Pět důvodů, proč nás zelený růst nezachrání

Kritická debata kolem ekonomického růstu byla v sedmdesátých letech hlasitá, ale po čase se environmentální snahy začaly rámovat udržitelným rozvojem, tedy přesvědčením, že ekonomický růst může dále pokračovat, jen je potřeba jej sladit se sociálními a environmentálními cíli. Dodnes tak ve společnosti panuje představa, že k odvrácení klimatické krize bude stačit rychlý přechod na obnovitelné zdroje energie, které nám zajistí tzv. zelený růst.

Nevyřčeným předpokladem tohoto přístupu je, že ekonomický růst a s ním rostoucí spotřeba mohou dál pokračovat, jenom je potřeba je oddělit od jejich negativních environmentálních dopadů a tím dosáhnout tzv. decouplingu. Toho se má docílit ekomodernizací a technologickými inovacemi. Energii fosilních paliv zkrátka nahradíme obnovitelnými zdroji, místo aut se spalovacími motory budeme mít elektromobily a sektory ekonomiky, které zatím uhlíkové náročnosti zbavit nelze – jako například leteckou dopravu, stačí vylepšit technologiemi na ukládání uhlíku.

Z hlediska materiálové náročnosti tedy nemůžeme mluvit ani o pouhém přibližování se zelenému růstu. Namísto toho bychom ale měli mluvit o nerovné globalizaci: zatímco bohatý Sever zvyšuje svoji spotřebu, globální Jih nese takřka všechny negativní důsledky.

Zelený růst se tak stává příslibem všeléku na ekonomickou, politickou i klimatickou krizi zároveň. Právě jeho zdánlivá win-win povaha nabízí příjemnou iluzi, že řešení se nachází ve vývoji nových technologií a jejich rychlé implementaci. Když se však podíváme na slepá místa zeleného růstu, zjistíme, že se jedná o iluzorní řešení, jakési nefunkční placebo, které udržuje při životě kolabující systém, a oddaluje nás od mnohem hlubší a nutné transformace k nerůstové či postrůstové společnosti.

První důvod: dekarbonizaci nestihneme včas

„Čím bohatší jsou země, tím menší je jejich dopad na životní prostředí, protože si můžou dovolit zelené technologie,“ tvrdili mnozí environmentalisté v devadesátých letech. Pojďme se ale společně podívat na to, jak se zeleno-růstové strategii nakonec dařilo. Dle údajů Světové banky se od šedesátých let globální uhlíková intenzita, tedy množství uhlíku vyprodukovaného na jednotku HDP, snižovala průměrným tempem o 1,28 procent ročně. To znamená, že na vygenerování jednoho dolaru HDP sice vyprodukujeme méně emisí než v sedmdesátých letech, nicméně v absolutních číslech emise pořád rostou kvůli neustále vyššímu objemu výroby. Navíc na počátku 21. století se tento trend zastavil. Málokdo ví, že momentálně k přechodu na obnovitelné zdroje energie v globálním měřítku prakticky nedochází, ale že obnovitelnými zdroji jenom pokrýváme stále narůstající energetickou poptávku.

U emisí se nevede spor o to, jestli jsme schopni je oddělit od ekonomického růstu – víme, že díky obnovitelným zdrojům energie to možné je. Klíčovou otázkou však zůstává, jestli jsme schopni oddělit tyto dva trendy dostatečně rychle na to, abychom odvrátili nejhorší scénář klimatické změny, což je oteplení nad 1,5 stupně Celsia. Jinými slovy, jestli můžeme mít neustále rostoucí ekonomiku a zároveň stabilní klima. Vědci, kteří zrevidovali 835 odborně recenzovaných studií o decouplingu, říkají, že to možné není. Větší ekonomický růst znamená větší spotřebu energie a větší spotřeba energie klade neustále vyšší a nerealistické nároky pro kompletní přechod na obnovitelné zdroje energie.

