Foto Czeva, CC BY-SA 3.0
Česká vláda deklarovala ochotu pomoci ukrajinským uprchlíkům. V předchozích materiálech ovšem vláda schválila omezování množství úředníků, zmrazování platů státních zaměstnanců a zeštíhlování státu. Jenže vláda svoji politiku realizuje právě za pomoci úředníků a státního aparátu. A když se úředníci ozvou, že by za svou práci chtěli aspoň trochu důstojnou mzdu, začne se po lidech, kteří jsou podle rétoriky vlády takřka parazité, vyžadovat loajalita ke státu v těžké době.
Tvrdá práce
Úřady práce jsou v České republice zodpovědné za vyplácení dávek v hmotné nouzi, dávek státní sociální podpory a za realizaci politiky zaměstnanosti. V době covidové krize na ně spadlo vyplácení části speciálních krizových dávek a kompenzací, nyní na úřednice a úředníky „pracáků“ dopadla také povinnost spravovat dávky a další administrativu spojenou s uprchlickou vlnou z Ukrajiny. Přitom i bez extra povinností spojených s covidem a uprchlíky byla práce na úřadech práce vyčerpávající, velmi špatně placená a kvůli nastavení dávkového systému demotivující nejen pro žadatele o dávky, ale také pro zaměstnance.
Pokud chce vláda zvládat energetickou krizi, obrovskou inflaci a zároveň začleňování uprchlíků, měla by chápat, že bez úředníků a funkčních úřadů to jednoduše nemůže zvládnout.
Snad nejhorší je situace na odděleních hmotné nouze, kde se vyplácejí adresné dávky těm nejchudším. Dávka, která vznikla v roce 2006, se v roce 2012, za ministra Drábka z TOP 09, stala dávku testovanou a agenda s ní spojená přešla pod úřady práce. Ideologie zneužívání dávek přitom vedla k zavádění byrokratických překážek a nových formulářů, které musí žadatelé vyplňovat a úředníci administrovat. Podmínkou pro získání dávky je faktická chudoba, kterou musí každý žadatel neustále dokazovat. Žadatel by neměl mít ani nouzové úspory, pokud chce dávku získat. Kromě přetížení zaměstnanců úřadů práce a vypjatým situacím na pracovištích, kdy ztráta dávky může často znamenat, že daná rodina nebude mít co jíst, je vedlejším efektem tohoto stavu také ztráta motivace zaměstnanců, kteří vidí, že nikomu z chudoby reálně nepomáhají.
Peníze z dávek hmotné nouze navíc nestačí na zaplacení nájmů, energií, jídla a dalších základních životních potřeb, a přesto úředníci musí kontrolovat, jestli žádající domácnosti nemají nějaké peníze navíc. Úředníci se často sami zaměřují na represi a kontrolu žadatelů a jejich frustrace je větší i o to, že sami – zejména v případě úřednic samoživitelek – spadají do skupin lidí, kteří si žádají o sociální dávky (byť o ty méně stigmatizované, tedy o dávky státní sociální podpory, kam patří i příspěvky na bydlení, bez kterých by půlka seniorských domácností v Česku skončila na ulici). Za této situace se není co divit, že na úřadech práce, a zejména na odděleních hmotné nouze, je vysoká fluktuace zaměstnanců a takřka permanentní podstav.
Ani státní politika zaměstnanosti moc nefunguje a shánění práce i rekvalifikace organizované státem jsou především buzerací, která však podmiňuje získání dávek, bez kterých se nezaměstnaný často neobejde. Veškerá činnost na úřadech práce je tak především administrací a papírováním. Sociální práce v podobě, která by mohla rodinám i jednotlivcům v krizi skutečně pomoci, má k tomu, co se na úřadech dělá, opravdu daleko. Když politici a publicisté nadávají na velké množství byrokracie, kterou chtějí omezovat, mohli by si občas uvědomit, že úředníci a úřednice jen plní to, co jim přijde shora. A že to musí dělat ze zákona. Paranoia ohledně hypotetického zneužívání dávek bohužel vedla k vytvoření systému, ve kterém ti nejchudší celé dny papírují, aby dostali peníze, které jim pomalu nestačí na přežití.
Spravedlivá stávka
Za těchto okolností je stávková pohotovost naprosto logická. Apely na loajalitu ke státu jsou absurdní. Politici, kteří za normálních okolností mluví o úřednících, jež je potřeba propouštět, se samozřejmě můžou divit, když se státní zaměstnanci ozvou, a dokonce něco chtějí. Podle šéfa odborů, který se dopisem z předminulého týdne obrátil přímo na premiéra, vnímali zaměstnanci úřadů práce odměny ve výši tři tisíce korun za práci navíc spíše jako urážku než adekvátní ohodnocení. Nástupní platy mezi osmnácti a devatenácti tisíci korun hrubého za stresující práci také asi mnoho vhodných kandidátů nepřilákají. Na úředníky dopadly v poslední době povinnosti spojené se zvýšením životního a existenčního minima, které sice nepokrylo ani inflaci, ale zpracovat se musí. Právě inflace, úzce spojená s energetickou krizí, navíc přidává zaměstnancům starajícím se o dávky další práci v podobě lidí, kteří kvůli zdražování nezvládají platit své účty.
Pokud chce vláda zvládat energetickou krizi, obrovskou inflaci a zároveň začleňování uprchlíků, měla by chápat, že bez úředníků a funkčních úřadů to jednoduše nemůže zvládnout. Pokud nezvedne úředníkům platy v době, kdy padají pod náporem práce, část z nich odejde a zbylá část bude ještě vyhořelejší. Stávka státních zaměstnanců by za těchto okolností nebyla projevem neloajality, ale naopak naprosto legitimním vzkazem vládě, že to, co si ministři vymyslí, musí také někdo udělat. A musí to dělat denně, v náročných podmínkách, kdy úředníci pracují s lidmi, kteří se ocitli v těžko zvladatelné životní situaci.
Autor je redaktor Alarmu.