Foto Alarm / Vladimír Turner
Nápor emigrantů, který po roce 1933 zažila Praha, dokumentuje například satirická kresba německého expresionistického malíře Johannese Wüstena „Kde je tady výbor pro uprchlíky?“ nebo koláž česko-židovské malířky a rodačky ze západních Sudet Helle Guthové „Vy letos nikam nepojedete, pane Pokorný? Co bych odjížděl, když cizinci vydávají spousty peněz, aby se na tu Prahu podívali.“
Levicové živly a Židé z říše
Československý stát v neprivilegovaných utečencích z třetí říše neviděl – na rozdíl od uprchlíků ze Sovětského svazu, jen oběti, ale také „nebezpečné levicové živly“. Stejně tak tradičně nacionalisticky orientovaní státní úředníci a policisté jen těžko maskovali svůj antisemitismus v přístupu k migrantům židovského původu.
Pomoci se většině uprchlíků před fašismem dostalo nikoli od státu, ale od dobrovolníků a různých občanských organizací.
Po přijetí norimberských zákonů v roce 1935 byli židovští uprchlíci státními orgány dokonce zahrnováni do kategorie „hospodářských migrantů“. Uprchlíci se nesměli v republice účastnit politického života a fakticky legálně pracovat, respektive mohli obsadit nějaké místo až potom, co bylo nabídnuto československému občanovi. Končili tak často jako žebráci, nebo museli pro své přežití krást či si vydělávat zakázaným podomním obchodem, což vyvolávalo protiimigrantské nálady podporované domácími fašisty.
Pomoci se většině uprchlíků před fašismem dostalo nikoli od státu, ale od dobrovolníků a různých občanských organizací. Situace byla tedy podobná jako při poslední utečenecké krizi v roce 2015 a 2016. I v současné České a Slovenské republice na podporu utečenců vzniklo množství propagačních plakátů, ilustrací, obrazů, soch i instalací ve veřejném prostoru.
Významné pomoci se migrantům dostalo od Pomocného výboru pro německé uprchlíky, tedy od tzv. Šaldova komitétu. Spolek založil v květnu roku 1933 významný umělecký kritik František Xaver Šalda spolu s dalšími významnými kulturními činovníky, jako byl například spisovatel Karel Čapek, herec a režisér Václav Vydra, historik umění Antonín Matějček, malíř a spisovatel Adolf Hoffmeister a další. Váha těchto velikánů české kultury zajistila, že na svou činnost získával spolek finanční příspěvky především od množství drobných podporovatelů. V tom tkví asi největší zklamání z chování kulturní elity při poslední utečenecké krizi před několika lety.
Vídeňák v Praze
Jedním z nejznámějších emigrantů v Československu byl expresionistický malíř Oskar Kokoschka. Z Vídně utekl v roce 1934 po fašizaci Rakouska, kde mu pro jeho socialistické názory a uměleckou tvorbu hrozili rakouští fašisté vraždou. Obraz V Zahradě, který rozpracoval ještě ve Vídni, musel po kvapném odchodu dodělat až v Praze. Kultivovaný Vídeňák si zamiloval liberální a mystickou atmosféru československého hlavního města, jak dokládá šestnáct velkých obrazů pražských panoramat. Užíval si večírky a kulturní události místní avantgardy a navštěvoval například představení Voskovce a Wericha nebo divadlo E. F. Buriana. Galerista a antifašista Hugo Feigl ve své renomované galerii vedle kavárny Slavia uspořádal Kokoschkovi velkou samostatnou výstavu. Slavný malíř začal získávat zakázky, stabilizoval svou existenci v nových podmínkách a poznal i svou budoucí ženu Oldřišku Palkovskou.
V roce 1935 seznámil galerista Hugo Feigl svého svěřence Kokoschku s Tomášem Masarykem a získal prezidenta pro myšlenku, aby si nechal jako politické gesto vytvořit portrét od slavného modernisty a utečence. Kokoschka nakonec Masaryka zobrazil spíš než jako státníka jako filozofa, myslitele, kterak naslouchá nejznámějšímu českému emigrantovi a učiteli Janu Amosovi Komenskému.
Svoje antifašistické přesvědčení Kokoschka dával najevo veřejně. V září roku 1936 například vystoupil na bruselském Mírovém kongresu nebo přispíval do německého emigrantského a antifašistického časopisu Die Wahrheit. Svými kresbami komentoval frankistické zločiny a odvahu republikánů ve španělské občanské válce, kde se evropská studená válka mezi fašismem a demokracií stala horkou. Na téma vytvořil účinné protestní plakáty „Pomozte baskickým dětem!“. Policie musela plakáty odstraňovat z ulic, aby se zabránilo diplomatické krizi, ale antifašistická mládež je po nocích znovu a znovu vylepovala. Nejdůležitější Kokoschkovou antifašistickou aktivitou bylo založení pro utečence velmi důležitého tzv. Oskar Kokoschka Bund – tedy spolku na pomoc německým emigrantům z řad umělců. Nacisté si jeho aktivit všimli a začali mu prostřednictvím svých médií vyhrožovat.
Konec éry
Jako celebrita mezi emigranty dostal nakonec Kokoschka v roce 1937 československé občanství a byl dokonce jmenován členem Svazu výtvarných umělců Mánes. Ve stejném roce se dozvěděl, že jeho díla jsou v Německu odstraňována z veřejných sbírek a ničena. V reakci na to, že některé jeho obrazy byly vystaveny na dehonestující, proti avantgardě zaměřené výstavě Zvrhlé umění, namaloval autoportrét s názvem Podobizna zvrhlého umělce. Na pozadí obrazu se v zeleni ztrácí jelen. Možná jde o komentář k aktuální debatě o kýči, jelen ale také zároveň zůstává symbolem útěku a lovné zvěře.
Na konci září 1938 o osudu Československa rozhodla konference čtyř mocností v Mnichově, jejímž výsledkem bylo připojení pohraničí k říši a de facto ztráta suverenity země. Působení skupiny Oskar Kokoschka Bund je násilně ukončeno československou vládou druhé, pomnichovské republiky. 17. října Kokoschka narychlo odlétá se svou budoucí ženou Oldou Palkovskou do Londýna. Ve své druhé emigraci maluje Mnichovskou zradu – obraz „Červené vejce“, který je snovým surrealisticko- expresivním popisem československé noční můry.
Po Mnichovu nastala mezi uprchlíky panická sháňka po vízech. Šance, že se jim podaří vycestovat, se neustále zmenšovala a byla nakonec možná jen díky kombinaci peněz, konexí, korupce a štěstí. Většina námi sledovaných hrdinů, kterým se nepodařilo včas utéct, byla během následující okupace uvězněna a zavražděna. Podívejte se na celý pořad Pavla Karouse Antifascist Art.