Foto JD Lasica, CC BY 2.0
V pondělí se objevila zpráva, že se nejbohatší muž planety Elon Musk dohodl s vedením firmy na koupi sociální sítě Twitter. Za astronomickou částku 44 miliard dolarů (jeden bilion korun) se tak Musk stane majitelem komunikační platformy čítající stovky milionů uživatelů. To vyvolalo bouřlivou reakci nejen Muskových fanoušků, ale třeba i podporovatelů Donalda Trumpa. Musk se totiž nechal slyšet, že jeho motivací ke koupi Twitteru je především „ochrana svobody slova“, což Trumpovi příznivci chápali jako signál, že se jejich oblíbený oranžový politik bude moci na tuto síť po více než roce vrátit. Trump sice svůj návrat na Twitter dementoval, nicméně jeho slova a jeho činy spolu korelují spíše náhodně, a nedá se tak s jistotou říci, zda to myslí vážně.
Zákazníky Twitteru nejsou jeho uživatelé – ti, respektive jejich data, jsou naopak nabízeným produktem. Skutečnými zákazníky jsou společnosti, které chtějí na základě agregovaných osobních dat přesněji zacílit svou reklamu.
Ostatně nedostatek názorové koheze je něco, co Trumpa s Muskem spojuje. Přestože se Musk vydává ze zarytého libertariána, který neustále útočí na regulační roli státu, nedělá mu problém čerpat z veřejných peněz štědré dotace na své technologické projekty. Poslední takovou nesrovnalostí mezi Muskovým tlacháním a jeho činy bylo, když se Musk bil v prsa, že na vlastní náklady pošle na Ukrajinu svůj systém satelitního připojení Starlink, aby tak pomohl Ukrajincům vzdorovat ruské invazi. Jak se později ukázalo, tato zakázka byla domluvená ještě před vypuknutím války a byla částečně financována americkou, francouzskou a polskou vládou.
Soukromý veřejný prostor
Nikoho tak asi nepřekvapí zřejmý paradox, že Musk sice hovoří o Twitteru jako o veřejném prostoru, kde má každý právo na vlastní názor, nicméně tato svoboda projevu je podle Muska zajistitelná pouze jeho privatizací. Sám Musk používá paralelu s „městským náměstím“, zkusme si proto představit, že přijdeme na náměstí v našem městě a u vchodu nás bude vítat cedule s nápisem „soukromý pozemek“. Okamžitě nás to nutí se ptát, jaká jsou naše práva a povinnosti na takovém pozemku. Jsou stejná jako na veřejném prostranství? Máme právo na něm být? Kdo o tom rozhoduje? A můžeme takovému člověku věřit?
Věřit Elonu Muskovi je po všech jeho eskapádách dosti obtížné. Člověk, který svým kritikům uraženě nadává do pedofilů či jim vyhrožuje žalobami, zatímco očividně ignoruje kulturu sexuálního obtěžování na vlastním pracovišti, brání svým zaměstnancům organizovat se v odborech a nutí je chodit do práce, přestože přímo v jeho továrně řádí smrtící epidemie, totiž příliš důvěry nevzbuzuje.
Nový svět, nebo nový marketing?
Co ale tedy Musk Twitteru přinese? Pokud pominu hojně diskutované, ale ne až tak důležité editační tlačítko, pak Musk o svých plánech hovoří spíše na obecné rovině. Zatím se nechal slyšet, že je pro zrušení trvalých zákazů účtů a volnější pravidla moderace. To se může hodit zejména různým konspiračním teoretikům, které v minulosti Twitter vykázal, jako například nechvalně známého Alexe Jonese nebo tisíce účtů propagujících hnutí QAnon. Snížená míra moderace twitterových diskuzí může mít za následek další posílení již existující tendence twitterového algoritmu propagovat především pravicový obsah.
