Foto Alarm / Petr Zewlakk Vrabec
Po celé dva týdny se ve všední dny scházeli aktivisté a aktivistky z Extinction Rebellion (Rebelie proti vyhynutí, dále XR), aby pokaždé na pár minut zablokovali provoz na některé z pražských silnic a dováděli tak nejednoho ze smolných řidičů k nepříčetnosti. Požadavky, se kterými do protestů vstoupili, už málokoho zajímají a pozornost k sobě připoutaly takřka výhradně samotné mikroblokády. Podle fotografa Alarmu Petra Vrabce na jedné z blokád policie zabránila útoku řidičů na aktivisty, velkou míru pozornosti si také vysloužilo video, na němž demonstranti blokovali sanitku. Situace se dokonce vyhrotila natolik, že už minulé pondělí jeden z agresivních řidičů zlomil žebro Arne Springorumovi, který je jedním z původních zakladatelů české odnože XR.
3 °C pro Ukrajinu
Současná šňůra blokád XR čerpá přímou inspiraci z britské iniciativy Insulate Britain, která sice ve Velké Británii působí jako samostatný projekt, ale je personálně i ideově napojená na tamější odnož XR. Cíl a taktika této iniciativy jsou jednoduché: přijít se srozumitelným požadavkem, který bude mít podporu veřejnosti, a dosáhnout jeho naplnění nátlakovými metodami občanské neposlušnosti, tedy především blokádami pozemních komunikací, které přitáhnou dostatečnou pozornost médií. V případě Insulate Britain se jedná o požadavek zateplení veškerého sociálního bydlení do roku 2025 a vytvoření právně závazného plánu na energetickou modernizaci domácností do roku 2030. To vše má být součástí spravedlivého přechodu na nízkouhlíkovou ekonomiku.
Mediálně protežované téma, které by si mohlo snadno získat veřejnou podporu a vést k účinným akcím klimatického hnutí, se ale v podání českých XR změnilo v jednu z nejnesympatičtějších aktivistických kampaní v novodobých českých dějinách.
Čeští XR se nechali inspirovat relativními úspěchy svých britských protějšků a rozhodli se vytvořit podobný projekt, který v jejich podání apeluje na vládu, aby v reakci na Putinovo válečné tažení snížila naši energetickou závislost na ruském plynu. Mediálně protežované téma, které by si mohlo snadno získat veřejnou podporu a vést k účinným akcím klimatického hnutí, se ale v podání českých XR změnilo v jednu z nejnesympatičtějších aktivistických kampaní v novodobých českých dějinách.
Ukazuje se tím mimo jiné i to, že mechanické přejímání britských taktik občanského odporu do českého kontextu nefunguje tak hladce, jak by si čeští XR přáli. Namísto pouhého kopírování britského modelu by totiž bylo potřeba zásadní taktické a strategické invence, adaptované na místní podmínky. K tomu ale XR chybí nejen dostatečná sebereflexe, ale dnes už i personální kapacity, což vyplývá mimo jiné z toho, že nemalá část rebelů a rebelek, kteří s podobou těchto akcí nesouzní, už hnutí buď opustila, nebo své aktivity postupně utlumila.
Namísto přesvědčování kritického množství lidí k tomu, aby vedlo nenásilný občanský odpor proti klimatickému rozvratu a nečinnosti vlád i korporací, se za několik let svého působení Rebelie smrsknula na hrstku „věrných“, kteří v XR doslova zbyli, protože se sveřepě drží dogmatu, že blokády silnic fungují, neboť i negativní pozornost se počítá. Z aktivismu se tu stal exhibicionismus uspokojený pouhou pozorností médií a veřejnosti, aniž by už dál řešil, jestli to celé má vůbec nějaké pozitivní dopady na řešení změny klimatu. Z idealismu tak zbývá už jen jakási podivná figura aktivisty-mučedníka, který bojuje za svoji pravdu proti všem a bez ohledu na cokoliv.
Protest, který s ničím nesouvisí
Z hlediska horizontu, ke kterému se XR upínají, tedy konec života na Zemi, jak jej známe, může být ospravedlnitelná jakákoliv akce. Aktivisté se sami na sebe můžou dívat perspektivou lidí za třicet nebo padesát let, kteří budou žít v nesnesitelné realitě planety ohřáté o několik stupňů, takže by každého, kdo se v minulosti všemi prostředky snažil zabránit klimatickému kolapsu, chápali jako hrdinu, který předběhl svou dobu. Princip „účel světí prostředky“ ovšem nemůže ospravedlnit absenci strategického uvažování tváří v tvář vlastním selháním.
Optikou příštích desetiletí můžeme dnešní hněv namířený na klimatický aktivismus nahlížet jako malicherný, ba pomýlený, to ale neznamená, že se chyb nemůže dopouštět i samotné hnutí, byť by jeho cíl byl sebesprávnější. Nežijeme v roce 2050, ale v přítomnosti, v níž aktivisté činí rozhodnutí, která mohou být správná, nebo mylná, tj. mohou buď směřovat k řešení klimatické krize, nebo také nevést nikam.
