Foto Mstyslav Chernov, Wikimedia Commons (CC BY-SA 3.0)
Stav právního státu v Turecku dostává během posledních desetiletí zabrat – únorová zpráva německé organizace Bertelsmann konstatuje jeho rychlý propad, Projekt světové spravedlnosti (World Justice Project) klasifikuje Turecko na 117. místo ze 139 zkoumaných zemí, to znamená na úroveň Angoly nebo Nigérie. Země byla dříve prizmatem západních schémat označována za semidemokracii, od roku 2011 se ale spojuje spíše s přívlastky opačného významového spektra – většina expertů Turecko považuje za kompetitivní autoritářství, tedy režim, ve kterém sice existují demokratické instituce, ale politický dialog je jednoznačně vychýlen ve prospěch jedné strany, v tomto případě vládnoucí Strany spravedlnosti a rozvoje AKP (Adalet ve Kalkınma Partisi) současného prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana.
Osman Kavala, přední turecký filantrop a jedna z nejdůležitějších osobností občanské společnosti, je již více než tři roky ve vězení, zatímco na zpolitizovaný charakter jeho případu upozorňuje většina mezinárodních lidskoprávních organizací.
Klíčovým aktérem v redukci politické soutěže je podle veškerých indexů samotné soudnictví, které se spíše než zásadami právního státu řídí náladou prezidenta Erdoğana a úspěšně eliminuje oponenty z řad opozice (například předseda prokurdské strany a kandidát na prezidenta Selahattin Demirtaş byl odsouzen za terorismus) i občanské společnosti. Osman Kavala, přední turecký filantrop a jedna z nejdůležitějších osobností občanské společnosti, je již více než tři roky ve vězení, zatímco na zpolitizovaný charakter jeho případu upozorňuje většina mezinárodních lidskoprávních organizací (HRW, AI) a mezinárodních institucí včetně Evropského soudu pro lidská práva (ECHR), který dvakrát nařídil jeho propuštění. Právě jeho případ výmluvně svědčí o tom, že za vágními čísly a indexy stojí reálné a mnohdy absurdní mechanismy, které se snaží nejen udržet ty nepohodlné za mřížemi, ale především zcela otupit možnosti občanské společnosti se mobilizovat.
Namísto práva vláda absurdity
Osman Kavala byl poprvé obžalován v roce 2017 za údajný pokus o svržení vlády a narušení ústavního pořádku při protestech za zachování parku Gezi v roce 2013, poté znovu za pokus o svržení vlády a špionáž, podobně pak při vojenském pokusu o puč v roce 2016. Doposud v procesu nebyl vydán konečný rozsudek a Kavala se tak i přes několikanásobné překročení maximální doby pobytu ve vyšetřovací vazbě nachází stále právě tam. Jeho význam jako strůjce pokusu o převrat při protestech za park Gezi líčí působivých 657 stran obžaloby, a také ostré výroky prezidenta Erdoğana na jeho adresu či dominující mediální diskuse (Erdoğan má pod kontrolou 90 procent médií). Čtyřletou prodlevu mezi událostí a obžalováním Kavaly, recyklaci značné části obžaloby z jiné obžaloby vedené aktuálně trestně stíhanými soudci či důkazní materiál vycházející pouze z nahrávek rozhovorů uskutečněných až po události a získaných nelegálně, soudy naopak neshledávají jako problematické.
Obžaloba se pyšní fiktivním narativem, ve kterém je občanský aktivismus za zachování parku Gezi traktován coby plánované povstaleckého hnutí v čele s Kavalou a také G. Sorosem, přičemž jejich spolupráci dokazuje citacemi svědků, kteří o vazbách Kavaly na Sorose slyšeli v médiích. Soros přitom nefiguruje ani na seznamu obviněných a nebyl ani předvolán jako svědek. Podle svých slov obžaloba aspiruje na to být novou „akademickou studií“ na téma Gezi, zdá se dokonce, že má ambice měnit právně uznávané definice špionáže (aktuálně se blíží té, kterou používalo nacistické Německo) nebo neziskových organizací, které považuje za rozvraceče demokratického řádu. Spolu s Kavalou je v procesu pokusu o puč souzen ještě americký politolog s tureckým občanstvím Henri J. Barkey – důkazem jejich kooperace má být například skutečnost, že mobilní telefony obou aktérů vydávaly signály ze stejných přijímacích stanic v Istanbulu dvanáctkrát během tří let.
Absence právní argumentace a důkazního materiálu (obžaloba v procesu pokusu o vojenský puč nepředkládá žádný) společně s dalšími rozpory, které texty obžalob obsahují (nesoulad s fakty, smyšlené vztahy mezi jednotlivými aktéry, svědectví kontroverzních a nedůvěryhodných osob nebo absurdní kauzalita) nejsou sice jediným způsobem, jakým je případ Osmana Kavaly manipulován, zůstávají však tím nejčastěji přehlíženým právě pro hutnost a rozsah textů spisu. Erdoğanova vláda nicméně sahá i po přímočařejších způsobech jak s případem manipulovat – například změnami v soudním panelu nebo odvoláváním soudců z funkce. Ačkoliv soudci nejsou odvoláváni či dosazováni přímo exekutivou, vliv Erdoğana na rozhodnutí soudní instance je jen těžko zpochybnitelný – soudci, kteří v průběhu procesu s Kavalou rozhodli o zproštění viny, byli sami okamžitě trestně stíháni a státní zástupce, jenž proti Kavalovi vydal novou obžalobu, byl naopak povýšen na místopředsedu ministra spravedlnosti a hlavního státního zástupce Ústavního soudu.
