Foto Pxhere, CC0 1.0
Od únorového vypuknutí ruské invaze na Ukrajinu západní svět s obdivem sleduje, jak statečný ukrajinský lid vzdoruje despotickému zlu Vladimira Putina. Tento obdiv se přetavil v bezpříkladnou humanitární a vojenskou pomoc, bez níž by Ukrajina ani nepřežila, natož aby začala vyhánět vetřelce.
Navzdory veškerému uznání však západní lídři jedním dechem zopakovali i stále tutéž mantru, co „neudělají“: nevyšlou na bojiště vojáky, nepošlou stíhačky, nebudou vymáhat bezletovou zónu a tak dále. Jak vysvětluje politolog Francis Fukuyama: „je mnohem lepší nechat Ukrajince, ať porazí Rusy sami, a připravit tak Moskvu o výmluvu, že na ni zaútočilo NATO.“
Před osmi lety Západ omluvil mezinárodní zločiny Ruska a smířil se s válkou. Když však dnes Ukrajinci sami sjednocují Západ na frontových liniích v Mariupolu, Černihivu a Charkově, logicky z toho vyplývá, že pád Ukrajiny by znamenal také politickou smrt Západu.
Západ se ukryl za strachem z možné eskalace konfliktu, nechal se zastrašit ruským jaderným vydíráním a zaujal humanitární postoj, který maskuje jeho nepřipravenost na vojenskou protiofenzívu. Nabízí se však palčivá otázka: Je NATO opravdu připraveno bránit „každý centimetr“ svého území?
V minulosti Západ ukázal, že je připravený použít sílu kvůli prosazení humanitárních zájmů. Nejznámějším případem takového „humanitárního militarismu“ byla intervence NATO v kosovské válce v roce 1999, po níž následovaly Američany vedené války v Afghánistánu v roce 2001 a posléze v Iráku v roce 2003. Všechny měly rámec humanitární intervence legitimizované etickým univerzalismem.
Chaotické stažení amerických vojáků z Afghánistánu loni v létě, po němž okamžitě následoval návrat Tálibánu k moci, však ukázalo, že humanitární militarismus selhal. Humanitarismus se oddělil od militarismu, a Západ se tak ocitl koncepčně odzbrojený. Nebo jak to o dva roky dříve vyjádřil francouzský prezident Emmanuel Macron, NATO zažívalo „mozkovou smrt“.
Tato absence jakéhokoliv zásadového postoje nebo pocitu odhodlání nepochybně sehrála roli v Putinových kalkulacích před invazí. Ruská anexe Krymu a okupace východního Donbasu v roce 2014 koneckonců už tehdy odhalila vyprázdněnost strategických závazků Západu.
Hlavním rysem stavu, v němž se Západ nachází, je ustavičná opožděnost. Západ vždy přichází pozdě; není schopen jednat dopředu a místo toho jen reaguje na události, které se již staly. Jak se v té době na Ukrajině vtipkovalo: „Zatímco Evropská unie dospívala k rozhodnutí, Rusko zabralo Krym.“ Ukrajinci si tehdy stejně jako dnes kladli otázku: „Kde má Západ červenou linii? Co přiměje Západ, aby jednal, místo toho, aby jen čekal a dohadoval se, kdy má zasáhnout?“
Jak vidíme, životy Ukrajinců touto červenou linií nejsou, a cenu za toto otálení dnes platí stovky zmasakrovaných lidí v Buči, Irpini a Hostomelu. Před osmi lety Západ omluvil mezinárodní zločiny Ruska a smířil se s válkou. Když však dnes Ukrajinci sami sjednocují Západ na frontových liniích v Mariupolu, Černihivu a Charkově, logicky z toho vyplývá, že pád Ukrajiny by znamenal také politickou smrt Západu.
Protiváha dekadentního Západu
Západní představa světového řádu založeného na všeobecně platných lidských právech je dnes konfrontována s Putinovým konceptem Russkij mir („Ruský svět“), který stojí na právech „krajanů“ (sootěčestvěnniki). Tato kremelská ideologie má druhotný původ a funguje jako pokřivený zrcadlový odraz Západu. Rusko je v ní prezentováno jako antiglobalistická síla, která je stále ochotná a schopná zachovávat tradiční hodnoty – neboli doslova „rovnátka“ (skrepy) –, jež z „dekadentního“ Západu vymizely.
