Spaceship Earth. Foto HarshLight, Flickr CC BY 2.0
„Teď, nebo nikdy,“ zní apel, kterým můžeme shrnout, v jaké fázi se klimatická krize dnes nachází. I když pojem „klimatická krize“ není úplně přesný – klima samo o sobě žádnou krizí neprochází, protože je jen souborem atmosférických podmínek, vhodných či nevhodných k životu. Klima se zkrátka jen mění, ovšem tato probíhající změna má kritické dopady na přírodu jako celek, a to včetně nás, lidí, kteří jsme její nedílnou součástí. Nacházíme se spíše v krizi civilizační – výdobytky posledních tisíciletí jsou v přímém ohrožení vlivem oteplování klimatu, jehož intenzita směřuje k hodnotám, jež nejsou slučitelné s existencí organizované lidské společnosti. Znamená to, že pokud se nám na stávající trajektorii nepodaří dostatečně rychle přehodit výhybku, můžeme už v blízké budoucnosti očekávat existenční rizika dosud nevídaného rozsahu.
Podle některých klimatických vědců ale IPCC systematicky podceňuje nejen skutečný rozsah klimatické krize, ale i nutnost radikálních politických opatření na odvrácení těch nejhorších dopadů.
Kolik času ale ještě zbývá a jak něčeho takového vlastně docílit? Podle třetí pracovní skupiny v rámci IPCC (Mezinárodního panelu pro změnu klimatu), která před nedávnem vydala další část dlouho očekávaného šestého reportu, musí k přehození této výhybky dojít během příštích tří let. Technickým slovníkem řečeno: pokud nemáme překročit hranici oteplení o 1,5 °C, na níž se státy shodly v rámci Pařížské dohody, musí se růst antropogenních skleníkových plynů zastavit během příštích tří let. Vzhledem k tomu, že další mitigační report bude IPCC zveřejňovat za pět až sedm let, jedná se de facto o poslední varování, zveřejněné ještě v časech, kdy se s ohříváním klimatu dá něco zásadního udělat.
Pokud varování nestačí…
Jedním ze závěrů reportu je tedy zjištění, že „bez okamžitého a zásadního snížení emisí ve všech sektorech se nemůže podařit udržet míru oteplení do 1,5 °C.“ Současně s tím se ale ve zprávě tvrdí, že během dekády 2010–2019 jsme vypouštěli víc emisí než kdykoliv předtím, což z požadavku na zastropování emisí během příštích tří let dělá skutečně apel na obrat o 180 stupňů. Je ale zároveň nutné podotknout, že tento „mitigační report“ třetí pracovní skupiny v rámci IPCC je ve své podstatě snahou přeložit biofyzikální realitu měnícího se klimatu do „politicky realizovatelných“ požadavků. Onen politický realismus tu má klíčový význam – jednou věcí je, jaké politické kroky po nás změna klimatu skutečně žádá, a jinou věcí je, nakolik jsou považovány za „politicky průchozí“.
Podle některých klimatických vědců ale IPCC systematicky podceňuje nejen skutečný rozsah klimatické krize, ale i nutnost radikálních politických opatření na odvrácení těch nejhorších dopadů. Mezi takové patří i klimatolog NASA Peter Kalmus, který je jedním z „rebelujících vědců“ sdružených v iniciativě Scientist Rebellion, která si klade za cíl dotlačit světové vlády pomocí občanské neposlušnosti a široké mobilizace k podstatně ambicióznější klimatické politice. V reakci na zprávu IPCC tvrdí, že „emise ze současné a plánované fosilní energetické infrastruktury už více než dvakrát převyšují množství, které by planetu oteplilo o více než 1,5 °C, což je úroveň oteplení, která přinese mnohem intenzivnější horka, požáry, bouře, záplavy a sucha než současných 1,2 °C. Dokonce i omezení oteplování pod 2 °C, což je úroveň oteplování, která by podle mého názoru mohla ohrozit civilizaci, jak ji známe, by vyžadovalo, aby emise dosáhly vrcholu před rokem 2025.“
Blížíme se tedy skutečnému vyvrcholení. Pokud by planetární klimatická krize byla román, psaly by se teď jeho poslední kapitoly. Jak také poznamenal americký filosof Noam Chomsky, blížíme se k „nejnebezpečnějšímu bodu v dějinách lidstva“. Ruku v ruce s tím, jak zrychluje klimatická krize a krátí se čas k jejímu úspěšnému zvládnutí, nabývají na důležitosti alternativní scénáře nebo chcete-li – záložní plány. Můžeme se nadcházející klimatické katastrofě vůbec ještě vyhnout, nebo bychom se už měli zaměřit především na „damage control“? A měli bychom si tedy umět představit, že se nepodaří udržet ohřívání klimatu pod relativně bezpečnou hranicí 1,5 °C?