Když aktivisté z iniciativy Zastavme špinavé prachy žádají stopku pro financování fosilního průmyslu, chodí přímo do bank. Když aktivisté z hnutí Limity jsme my požadují co nejrychlejší zastavení těžby uhlí, jdou do dolů a blokují přímo uhelnou infrastrukturu. Ve Francii při bojích proti výstavbě letiště u Nantes vznikla rozsáhlá zemědělská a ekologická komunita, která dokázala přežít desítky let, dokud výstavbě letiště nezabránila.
Požadavkem probíhající kampaně XR nazvané 3 °C pro Ukrajinu je omezení naší spotřeby ruského plynu tím, že v závěru topné sezóny snížíme průměrnou teplotu ve vytápěných budovách o tři stupně, nebo na zákonem stanovené minimum. Jde tedy nejen o požadavek na vládu, ale i apel vedený směrem k veřejnosti, která by měla dobrovolně omezovat spotřebu plynu v domácnostech.
Čeští XR v průběhu uplynulých týdnů zveřejnili na Facebooku pohled jednoho ze samotných účastníků akce. Hned prvním překvapením je fakt, že v jeho popisu události nenajdeme ani jediný odkaz ke kampani 3 °C pro Ukrajinu, ale jen obecné proklamace o víře ve správnost svého jednání, přičemž o této správnosti dle něj vypovídá nebývalý veřejný zájem v podobě počtu zhlédnutí videí. Jindy XR ve své komunikaci ke kampani citují větu generálního tajemníka OSN Antonia Guterrese: „Nyní je čas proměnit naši zlobu v akci. Záleží na každém zlomku stupně. Každý hlas může něco změnit. A každá vteřina se počítá.“ Ani v tomto případě ale XR neodkazují na vlastní smysl kampaně a místo toho se snaží ubránit své přesvědčení o oprávněnosti a funkčnosti vlastního konání. Není to bohužel nic nového. Je tomu tak v podstatě od začátku jejich vzniku: už tehdy blokády silnic vyvolaly odpor nejen u české veřejnosti, ale i dalších klimatických hnutí a organizací.
Klimatický exhibicionismus není řešení
Nejsmutnější na celé věci ale je, že část XR zřejmě bude výsledek proběhlých blokád považovat za úspěch, a bude se snažit na něj navázat sérií dalších akcí podobného druhu. Jak už bylo naznačeno, pro aktivismus, který se stal exhibicionismem, je míra přilákané pozornosti hlavním kritériem úspěchu, dokonce bez ohledu na to, že se nepodařilo naplnit původně deklarovaný cíl. V případě kampaně 3 °C pro Ukrajinu by se jednalo o nařízení vlády „podle něhož až do konce topné sezóny 2021/2022 všechny firmy a instituce vytápějící plynem musí nastavit teplotu svých místností a provozoven na zákonem dané teplotní minimum.“ Ačkoliv žádné takové nařízení vláda nevydala, přesto budou blokády vnímány jako úspěšné, což bude dokazovat prostý počet zhlédnutí a rozhořčených lajků na sociálních sítích.
„Fungovat“ v podání XR v podstatě znamená naštvat milion lidí, ke kterým se namísto věcné a realizovatelné výzvy, dostane jen video s několika aktivisty blokujícími vozovku, na něž útočí rozhořčení automobilisté. Veledůležitému boji proti změnám klimatu takový přístup nejenže neprospívá, ale dokonce mu škodí – a stejně tak i celému českému klimatickému hnutí, bez jehož přízně se XR do budoucna obejít nemůže. Je totiž rozdíl mezi snahou tvořit radikální křídlo zdejšího klimatického aktivismu a volbou „mimoňství“, které už nikdo nedokáže brát vážně. Rebelie by si tak měla uvědomit, že dobré úmysly nestačí. Zvlášť v případě klimatické krize totiž platí, že hrozba vyhynutí není jen absolutní morální horizont, k němuž se jako lidé máme vztahovat a čerpat z něj motivaci pro svá úsilí, ale aktuálně probíhající realita, která po nás žádá konkrétní a promyšlenou akci – spíše než zbrklou hyperaktivitu.
Aktivismus v podání XR ztratil jakékoliv konkrétní kontury. Jejich argumenty pro blokování dopravy (nebo cokoliv jiného) jsou absolutní, morální, a tudíž neporazitelné. Tím se ale jakákoliv debata stává nemyslitelnou: člověk co prostě jen „spěchá do práce“ si s člověkem, co „zachraňuje planetu“, zkrátka nemá co říct.
Autoři jsou redaktoři Alarmu.
Martin Vrba je bývalým aktivistou Rebelie proti vyhynutí.