Soudy mimo jiné mimořádně využily nezákonné praxe „rozhodnutí o zadržení bezprostředně po rozhodnutí o propuštění“, která dovoluje soudci, jenž vůči rozhodnutí předchozího soudního panelu podá odvolání, případ přezkoumat a následně zvrátit rozhodnutí na základě svého uvážení. Tato praxe se do stávajícího zákona dostala prostřednictvím vyhlášky přijaté za výjimečného stavu po nepovedeném pokusu o převrat v roce 2017, nicméně jako většina dekretů se postupně stala každodenní rutinou a přetavila se do zákonných norem. Osman Kavala se tak i přes zproštující rozsudek nikdy nedostal z vyšetřovací vazby a Erdoğanův plán zabránil i tomu, „že se soudci Kavalu pokusili osvobodit manévrem.“
Občanským protestům vládne nejistota
Zatímco většina analýz se shoduje, že protesty za park Gezi byly unikátní formou občanského vzdoru, který propojil občany napříč politickým spektrem, náboženským vyznáním, věkem, vzděláním či třídní příslušností, a rozšířily se spontánně, vládní kruhy si jsou naopak jisté, že událost byla namířena proti nim a viníkem nebyl nikdo jiný než lídr občanské společnosti – Osman Kavala. V obžalobách jsou události označovány za puč provedený skrze občanské povstání, vojenský puč je pak jejich dalším stupněm využívajícím silovou složku státu – armádu. Obě obžaloby jsou tak především pokusem o přepsání výkladu občanské mobilizace za park Gezi.
Občanská společnost v Turecku vždy narážela na silně centralizovanou moc, přičemž možnosti její politické aktivity byly omezené v důsledku neexistence příslušných zákonů i přílišné závislosti na státních penězích. Pro generaci, která vyšla do ulic v roce 2013, zůstávají protesty za park Gezi v kolektivní paměti jako důležitý milník. I přes masivní čistky a legislativní úpravy, které Erdoğan zahájil po vojenském pokusu o puč, a které omezují možnosti shromažďování (navíc přes 1 500 organizací občanské společnosti bylo rozpuštěno), dnes vidíme, že „generace Gezi“ se stále hlásí o slovo. Naposledy v protestech proti jmenování Meliha Bulua rektorem Bosporské univerzity – ten totiž nemá příslušné vzdělání, zato je usvědčeným plagiátorem a hlavně Erdoğanovým člověkem. Protesty přitom vykazovaly podobnou dynamiku jako ty za park Gezi – od konkrétního požadavku přerostly v široké prodemokratické hnutí.
Situace je ovšem stále složitější. Lidé narážejí na tvrdé policejní násilí, které v nejisté atmosféře nastolené normalizací výjimečného stavu končí v mnoha případech zadržením a obviněním z terorismu. To se děje podle vágní definice zákona, který byl přijat již v devadesátých letech, ale hojně se využívá až právě po roce 2016. Stálicí je oficiální označování občanských mobilizací za puče nebo obránců lidských práv za teroristy – aktivisté se tak z pohledu provládních zákonů pohybují ve velmi zúženém manévrovacím prostoru. Tato rétorika stejně jako nedávný zákon o advokátních komorách, který omezil jejich nezávislost, vysílá směrem k občanům jasné signály: o všem bude rozhodovat výhradně stát.
A Kavalův druh aktivismu – kulturní akce, které otevírají dialog mezi periferními lokalitami Turecka a centrem dění, mezi marginalizovanými skupinami obyvatelstva a většinovou populací nebo nad tabuizovanými kapitolami turecké minulosti, Erdoğanovi vadí více než přímá politická kritika. Je totiž slovy Aykana Erdemira, ředitele turecké sekce Nadace pro obranu demokracií (Foundation For Defense of Democracies), „existenční hrozbou pro ideologickou svěrací kazajku, kterou by turecký prezident rád vnutil tureckým občanům.“ Osman Kavala se svou asociací Anadolu Kültür totiž pěstuje takovou vizi Turecka, ve které je uznána arménská genocida, není potlačována kurdská identita a existuje tu snaha o efektivní implementaci rovnosti mužů a žen. A draze za to platí.
A není jediný. Pro mnohé – například ty, kteří odmítají kriminalizaci homosexuality, nevyznávají sunnitský islám a tradičně rozdělené role – se poslední zbývající formou odporu stala hladovka. Jen v předminulém roce k ní sáhli čtyři nespravedlivě věznění, naposledy kurdská právnička Ebru Timtik, která bojovala za práva uvězněných novinářů a aktivistů, a jejíž tělo vydrželo extrémní podobu protestu 238 dní – než zemřela.
Případ Osmana Kavaly ilustruje nejen absolutní selhání právního státu v Turecku a zpolitizovanou povahu tureckého soudního aparátu, ale odhaluje také instrumentální charakter jeho osoby v bojích o oficiální výklad protestů za park Gezi. Tento boj se přitom stal existenčně-kulturní válkou státu proti občanské společnosti.
Autorka je studentkou blízkovýchodních studií se specializací na Turecko a sociokulturní antropologii.