„Dívat se na globální statistiky je ale zavádějící. Bohaté západní země přece dokazují, že oddělení ekonomického růstu od emisí skleníkových plynů je reálné,“ mohl by někdo namítat. Ano, studie z roku 2019 potvrdila, že zhruba dvěma desítkám zemí – mimo jiné např. Švédsku, Finsku či Rakousku – se podařilo dosáhnout absolutního decouplingu, tedy stavu, kdy jejich ekonomika roste, ale jejich emise se přitom snižují. Právě tato studie je často citovaná zastánci zeleného růstu, nicméně při bližším pohledu na tato data najdeme hned několik klíčových souvislostí. Zaprvé, sama studie uvádí, že důležitým faktorem samotného snížení emisí byl nízký růst HDP v těchto zemích během měřeného období. Druhým problémem je, že absolutní decoupling byl v řadě zemí dočasný, a po měřeném období jejich emise znovu začaly růst. Pokud chceme mít rostoucí ekonomiku, decoupling musí být trvalý. A třetím nedostatkem je fakt, že míra jejich decouplingu byla miniaturní. Emise v těchto zemích klesly v průměru o 2,5 procenta ročně. K úspěšnému odvrácení klimatické katastrofy potřebujeme, aby bohaté země ročně snižovaly emise o dvojciferná čísla, tedy několikrát rychleji, než dosavadní „rekordmani“ decouplingu.

K podobnému závěru dochází i Tomáš Jungwirth, klimatický analytik výzkumného centra AMO, který v reportu o decouplingu píše: „Současné evropské a české klimatické ambice v čele s cílem klimatické neutrality do poloviny 21. století si žádají několikanásobné zrychlení pozorovaného tempa emisních úspor, které v kontextu trvalého silného hospodářského růstu jednoduše není myslitelné.“

Druhý důvod: větší ekonomika znamená vyšší těžbu

Abychom mohli skutečně mluvit o zeleném růstu, nemůžeme se bavit jen o emisích, ale i o zdrojích. Jak se píše v evropském Green Dealu: zelený růst je „strategie transformace ekonomiky tak, aby byl tento růst oddělen od využívání nových zdrojů.“ Řada lidí ráda argumentuje, že bohatší země jsou také efektivnější ve využívání přírodních zdrojů. I tohle je ale bohužel mýtus. V oddělení ekonomického růstu od spotřeby zdrojů si vedeme ještě hůře než ve snižování emisí.

Zatímco ve 20. století se globální ekonomika částečně dematerializovala, tento trend se obrátil a od počátku 21. století můžeme pozorovat tzv. rematerializaci, tedy růst objemu spotřebovaného materiálu na jednotku HDP. Na úrovni České republiky se nám podle zprávy životního prostředí daří dosáhnout alespoň relativního materiálového decouplingu. I když naše materiálová spotřeba pořád stoupá, na jednotku HDP spotřebováváme pořád méně domácího materiálu, tedy biomasy, fosilních paliv, kovů a nekovových nerostů. Náš růst pořád není zelený a vyžaduje více a více materiálu, ale mohli bychom si alespoň říct, že směřujeme správným směrem.

Ekologičtí ekonomové už ale řadu let upozorňují, že indikátor domácí materiálové spotřeby, který Česká republika, stejně jako řada dalších západních zemí, ráda využívá, není vhodným ukazatelem, protože nezahrnuje část naší materiálové stopy, která vzniká v zahraničí. Jen od roku 1990, tedy doby, kdy převážila představa, že růst ekonomiky není v rozporu s udržitelností, se materiálová stopa zemí OECD více než zdvojnásobila. Dnes Evropa samotná využívá někde mezi 70 až 90 procenty celkové globální únosné kapacity pro spotřebu materiálů – a Česko není výjimkou.

Z hlediska materiálové náročnosti tedy nemůžeme mluvit ani o pouhém přibližování se zelenému růstu. Namísto toho bychom ale měli mluvit o nerovné globalizaci: zatímco bohatý Sever zvyšuje svoji spotřebu, globální Jih nese takřka všechny negativní důsledky. Oslavovat blahobyt v jedné zemi, pokud je ho dosaženo na úkor ničení životního prostředí v jiných částech světa, je zavádějící. Jak ukázal nejnovější výzkum, téměř polovina materiálů spotřebovaných v zemích Severu pochází ze zemí globálního Jihu. Je to tedy globální Jih, který rozvíjí globální Sever. Ne obráceně.

