí nevšímá. Po chvíli se vytratí, zamkne na záchodě a po hodině beze slova zmizí. Druhý den vystoupí na koncertě Rock proti rasismu vedle The Clash nebo Sham 69 a sto tisícům lidí v londýnském Victoria Parku ukáže oholenou hlavu.
Kapely na této akci společně protestovaly proti krajně pravicové Národní frontě a náladám, které podněcovala Margaret Thatcher jako vůdkyně opozice proti labouristické vládě. Hudební časopisy jako NME nebo Sounds tehdy vydávaly několikastránkové články o institucionalizovaném rasismu a samo punkové hnutí se vyrovnávalo s fašismem ve svém jádru. Rock proti rasismu byl masivní úspěch, přestože o koncertu mainstreamové deníky téměř nepsaly. Nedlouho po koncertu se ovšem Styrene zhroutila a ohlásila odchod do ústraní – v roce, kdy Johnny Rotten prohlásil punk za mrtvý, rozpustil Sex Pistols a založil Public Image Ltd.
„Nebyla to první žena, která si oholila hlavu jako akt vzdoru a určitě ne poslední. Bylo to silné gesto, ale zároveň volání o pomoc,“ komentuje Celeste Bell archivní záběry X-Ray Spex. „Opravdu potřebovala pauzu a nezvládala ten tlak, který je kladen na popovou hvězdu.“ Poly Styrene si uvědomovala, že se z ní stává komodita.
Dokument I Am a Cliché je vyprávěn skrze deníkové zápisky Poly Styrene, kterými se její dcera prohrabuje a prochází zásadní momenty minulosti své matky. Snímek je jedinečný v tom, že ukazuje slávu ze dvou stran. Bell popisuje, že její matku všichni měli za módní ikonu, ale ona sama se za ni na ulici styděla. Když dávala rozhovory, nudila se. Nerozuměla ani její spirituální cestě a s rozpaky vzpomíná na období, kdy spolu žily v komuně Hare Krišna na panství Bhaktivedanta Manor, které hnutí v sedmdesátých letech daroval George Harrison. V osmi letech od matky utekla a úřady ji svěřily do péče babičky. Kulturní vliv matky byla Bell schopná docenit až s odstupem a k usmíření došlo v nultých letech, kdy spolu začaly trávit více času a dokonce tvořit. Dokument I Am a Cliché je tak bezmála rodinným dramatem, které začíná zavrhnutím a vzdorem a končí přijetím. Na Bell navíc zbyla role ochranitelky odkazu své matky, když po ní zůstala krabice plná kreseb, dobových materiálů a deníků, ze kterých uspořádala v roce 2019 knihu Dayglo! The Poly Styrene Story.
Nový slovník
10. listopadu 1978, když se X-Ray Spex rozpadli, vyšla současně deska Germ Free Adolescents, která ovlivnila další generace. V hitparádě Billboardu zrovna kralovala Donna Summer se skladbou MacArthur Park a Anne Murray s You Needed Me. Obě písně jsou něžné, žena v nich vystupuje jako afektivní a melancholická bytost. Oproti tomu Poly Styrene na nahrávce křičí tak silně, až slyšíte praskat skleněné stropy. „Když se podíváš do zrcadla,/ vidíš sama sebe?“ vřeští Poly Styrene odhodlaně ve skladbě Identity: „Vidíš se na televizní obrazovce,/ vidíš se na titulkách časopisů?/ Když už se vidíš,/ chce se ti křičet?“
Jedním dechem kritizuje způsoby zobrazování žen v médiích a neviditelnost těch, kteří nevyhovují standardům krásy. Jinde poukazuje na to, že v konzumní společnosti neexistuje nic jako autentický projev. Jako v písničce Art-I-Ficial: „Když si vezmu make-up,/ tu krásnou masku, která není já,/ tak vypadám,/ jak by měla holka v konzumní společnosti vypadat.“ Je pozoruhodné, jak nahrávka Germ Free Adolescents skvěle zestárla. Dnes, kdy se stále ještě doceňuje vliv žen v rockové i punkové hudbě a zároveň objevují nové výzvy, jsou její songy snad ještě aktuálnější než kdysi. „Moje máma neměla jednoduchý život,“ říká Celeste Bell v rozhovoru pro New York Times. „Stálo jí v cestě hodně bariér, které musela jako žena smíšeného původu překonat, ale podařilo se jí to a dokázala to podle svých pravidel.“
Přestože Poly Styrene nepoužívala sociologické termíny, dostala do punku dnes tolik diskutovanou intersekcionalitu: problémy rasismu, kapitalismu, feminismu a environmentalismu pro ni byly součástí jednoho boje. Rok poté, co vyšlo album Germfree Adolescents, vydaly svoje debutové desky britské punkové kapely Raincoats a The Slits, kterým Poly Styrene prošlapala cestu a poskytla jim slovní zásobu. Jak říká zpěvačka a basačka Raincoats Gina Birch v závěru dokumentu I Am a Cliché: „Pro mě je odkaz Poly Styrene v tom, že otevřela Pandořinu skříňku. Dala nám všem nové nástroje, nápady a možnosti.“
Autor je hudební publicista, pro Alarm připravuje newsletter Soundsystem.