…je na čase připravit se na planetu B
Jedním z nejokřídlenějších sloganů světového klimatického hnutí se stalo zvolání „there is no planet B“ (žádná planeta B neexistuje), které poukazuje na prostou skutečnost, že planeta Země nemá alternativu, a tudíž ani nemáme nějaký „únikový plán B“, s jehož pomocí bychom se snad mohli vyvléci ze sdílené odpovědnosti za zničenou biosféru. Fakt, že takový útěk není možný, vedl už v šedesátých letech amerického teoretika a architekta Buckminstera Fullera k představě Země jako vesmírné lodi, jejíž zdroje, stejně jako systémy podpory života, jsou nesamozřejmé a vyčerpatelné a vyžadují tak naši neustálou pozornost a péči.
Péče tu dostává skutečně planetární rozměr: to, co jsme doposud považovali za samozřejmé a spolehlivé pozadí našich životů – stabilní klima – svoji samozřejmost a spolehlivost najednou ztrácí. To, co nám samo sebou umožňovalo naši existenci, teď vyžaduje, abychom si uvědomili, že chceme-li mít žitelné klima i nadále, budeme se o něj muset aktivně zasadit. Ba co víc – na jeho navrácení do původního stavu budeme muset vyvíjet dlouhodobé, systematické a nákladné úsilí, nemající v lidských dějinách obdoby. O naši přehřívající se kosmickou loď s osmi miliardami lidí na palubě je nutné se velmi pečlivě starat a společně vytvářet novou etiku planetární péče, jejímž smyslem má být zachování a rozvíjení života.
V jistém ohledu se totiž skutečně začínáme nacházet na planetě B, která se nám před očima mění k nepoznání. Ekosystémy, na něž jsme zvyklí, se drasticky proměňují: sníh se během zim v mírných pásmech stává čím dál vzácnějším, narušený polární vortex vyvolává zcela nebývalé teplotní extrémy, arktický i antarktický led tají rekordní rychlostí, a to samé platí i o horských ledovcích. Zvyšující se hladiny oceánů už překreslují mapy pobřežních oblastí. Tropické lesy se blíží bodu, kdy se z nich začnou stávat savany; středoevropské smrkové monokultury, uzpůsobené dřevozpracujícímu průmyslu, změnu klimatu s největší pravděpodobností nepřežijí. Mění se vše, až na jednu věc, která zůstává konstantní: podceňování, přehlížení a ignorace závažnosti klimatických změn.
Uprostřed probíhajících souběžných krizí – pandemie, války, ekonomické recese, klimatického rozvratu a nadcházející potravinové krize – může být těžké zaslechnout hlas klimatologické komunity, která neustále vyzývá k razantnější politické akci. Pokud se nám ale v blízké budoucnosti nepodaří dostatečně rychle transformovat náš na fosilních palivech postavený civilizační model, budeme muset vyvíjet enormní úsilí na to, abychom se alespoň adaptovali na nové, chaotické klima – na planetu B. Vzhledem k dlouhodobému vývoji klimatické politiky a setrvačnosti současného systému bychom si ale měli připustit prozatím jen teoretickou možnost, že se nám katastrofální změně klimatu už zabránit nepodaří, a začít tak intenzivně pracovat i na „záložním scénáři“ pro případ, že všechny ostatní selžou.
Autor je redaktor Alarmu.