Co na to říct? Zdá se, že „koloniální hra“ s indikátory nám jde dobře, skutečná dematerializace ekonomiky zatím nikoliv. Samozřejmě, to, že se nám decoupling nepodařil v minulosti, ještě nemusí znamenat, že se nám nepodaří v budoucnosti. „Lidská kreativita je přece neomezená,“ uklidňují nás technooptimisté. Bohužel, i nejoptimističtější modely budoucnosti, které počítají s velmi vysokou uhlíkovou daní či obrovskými mírami zvyšování efektivity, teorii absolutního decouplingu vyvrací. I přesto je dnešní víra v technologické inovace základem příslibu zeleného kapitalismu a tvoří základ národních i mezinárodních plánů na řešení klimatické krize.

Třetí důvod: technologický fetiš je spíš problém než řešení

Během diskusí o inovacích k nim většina lidí přistupuje nekriticky a inovace považuje automaticky za pozitivní. Bohužel, po procházce nákupním centrem si i bez empirických dat dovolím tvrdit, že většina dnešních „inovací“ nám cestu k udržitelné civilizaci spíše komplikuje, než ulehčuje. To, že jsme díky technologiím schopni vyrobit něco nového, ještě neznamená, že bychom to vyrábět měli – i když to trh a uměle vytvořená poptávka spotřebitelů umožňuje. Příkladem může být tento „chytrý záchod”, který na povel zvedne víko nebo spláchne, pustí vám koupelnový playlist a nahřeje sedátko. Podobně nesmyslných vychytávek je plný internet.

Další nemalá řada inovací přímo přispívá k destrukci životního prostředí: Výzkum těžebních procesů může například vést k lepším způsobům vyhledávání zdrojů (zobrazovací technologie a analýza dat), jejich těžby (horizontální vrty, hydraulické štěpení a automatizované vrtné operace) a jejich přepravy (arktické lodní trasy). Tyto inovace se sice zaměřují na využívání zdrojů, ale s výsledkem opačným, než bychom potřebovali.

Když už jsou inovace namířené správným směrem a díky efektivitě mají snížit náš dopad na životní prostředí, v růstové ekonomice dělají pravý opak. Zvyšování efektivity často nekončí snížením, ale naopak zvýšením celkové spotřeby energie či materiálů.

Konkrétním příkladem je automobilový průmysl, který sice vyrábí úspornější motory, ale také větší, výkonnější a těžší vozidla než kdy dříve. V České republice se od devadesátých let počet aut na obyvatele zdvojnásobil a ročně také ujedeme dvojnásobnou vzdálenost. Je nutné také říct, že mnohé inovace nepřispívají k zásadní transformaci, ale často legitimizují status quo a prodlužují životnost výrobků a systém​​ů, které do udržitelné budoucnosti rozhodně nepatří. Dobrým příkladem může být právě automobilový průmysl, který je velmi inovativní v oblasti falšování emisních testů, jak nedávno ukázal skandál Volkswagenu.

Zde se dostáváme ke klíčovému problému inovací v růstové ekonomice. Jejich hlavním cílem není snížit materiálovou stopu či emise skleníkových plynů, ale vydělat co nejvíce peněz a znásobit zisky. Pokud se zvyšování produktivity ekonomicky nevyplatí, nerealizuje se. To je jedním z hlavních důvodů, proč se dnes navzdory všem inovacím i v bohaté Evropě recykluje jen 12,8 procent materiálů. Na globální úrovni se toto procento dokonce za poslední 3 roky snížilo z 9,1 na 8,6 procent. Kapitalismus se sice prezentuje jako nejefektivnější systém, změníme-li ale definici efektivity ze schopnosti efektivně zvyšovat zisk, na schopnost efektivně využívat přírodní materiály, pak je kolébkou neefektivity.

Technologičtí giganti jsou v principu schopni vyrobit lednici, pračku i mobilní telefon s dvoj- až trojnásobnou životností než ty, které v současnosti používáme. Tento typ inovací ale firmy nerozvíjí, protože by to vedlo ke snížení jejich zisků. Inovace, které jsou z ekologického hlediska žádoucí, se tak mnohdy ocitají v přímém rozporu s požadavkem maximalizace zisku a ekonomického růstu.