Tento rámec umožnil Kremlu položit rovnítko mezi anexi Krymu a osvobození Kosova od Srbů s přispěním NATO. Také ruské vpády do Gruzie (v roce 2008) a na Donbas se ospravedlňovaly whataboutismem a poukazováním na války, jež vedla Amerika. Kremlem řízená Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti, která počátkem letošního roku vyslala vojáky za účelem potlačení sociálních nepokojů do Kazachstánu, je evidentně modelovaná podle vzoru NATO.
Těmito i jinými způsoby se Putinův režim už dlouho vysmívá Západu, a přitom vytváří idealizovanou verzi dřívější slávy Ruska, aby zamaskoval jeho současný okrajový význam. Prostřednictvím historicismu a thanatologických pokusů znovu si přisvojit ruskou „velikost“ vybudoval Putin režim založený na karikatuře minulosti.
Velká vlastenecká válka (jak Stalin nazýval druhou světovou válku) je jediným mýtem, který bez úhony přežil rozpad Sovětského svazu. Proto hraje ústřední roli v ruské politické přítomnosti. Potlačením dějin sovětského útlaku a koncentračních táborů vytvořil Kreml novou ideologickou základnu, která má legitimizovat jeho vládu.
Terminologie používaná Kremlem k ospravedlnění jeho války proti Ukrajině – „denacifikace“, „demilitarizace“, zabránění „genocidě“ atd. – z tohoto mýtu přímo čerpá. Je to jediný slovník, jímž Putinův režim disponuje; promlouvá k jeho pravé podstatě. Paradoxní je, že terminologie, která se kdysi používala k popisu porážky nacismu, byla zbavena původního obsahu a dnes slouží k legitimizaci fašistické vojenské diktatury Ruska. Nikoliv náhodou je Putinova válka (která se pro Ukrajince stala skutečnou „velkou vlasteneckou válkou“) stylizovaná a vedená v duchu druhé světové války, metodami a prostředky, jež jsme desítky let neviděli.
Noční můra Majdanu
Putinova posedlost Ukrajinou má přesně tuto fašistickou povahu, poněvadž Ukrajina představuje revoluci Majdanu, při níž byl svržen předchozí prezident napojený na Rusko. Takový scénář je pro Putinův režim nejhorší noční můrou. Přízrak Majdanu pronásleduje Putina po většinu času jeho vládnutí a pomáhá vysvětlit jeho razie proti domácímu disentu i jeho vojenské intervence s cílem zabránit změnám režimu v Bělorusku, Sýrii a Kazachstánu. Putin neustále označuje Ukrajinu za „Antirusko“, ačkoliv on sám učinil z Ruska „Antiukrajinu“ či „Antimajdan“. Jeho prvotním cílem je zničit politickou alternativu k vlastnímu režimu – tu ztělesňuje právě Ukrajina, která by podle něj neměla existovat.
Putin je nositelem standarty kontrarevoluce. Ponížený kremelský režim, jemuž velí, představuje útlak revoluce, která by byla v Rusku již nastala, nebýt jeho válek, politické likvidace veškeré opozice a propagandistické mašinerie. Dnešní ruské orgány však mají zásadní problém, protože dosud nevymyslely mechanismus předání moci.
Čas pracuje proti Putinovi, který se potýká s nesplnitelným úkolem: vládnout věčně. Je jako Kaj z pohádky Sněhová královna Hanse Christiana Andersena – chlapec, který nedokáže sestavit z přidělených kusů ledu slovo „věčnost“. Putin dokáže z kusů, které mu po kolapsu Sovětského svazu zbyly, sestavit jen písmena „V“, „Á“, „L“, „K“, „A“ – a teď ještě i „Z“.
Známky eskalace v otevřenou světovou válku ještě nejsou patrné. Je už však naprosto zjevné, že tato válka je válkou světů a že pro celý náš svět nastal okamžik pravdy. „Z“ je poslední písmeno abecedy, prázdný symbol, po němž už není nic – žádná věčnost, jen prázdnota.
Vasyl Čerepanyn je ředitelem kyjevského Centra pro výzkum vizuální kultury.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka. Copyright: Project Syndicate, 2022.
www.project-syndicate.org