Musk sice slibuje, že Twitter bude pod jeho vedením open source, tedy že algoritmus bude veřejně přístupný. Přestože tento krok působí celkem vlídně, nesmíme si open source představovat jako svobodný software, který patří všem. V současném digitálním kapitalismu se mnohem častěji jedná především o důmyslnou marketingovou strategii, která umožňuje snazší a intenzivnější zapojení potenciálních zákazníků do obchodního modelu softwaru. Zákazníky Twitteru samozřejmě nejsou jeho uživatelé – ti, respektive jejich data, jsou naopak nabízeným produktem. Skutečnými zákazníky Twitteru jsou společnosti, které chtějí na základě agregovaných osobních dat přesněji zacílit svou reklamu na jednotlivé uživatele. Je tak klidně možné, že pro uživatele se z pohledu přístupnosti Twitteru nic nezmění, ovšem výrazně se zintenzivní monetizace jejich osobních dat.
Válka s boty
Dále pak Musk slíbil, že zatočí s Twitterovými boty, tedy s profily, které jsou automaticky spravovány počítačovým algoritmem. Opět se to zdá paradoxní, protože Musk sám z přítomnosti botů na Twitteru v minulosti dost těžil. Až dvacet procent tweetů o Muskových automobilech Tesla totiž pochází od takovýchto účtů. Předpokládá se, že v průběhu posledních deseti let jejich aktivita alespoň částečně napomáhala růstu cen akcií Tesly, a navyšovala tak Muskovo bohatství.
Pochopitelné ovšem je, že s některými boty má Musk nevyřízené účty. Některé automatizované profily se za něj totiž vydávají a snaží se z ostatních uživatelů vylákat peníze, nejčastěji ve formě kryptoměn. Jen v první polovině roku 2021 takto podvodníci ze svých obětí vylákali kryptoměny ve výši dvou milionů dolarů.
Avšak nejen automatičtí imitátoři a podvodníci pijí Elonovi krev. V minulosti se například pokusil nabídnout pět tisíc dolarů devatenáctiletému Jacku Sweeneymu z Floridy za zrušení automatického účtu @elonamuskjet, který z veřejně dostupných dat mapoval pohyb Muskova soukromého tryskáče po světě. Sweeney, který takto sleduje i jiné tryskáče nejbohatších mužů planety, nakonec řekl, že je to příliš málo peněz, za to množství zábavy, jež mu účet přináší.
Všemocní miliardáři
Sweeneyho případ ukazuje asymetrii přítomnou nejen v Muskově uvažování, ale v uvažování ostatních technomiliardářů. Zatímco lidé jako Musk, Bezos nebo Zuckerberg si skrze sociální sítě nárokují naše osobní data (o šmírování vlastních zaměstnanců ani nemluvě), svoje soukromí si pečlivě střeží. Bezos se dokonce uchýlil i k cenzuře elektronické komunikace svých zaměstnanců, takže teď přes firemní aplikaci nemohou odesílat zprávy obsahující slova jako odbory, otrok, hloupost nebo nespravedlnost.
Ve světle takovýchto autoritářských opatření je na místě se ptát, kolik moci jsme jako společnost ještě ochotni miliardářům propůjčit? Jak dlouho ještě budeme přistupovat na mýtus o individuálních zásluhách těchto samozvaných geniálních vynálezců, kteří se ve skutečnosti vezou na zádech svých špatně placených zaměstnanců, veřejného sektoru a zděděných privilegií? A jak dlouho bude trvat, než si připustíme, že jejich altruismus je v lepším případ pouze líbivý marketing a v horším případě způsob, jak pomocí nezdaněných peněz rozvíjet infrastrukturu pro vlastní podnikatelskou expanzi?
S rostoucí mocí těchto titánů je načase si uvědomit, že jakékoli bohatství vždy vzniká společensky a čím větší bohatství, tím větší část spolčenosti musí být zahrnuta do jeho produkce. Je proto velmi iracionální, aby takto společensky produkované bohatství kontrolovala jen hrstka mužů, kteří s ním mohou nakládat podle vlastní zvůle a bez jakéhokoliv závazku vůči společnosti, z níž vzešlo. Dokud si toto ovšem neuvědomíme, nezbývá nám než čekat, jaká slova se na Twitteru rozhodne zakázat tatíček Elon.
Autor je spolupracovník redakce.