Navíc i samotné zvyšování efektivity má svoje limity. Představme si například výrobu mobilu. Po jistou dobu můžeme díky inovacím snižovat potřebný objem primárního materiálu nezbytného na výrobu jednoho zařízení, ale nikoli donekonečna. Nikdy je nebudeme vyrábět ze vzduchu. Narůstající výroba mobilů či jakéhokoliv jiného zboží stále bude mít negativní environmentální dopady, a to i když budeme dané materiály recyklovat. Skutečně cirkulární ekonomika je s růstovou ekonomikou neslučitelná.

Samozřejmě, i v růstovém systému můžeme zavádět uhlíkové daně či regulace nebo právo na opravu, které firmy donutí, aby ukončily praktiky plánovaného zastarávání, a bude to určitě krok správným směrem. Nicméně pokud se u firem nezbavíme růstového imperativu,

environmentální problémy vyřešíme jen stěží. Hlavním problémem tedy nejsou technologie, ale tlak na růst, pro nějž jsou tolik opěvované inovace zcela klíčové. Inovace a technologické změny neustále mění způsob výroby a poskytování zboží a služeb, vnášejí dynamiku a nestabilitu do konkurenční ekonomiky volného trhu a roztáčí kola růstu.

Čtvrtý důvod: „čisté“ zdroje energie jen přesouvají zátěž

Dalším problémem je, že technologie sice některé environmentální problémy řeší, zároveň ale vytvářejí nové. A to zvláště když spadneme do pasti tzv. uhlíkového redukcionismu, kdy při snahách o snižování emisí způsobíme víc škody než užitku. Známým příkladem z minulosti jsou biopaliva, jejichž cílem bylo snížit emise skleníkových plynů, ale nakonec jen přispěla ke ztrátě biodiverzity, degradaci půdy, deforestaci či porušování lidských práv, a to aniž by jakkoliv významně přispěla ke snížení emisí. Znepokojivé je, že tomuto vzorci se podobají i současná řešení. Pro nahrazení spalovacích motorů zmíněnými elektromobily budeme podle odhadů Mezinárodní energetické asociace potřebovat 40násobně zvýšit těžbu kovů jako je lithium nebo nikl.

Podobně nebezpečné jsou technologie zachytávání uhlíku, na které spoléhá většina scénářů IPCC. Zasadíme stromy, spálíme je, energii využijeme a vzniklý uhlík budeme zachytávat a ukládat pod zem. Pokud bychom chtěli zachytit tak velké množství uhlíku, s jakým počítají scénáře IPCC, potřebovali bychom vysadit tak obrovský počet stromů, že by rozlohou zabraly jednu až dvě Indie. To by mělo závažné negativní dopady na produkci a cenu potravin, původní lesy by byly nahrazeny monokulturami vysoce výnosných druhů a odnesla by to zdecimovaná globální biodiverzita.

Také přechod na „čistou energii“ u ekomodernistů obvykle evokuje představy hřejivého slunečního svitu a svěžího větru. Ale zatímco sluneční svit a vítr jsou samozřejmě čisté, infrastruktura, kterou potřebujeme k jejich získávání, čistá není. Přechod na obnovitelné zdroje energie bude vyžadovat přibližně 4násobné zvýšení těžby různých kovů, přičemž právě těžba materiálů je z 90 procent odpovědná za úbytek biodiverzity.

Jistě, obnovitelné zdroje energie nutně potřebujeme, ale nemůžeme se tvářit, že je možné, aby uspokojily nekonečný hlad ekonomického růstu. Snadno dostupných nalezišť potřebných kovů a nerostů je čím dál méně, což znamená, že k vytěžení stejného množství rudy je třeba vytěžit a přemístit větší množství materiálu a tím pádem i spotřebovat více energie. A tento trend bude s rostoucí těžbou pokračovat a zvyšovat naši energetickou poptávku.

Pátý důvod: zelený růst je depolitizující

Zelený růst je skvělým příkladem tzv. pasivní revoluce, jak ji popsal Gramsci, tedy společenské transformace bez změny mocenského nastavení, které danou krizi způsobilo. Transformace se tu redukuje na přechod z jednoho zdroje energie na druhý a zájmy elit, které ze „zeleného“ růstu budou těžit nejvíce, jsou prezentovány jako zájmy většiny. ​​Ve světě nepředstavitelných nerovností, v němž podle nového reportu od Oxfamu 10 nejbohatších mužů světa vlastní více majetku než 50 procent světové populace, růst nadále slouží jako skvělá zástěrka proti celospolečenskému třídnímu konfliktu o významnější redistribuci majetku a bohatství. Položme si ale klíčové otázky politické ekologie: „Kdo z iluze ,zeleného růstu‘ těží?“ a „Čí hlasy nejsou slyšet?“

„Lidi svoji potřebu nikdy nebudou chtít snižovat, spousta lidí ani v západním světě nedosáhne na základní potřeby,” tvrdí kritici nerůstu. Snižování spotřeby má ale podle hodnoty spravedlnosti, která je pro nerůstové hnutí zásadní, začínat těmi nejbohatšími. Data z posledních 20 let také ukazují, že zatímco nejchudší vrstvy evropské populace za posledních 30 let snížily svoje emise o 20 procent, emise 10 procent nejbohatších za toto období narostly. Právě 1 procento nejbohatších produkuje dvakrát tolik emisí než 50 procent nejchudších obyvatel planety. A zatímco celý svět se snaží dekarbonizovat, nárůst luxusní spotřeby jako jsou SUV auta, soukromá letadla či jachty, zůstávají takřka bez povšimnutí, i když se jejich emise zvyšují. Pro představu: 300 největších soukromých jachet na světě produkuje ročně stejné množství emisí jako všichni obyvatelé Burundi, kteří už dnes trpí devastujícími dopady klimatické krize. Právě výše zmiňované sektory ekonomiky, na které většina lidi nedosáhne, by se měly zmenšovat jako první, a to buď jejich úplným zákazem, nebo alespoň vysokou mírou zdanění.

Dalším konkrétním příkladem, který rozbíjí představu win-win řešení zeleného růstu, může být Elon Musk, který od počátku pandemie zdesetinásobil svůj majetek. Šlo o největší znásobení majetku v takto krátkém čase v historii lidstva. Zatímco jeho Tesla a sektor elektromobility se kontinuálně těší velkému zájmu, konflikty kolem těžby lithia se dějí po celém světě – v Argentině, Americe, Bolívii, Portugalsku, Španělsku, Finsku či obrovské protesty v Srbsku. Ale nemusíme mít strach, podle dřívějších slov samotného Muska polovina jeho bohatství je investovaná do vytvoření města na Marsu, kam by se do roku 2050 dle jeho vizí mohl přestěhovat milion lidí. Do té doby se ale značná část země může stát neobyvatelnou.

Konflikty ohledně těžby lithia to ale nekončí. Atlas environmentální spravedlnosti už dnes registruje celkově 3 604 konfliktů. Neschopnost absolutního oddělení ekonomického růstu od negativních environmentálních důsledků znamená, že se zvětšováním naší ekonomiky se bude také zvětšovat množství konfliktů o zdroje. Co se bude naopak zmenšovat, je pravděpodobnost, že dokážeme odvrátit klimatický kolaps.

Bránit růst znamená bránit primárně ty, kteří z růstu profitují nejvíce, a zapomínat na ty, kdo ekologický kolaps zavinili nejméně, i když jsou mezi prvními, na něž dopadají jeho důsledky. Stejně jako zelená revoluce nevyřešila světový hlad a domácí spotřebiče neosvobodily ženy od domácích prací ani neukončily patriarchát, technologie nevyřeší narůstající nerovnosti ani ekologickou krizi. Hnutí nerůstu nevyzývá k zahození všeho dobrého, co nám industriální civilizace přinesla, ani dogmaticky neodmítá technologie a inovace. Pouze se vyhýbá jejich fetišizaci a nekritickému přijetí. Jistý typ technologií a inovací bude i ve světě bez růstu.

Pokud byl ekonomický růst dlouho lékem na nerovnosti, rovnost může být lékem na růst.
Vzhledem k tomu, že další expanze je nežádoucí, jediný způsob jak dostat lidi z chudoby bude využít už existujícího bohatství elit, zavést vyšší daně z majetku, maximální příjem a dekomodifikovat naplňování základních potřeb jako je bydlení, energetika nebo veřejná doprava. To se těm nejbohatším členům naší společnosti nebude líbit. Ale svého času pravil Chico Mendes, brazilský politik a ekologický aktivista „environmentalismus bez třídního boje je jen zahradničení.“

Nerůst usiluje o kolektivní emancipaci 

Dvě století explozivního hospodářského růstu radikálně změnila náš materiální i ideologický svět. Navzdory probíhajícím krizím je hegemonie růstu i po 50 letech od jeho první kritiky dostatečně silná na to, aby omezila jakékoliv představy o jiném ekonomickém systému.

Demonstrují to i rozhovory s ekonomy a ekonomkami z českého prostředí. Dobrým příkladem může být rektorka Mendelovy univerzity Danuše Nerudová, která je sice k růstu kritická a opakovaně říká, že „nekonečný růst na planetě s omezenými zdroji není možný,“ ale na otázku, co navrhuje jako alternativu, opakovaně odpovídá „udržitelným růstem“.

Jak jsme viděli, inovacemi je západní kultura posedlá. Nicméně hned jak zmíníme, že inovovat by se měl samotný ekonomický systém, a to tak, aby mohl fungovat bez růstu, začne se konstruktivní debata měnit v emotivní a zastánci zdravého rozumu jsou vykresleni jako romantici, snílci či blázni. To je umocněné také tím, že řada environmentálních hnutí a neziskových organizací či osobností tento „nepříjemný“ fakt netematizuje, aby nebyly vnímány jako příliš radikální či kontroverzní. Právě autocenzura je jedním z nejmocnějších nástrojů růstové hegemonie.

Ta už je ale u konce s dechem. Nerůst se začíná objevovat v důležitých mezinárodních dokumentech, jako je Evropská agentura životního prostředí nebo nejnovější zpráva IPPC, kam se zmínky o nerůstu dostaly poprvé, což představuje malé, ale důležité kroky ke zpochybnění růstové hegemonie v rámci mezinárodního dialogu.

Na zastánce zeleného růstu se budeme za 30 let možná dívat podobně, jako se dnes díváme na popírače klimatické změny či tabákové firmy, které tvrdily, že kouření zdraví neškodí.

Jakkoliv je to nepříjemné, je potřeba si přiznat, že nic jako zelený či udržitelný růst neexistuje.

Skutečná mitigační politika nebyla prosazená právě proto, že omezení expanze výroby, na které je náš ekonomický systém závislý, by v současném mocenském nastavení vedlo k hospodářské krizi s negativními sociálními důsledky. Navzdory tomu, že přechod na nerůstovou ekonomiku představuje pro společnost obrovskou výzvu, debata o této transformaci je minimální, což potvrzuje i fakt, že jen 1,8 procenta finančních prostředků, které nadace investují do mitigace klimatické změny, jdou do nového ekonomického myšlení.

„Ale pokrok je přece pro lidi přirozený, lidskou povahu nezměníte,“ chytá se za hlavu spousta nerůstových odpůrců. Nicméně právě to, co považujeme za pokrok, je potřeba politizovat, zpochybňovat a redefinovat, a to hlavně v době, kdy myšlenka pokroku zůstává redukovaná na ekonomický růst, který nás přivedl na pokraj civilizačního kolapsu.

A právě o to se nerůstové hnutí snaží. Zpochybnit všudypřítomnou a nevyřčenou růstovou ideologii, která nám sugeruje předpoklad, že ekonomický růst je přirozený, žádoucí a nutný. Utopie nerůstu je jedním z kontrahegemonických nástrojů, který rozšiřuje představu o tom, co znamená dobrý život a jak organizovat ekonomiku způsobem, aby na něj dosáhli všichni. Úspěch nerůstového hnutí tedy nespočívá primárně v rostoucím počtu členů a členek, kteří se budou explicitně k nerůstu hlásit, ale v kolektivní emancipaci od růstové ideologie, která se projeví v požadavcích sociálních hnutí za proměnu současného ekonomického systému.

Autor je environmentalista pracující pro organizaci NaZemi.

Text vznikl v rámci série článků v projektu Rozšiřování nerůstového povědomí díky podpoře Nadace Rosy Luxemburgové.